Je užitečné si připomenout, že klasickou dobou "sociálního státu" se stalo po svém vzniku (po vítězné válce s Francií) Německo. Bylo to v sedmdesátých letech 19. století. Tehdy nebyly žádné problémy s nízkou populační křivkou, lidé se nedožívali vysokého věku, bujně se rozvíjející průmysl byl "národní" (a případná nezaměstnanost probíhala ve střídajících se cyklech), ve státě byla silná měšťanská třída (schopná unést závažnou část daňového zatížení k financování státních priorit) a provdané ženy byly vesměs mimo pracovní proces (nešlo-li o manželky zemědělců a zprvu bezdětné proletáře). Německo do konce 19. století bylo schopné dohnat svou výrobní kapacitou Velkou Británii. Tehdy dělnická třída v Německu ve své většině za svůj nepřijala původní marxistický program revolučního "komunismu", nýbrž program postupných --- "sociálně-demokratických" --- reforem. (Detaily této a dalších etap uvádím mj. v zájmové publikaci Masarykova muzea v Hodoníně, pod názvem "Zpětné zrcadlo Masaryk?"; s podtitulem "Tři sondy, také do naší dnešní krize", Hodonín 2005. Analýza je v druhé z těch "sond", původně psané roku 2000.)

V dnešní době se nám v Evropě (a také v ČR) stále snižuje porodnost. Tytam jsou doby, kdy pracovali aspoň čtyři lidé na jednoho penzistu, navíc přežívajícího jen několik let produktivní věk, nejednou naplněný těžkou dřinou. Nyní se stále zvyšuje průměrný věk, jehož se důchodci dožívají, čímž dále rostou nároky na finanční rezervy ke krytí těchto nezbytných výloh. Od konce druhé světové války zůstaly už ženy v pracovním procesu a nevrátily se k vedení domácností; samozřejmě nárokují samostatně své vlastní sociální dávky. (Před 130, ale ještě i před 65 lety byl subjektem takových nároků prakticky výlučně jenom zaměstnaný nebo pojištěný muž. Na venkově takovou sociální sítí byly výměnky pro zestárlé rodiče, a pro zchudlé občany bez prostředků obecně jako poslední možnost záchrany sloužil systém "domovských obcí", do nichž se mohl uchýlit rodák bez střechy nad hlavou; obce pro ně měly zřízeny tzv. "pastoušky". Až dnes máme bezdomovce na nádražích nebo "pod mostem"...)

Třicet let po druhé světové válce přestala mít vyspělá průmyslová aktivita definitivně charakter převážně "rukodělné výroby". "Dělnická třída" jako početná a zcela svérázná sociální skupina přestala v původní podobě a v tradičním významu existovat. Značně se snížila úderná síla většiny odborových organizací markantním snížením organizovaných členů. Spolu s rostoucím životním standardem pracujících ve vyspělých zemích (a s nemalými náklady na "živou pracovní sílu") rostl při rostoucí mezinárodní konkurenci zájem manažérů vyšší produktivitou práce zvyšovat vlastní konkurenceschopnost, a to automatizací a komputerizací výrobních procesů, čímž se zároveň dramaticky snižovaly výdaje na mzdy (ale zároveň s tím také.daňové odvody do státní pokladny). Spolu s nemožností živit se původní odborností po celý produktivní věk stále větší procento lidí nenachází možnost dále pracovat, ne-li získat práci od samého začátku životní kariéry (když mladý člověk je přece "bez požadované praxe").

V nynější éře globalizace podniky hledí stále naléhavěji čelit konkurenci snižováním výdajů na "živou pracovní sílu", ne-li hledáním levnějších pracovních sil v dalších zemích, výhodnějších svou mzdovou úrovní a vstřícným daňovým zatížením. Podnikání není už dávno nutně "národní". Jakmile však v ekonomické aktivitě výrazně vzrostl podíl ve službách (v EU na celých 70 %), může se ovšem stát, že --- také díky nejednou významnému podílu individuálních aktivit a možné konkurenci v tomto sektoru --- vznikne sociální neklid; a to především možnými důsledky, spojenými s očekávanou migrací kvalifikovaných poskytovatelů takových služeb ze zemí s nižší životní úrovní (a nižší úrovní sociální "sítě").

