Oscar Romero původně nepatřil ke kritikům salvadoriánské oligarchie, ba naopak. Zastupoval spíše konzervativní teologii, udržoval dobré styky s místním establišmentem a horoval proti teologii osvobození, získávající v neutěšených podmínkách sociálního a politického útlaku v Latinské Americe na síle. Teprve jeho působení v Santiagu de Maria ho osvobodilo z rukou "papírového krámu a Opus Dei" (O. Romero sám o sobě) a otevřelo mu pohled na každodenní realitu nezměrné bídy: dětí umírajících na nedostatek čisté pitné vody, campesinů, kteří při sklizních cukrové třiny zanechali své zdraví a mnohdy i životy.

Definitivní obrat v jeho životě přinesla násilná smrt jeho přítele, jezuity Rutilia Grande, který pomáhal organizovat venkovské námezdníky proti "cukrovým baronům". Páter Grande byl zastřelen na venkovské silnici spolu s jedním starým mužem a malým chlapcem, které s sebou ve svém voze náhodou vezl. Dokonce samotný pohřební obřad byl vojáky rušen a nakonec rozehnán. Šokovaný arcibiskup požadoval objasnění a satisfakci a když se mu jich nedostalo, vypověděl spolupráci s vládou i armádou. Vše se odehrálo krátce po jeho arcibiskupském vysvěcení.

Zavraždění jezuitského pátera nepřišlo neočekávaně. Přes 30 roků ovládalo čtrnáct rodiných klanů El Salvador jakoby se jednalo o jejich soukromé vlastnictví - s požehnáním církve a prostřednictvím koupené, Američany vycvičené a vyzbrojené armády, často v koordinaci s paravojenskými skupinami nazývanými 'death squad`, švadrony smrti. Na dením pořádku bylo násilí všeho druhu včetně únosů, mučení a znásilnění, dokonce i řádových sester, v žargonu strážců panujícího pořádku nazývaných 'eliminací subverzívních elementů`.

Těla obětí byla nalezena většinou na skladištích odpadu, na okraji silnic, na polích, podle svědectví biskupa Gregora R. Chaveze bylo napočítáno někdy i na 200 mrtvých týdně. Obětmi policejního, vojenského i "soukromého" násilí byli dělníci, zemědělci, vysokoškolští učitelé, kněží i řádové sestry, všichni ti, kteří se aktivně zasazovali za demokracii a sociální spravedlnost. Na hlavy opozice byly nasazeny prémie: za usmrcení sedláka 5 000, universitního profesora 10 000 a kněze 25 000 Colones.

Z vrtulníků, kroužících nad krajinou, padaly letáky s textem: "Buď patriot a zabij kněze!". To vše se dělo pod heslem 'národní bezpečnosti` za přímé podpory USA. Na jejich adresu pronesl arcibiskup Romero památné věty: "To nejlepší, co se nám v El Salvadoru může přihodit, je, že nás nechají na pokoji. Tvrdí, že jsme násilníci a teroristé. Církev nepopírá, že lidé jsou různí, ale v sociální nespravedlnosti se nachází hlavní příčina našeho problému. Církev nekáže ani násilí ani nenávist, ale mír není možný bez spravedlnosti."

Jedna z veřejných akcí, kterými arcibiskup Romero popudil jak domácí tak i americký establišment, byl otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Carterovi, ve kterém ho ve jménu lidských práv a náboženského citu vyzval, aby zabránil chystanému prodeji amerických zbraní do El Salvadoru. Dopis se dostal na Úřad pro národní bezpečnost a ten pověřil odpovědí viceprezidenta Cyruse Vance. Výsledek se dal očekávat. Salvadorská armáda nejen že zbraně dostala - v 80. letech během Raeganovy vlády vzrostla americká "pomoc" na půl miliardy dolarů ročně.

Americký prezident nebyl jedinou vlivnou osobností, kterou Oskar Romero žádal o pomoc. Předtím, na jaře roku 1979, se pokusil na zoufalou situaci angažované církve upozornit papeže Jana Pavla II.. Během audience ve Vatikánu, na kterou s sebou vzal fotografii krátce předtím brutálně zavražděného kněze, narazil na zřejmý nezájem či neochotu Karola Wojtyly se situací zabývat. Smutný a sklamaný Romero sdělil svému sekretáři: "Myslím, že již do Říma nepojedu. Papež mi nerozumí."

V lednu 1980 zasáhla armáda proti pokojné manifestaci odborů, výsledkem akce bylo 24 mrtvých -- jeden z mnohých masakrů spáchaných regulérní armádou. Reakcí na tento a další zločiny bylo kázání den před atentátem, ve kterém arcibiskup vyzval vojáky k zastavení zabíjení a k odmítnutí poslušnosti takovýmto příkazům. O čtyřiadvacet hodin později byl Oscar Romero mrtvý. Jeho pohřeb, kterého se zúčastnilo na jeden milion lidí, se změnil v mohutnou manifestaci proti násilí za právo a lidskou důstojnost. Když navečer proti smutečnímu shromáždění zasáhla armáda s policií, zůstalo před katedrálou ležet dalších čtyřicet mrtvých. Tento den znamenal konec civilního odporu a začátek ozbrojeného gerillového odboje, který trval až do roku 1992. Na jeho konci stálo na 75 000 mrtvých.

