Rozhodování orgánů EU jistě nebylo lehké. Chorvatsko jinak v podstatě splňuje tzv. Kodaňská kritéria, která v nejstručnější verzi požadují, aby do Unie byly přijímány demokratické, právní a konkurenceschopné státy. Navíc má v rozšiřování Unie určitou tradici jistá benevolence v hodnocení kandidátů, zejména pokud jde o kvalitu právního státu (o tom bychom měli cosi vědět). Vždy je tu přítomno vědomí, že situace v odmítnuté zemi se může začít rapidně zhoršovat a vytvářet tak nebezpečný prostor na hranicích Unie. Asi osm zemí, mezi nimi i Slovensko a Maďarsko, se vyslovilo pro zahájení rozhovoru i bez dodání generála. Je správné, že byly přehlasovány?

Jsem přesvědčen, že to správné je a jsem rád, že takové bylo i stanovisko ČR. Jsou totiž meze, při jejichž překročení už přimhouřit oči nelze. Vraždění civilistů patří zcela určitě do této kategorie. Pro obavy z nebezpečného prostoru v sousedství není rozumné umožnit kontaminaci prostředí ve vlastním domě. To je ostatně obecnější problém, jemuž je věnována druhá část této stati. Až bude Gotovina vydán, mohou rozhovory začít hned druhý den. Akceptuji toto řešení i s vědomím, že Chorvatsko bylo v onom konfliktu obětí agrese. Musí platit, že ani zcela nesporné oběti agrese a válečných zločinů nesmí být dovoleno vše. O tom ostatně píši už 15 let, byť nikoli v souvislosti s Chorvatskem.

O problému kláštera a nevěstince

Ne, nebojte se, nebudu psát o českých politicích. Už to nemohu číst a nebudu činit jiným co nechci, aby činili oni mně.

Příslušníci mé generace si jistě vzpomenou, že v roce 1963 byl předsedou vlády ČSSR jmenován slovenský komunista Jozef Lenárt. Byl to absolvent Baťovy školy, jeho jméno rozhodně nešlo spojovat se zločiny režimu, a tak i leckterý odpůrce režimu, mne nevyjímaje, pojal naději na vývoj ve směru mírného pokroku v mezích (komunistického) zákona. Mé naděje však záhy zviklal můj známý skeptik otázkou, kterou zde cituji v jazykové úpravě: "Co myslíš že se stane, když přijde jeptiška do nevěstince? Změní se nevěstinec v klášter, nebo jeptiška v prostitutku?" Už z tónu otázky je slyšet skeptikova prognóza a ta se také po pouhých pěti letech naplnila. Přesně opačnou situaci řešila Unie s Chorvatskem. Síly dobra a zla byly sice v poměru, který se zdá vylučovat možnost špatného konce. Provinění kandidáta je však tak závažné, že jiné řešení než odmítnutí bylo nepřijatelné.

Vraťme se však k vlastnímu textu skeptikovy otázky. Zjistíme, že je formulována velmi nepřesně. Nedefinuje totiž, jaká početní síla stojí proti jeptišce. Jsou-li pracovnice onoho zařízení dvě či tři, má jeptiška nesporně určitou naději na úspěch. Při dále rostoucím počtu je ovšem bez šancí.

Na začátku našeho tisíciletí se však objevila otázka mnohem přesnější. Osm žen, které byly po dlouhá léta nuceny k prostituci, ze z tohoto násilí vymanilo a požádalo, spolu se dvěma průvodkyněmi, o přijetí do kláštera s 15 sestrami. Jaká je v této úloze šance na happy-end? Vedení kláštera připustilo, že akce může mít úspěch. Rozhodlo se zájemkyním pomoci zbavit se svých návyků a posléze se rozhodlo ženy přijmout. Na hodnocení je ještě brzy, ale happy-end se nezdá být vyloučen, i když vyhráno zdaleka není. Toho je si vědomo i představenstvo kláštera. Položilo tedy sestrám otázku, která zejména pro ony nově přijaté znamená odpovědět, zda si přejí v klášteře setrvat.

Odpověď nebude v žádném případě kolektivním dílem, odpovídat bude každá za sebe. Některé už odpověděly kladně, jiné se ještě rozhodují. A tak se třeba může stát, že Mare, Vaira, Daiva, Wanda, Mária, Erszébet a Marica řeknou své ano, kdežto Libuše usoudí, že jí bylo lépe na E 55. Její šéf ji k tomu přemlouvá den co den.

Dopustíme to?

N.B. Těsně před odesláním článku mě dostihly tři zprávy z Bruselu. S Chorvatskem se bude hledat nějaký kompromis, maastrichtská kritéria padají a služby se liberalizovat nebudou. Jedna zpráva znepokojivější než druhá. Budou děvčata muset přijmout klášter i s tím, že není právě pětihvězdičkový......