Zrovna tohle mohli mít na mysli v tyto dny politikové např. v Německu, když se G. Schröder chystal jet na společné jednání EU o ekonomických otázkách. (Německo se dnes pochopitelně bojí "sociálního dumpingu" z členských států s nižší životní a mzdovou úrovní, než je tomu v Německu. To navíc teď trpí nezaměstnaností; 5,2 milionů lidí tam nemá práci, což představuje 12,6 %.) Asi bychom také neměli přehlížet, že Čína se svou značně vůči dolaru podhodnocenou měnou (yuan) a se zrovna tak nízkou úrovní svých mezd se stává vysoce konkurenceschopnou zemí v celé řadě produktů, čímž podlamuje dříve tradiční výrobu i ve vyspělých státech, včetně evropských. (Máme si připomínat dřívější slavnou tradici českého textilního průmyslu a jeho dnešní stav?)

V Německu již pracující (po výchozích protestech) nakonec souhlasili s tím, že budou za stejné peníze pracovat déle. Manažéři velkých podniků pohrozili tím, že v opačném případě se uchýlí za levnější pracovní silou do zahraničí. Ve Francii zatím vláda chce udržet 35-hodinový pracovní týden; jenže tamní pracující chtějí dosáhnout při dosavadní pracovní době zvýšení mezd. (Ve Francii teď také měli svou "ministerskou" aféru: tamní ministr financí si žil na útraty daňových poplatníků vysoko nad poměry. Poděkoval se nakonec; ale též prezident Chirac ztratil na své popularitě --- důvěřuje mu teď jen 36 % voličů. A v květnu mají ve Francii také referendum o Ústavě EU. Nedivme se, že Chirac se Schröderem našli teď při jednání o finančních otázkách EU z "národních" důvodů společnou řeč.)

Hodně už bylo popsáno papíru na téma, zda se nám ty neblaze proslulé nůžky mezi životním standardem bohatých a chudobných lidí zase jednou zlověstně nerozevírají. Až příliš rychle nám mizí před očima dřívější tzv. "nižší střední třída"; tj. lidé, kteří vytvářeli početnou základnu daňových plátců přinejmenším celé dvacáté století.

Na začátku 21. století máme silně otřesenou populační křivku (tzv. demografický strom má úzkou základnu v mladých ročnících a neúměrně k tomu velký počet lidí z ročníků v penzijním věku). Nemalé nároky jsou na udržení sociální sítě (zhruba 10 % nezaměstnaných) a na funkční zdravotnictví. Zatím nedostatečné prostředky byly vynaloženy na vědu a do školství. Obnovu a rozšíření si žádá dopravní struktura. Atd.

Debatuje se o tom, do jaké míry lze (lze-li) snížit daňové zatížení obyvatelstva. (Už i na Slovensku mají "daňové prázdniny" dřív, než je tomu v ČR!) Kde pak ale vzít prostředky na možné priority "sociálního státu"? Nezapomeňme na to, že nadnárodní instituce lákáme do země kvůli získání nových pracovních příležitostí příslibem daňových prázdnin a dalších úlev. Pokud "střední vrstvy" našeho obyvatelstva nejsou příliš finančně silné, kde by pak měl český stát (naše Ministerstvo financí, ať vládu staví kdokoli) čerpat masivní zdroje k financování svého provozu? Přitom nemůžeme ztrácet ze zřetele, že mantinely k možnosti ucházet se o eurozónu vyžadují rovněž maximální úspornost.

ČSSD může samozřejmě vyhlašovat jakýkoli sociální program. Problémem bude, že na to není kde vzít. Přitom má tato největší vládní strana navíc k řešení, jak nekousnout do kyselého jablka koaličního vládnutí. Tohle ovšem nevyřeší "německý model". Samozřejmě může být zajímavé, pozve-li brněnský sjezd strany na své jednání ing. Miloše Zemana. Zeman ovšem není Bůh, který by svým duchem mohl najít spásonosnou cestu k "sociálnímu státu". Na to nestačí vyhlásit sebeperspektivnější verbální "program". Bylo by třeba mít prostředky (a mechanismus) k jeho zajištění. To ostatní, o čem se bude v Brně v ty velikonoční dny jednat, rozhodně nebude pro tolik potřebné potenciální voliče --- ani pro občany ČR --- zrovna potěšující pomlázka.