A pachatelé? Ze strany státních orgánů neexistovala ani v sebemenším snaha o vážné a seriozní vyšetřování, ba naopak: zmizely důkazy i svědkové, mnozí byli zanedlouho poté zavražděni jako například Napoleon Martinez. Ten přišel k osudné bohoslužbě o něco později a před kaplí náhodou narazil na vrahy, které tím pádem mohl identifikovat. Soudci Attilovi Ramirezi Amayovi, pověřenému vyšetřováním, bylo nejprve výhrožováno smrtí a když jen o vlásek unikl atentátu, rozhodl se i se svou rodinou opustit zemi. Přitom se již bezprostředně po vraždě arcibiskupa v souvislosti s ní nejčastěji vyslovovalo jméno Roberta D'Aubuissona. Bývalý major a šéf vojenské tajné služby byl exponemtem extrémní pravice, hlavním koordinátorem švadron smrti při likvidaci kritiků vládnoucího režimu a zároveň klíčovou postavou USA v El Salvadoru.

Jeho kariéra začala v roce 1965, kdy absolvoval policejní kurz ve Washingtonu. Následovaly nechvalně známé School of Americas, Panama a výcvik v psychologickém vedení války na Tchajwanu. Navíc kromě "tušení stínu" existovaly i vážné indicie, které ukazovaly, kterým směrem by se mělo pátrat. Již v květnu 1980, tedy krátce po atentátu, byl objeven zápisník D'Aubuissonova důvěrníka -- a jak se později ukázalo jednoho ze spolupachatelů vraždy - Alvara Saraviu, ve kterém byla evidována celá akce pod krycím jménem "Pinia" včetně počtu zúčastněných osob, jejich rolí a finančních nákladů. Nicméně teprve v roce 1988 se nejvyššímu soudci Gironovi podařilo vydat zatykač -- Saravia se s bývalými "kolegy" nepohodl a byl ochoten mluvit. Jeho výpověď potvrdila zápisky uvedené v nalezeném deníku a identifikovala člena D'Aubuissonovy osobní ochranky Antonia Regalada jako střelce.

Přes tyto jasné poznatky a evidenci faktů nikdy nedošlo k procesu: státní zástupce Roberto Giron Flores byl 23. prosince téhož roku ze svého místa odvolán a řidičovo svědectví bylo prohlášeno za "nevěrohodné". Teprve koncem léta 2004 se v 'kauze Romero` konal první a zatím i jediný proces, a sice právě proti Álvarovi Saraviovi. Ovšem nikoliv v El Salvadoru, ale v USA. Civilní soud v kalifornském Fresnu seznal bývalého velitele salvadoriánského letectva Saraviu, který od konce 80. let žije ve Spojených státech, spoluvinným na vraždě arcibiskupa Romera a odsoudil jej k zaplacení odškodného 7,5 milionů dolaru. Seňor Regalado naproti tomu žije i nadále beztrestně v El Salvadoru a vyučuje střelbě. Dnes je občanská válka sice oficielně u konce a bývalí protivníci "bojují" v parlamentu, na ekonomicko-politické struktuře salvadoriánské společnosti se toho ovšem mnoho nezměnilo. Ve státě vládne nepřetržitě od roku 1988 pravicová ARENA (Alianza Republicana Nationalista), založená v roce 1981 právě majorem D'Aubuissonem. Je nabíledni, že ani dnes neexistuje pražádná vůle státních orgánů tehdejší události vyšetřit.

Navíc je od roku 1993 v platnosti Zákon o všeobecné amnestii, který znemožňuje jakýkoliv postih těch, kteří byli za spáchané zlořiny zodpovědni. Faktická moc salvadoriánské oligarchie zůstala naprosto nedotčená, propast mezi bohatými a chudými se ještě více prohloubila: podle údajů OSN bojuje 1,3 milionů obyvatel této země s denním příjmem nižším než jeden dolar o holé přežití. Každodenní násilí ze společnosti rovněž nevymizelo, jen se na rozdíl od 70. a 80. let artikuluje primárně sociálně, nikoliv politicky. Jedním z jeho manifestací jsou bandy mladistvých, tzv 'Maras`, které v neutěšených podmínkách rozvrácené společnosti přebírají roli jakési náhradní "rodiny". Na druhé straně vzrůstá po duševním komatu 90. let opětovně zájem o politický odkaz arcibiskupa Romera a všech těch duchovních i světských osob, kteří v El Salvadoru položili své životy za lidskou důstojnost. 23. října minulého roku zorganizovala občanská iniciativa 'Mládež pro Romera` symposium, na kterém se zůčastnilo na 4000 zástupců z obcí, pastorálních skupin, škol a universit. Toto 'První národní ekumenické setkání` diskutovalo o neutěšené situaci salvadoriánské mládeže a možných východiskách z ní -- jedna z četných iniciativ mající za cíl dát narůstající "solidaritě zdola" konkrétní podobu.

Je tedy zřejmé, že ani po pětadvaceti letech neztratila následujicí slova arcibiskupa Romera svoji platnost - v El Salvadoru i jinde:"Kdo chce almužnami splatit to, co dluží spravedlnosti, vysmívá se lásce k bližnímu."