Nic není dobré nebo špatné samo o sobě, ale vždy v relaci k možné alternativě. Asi je příjemnější být zastřelen než upálen. S ohledem na to, že ČSSD vyhrála volby, je zřejmě kritérium menšího zla poněkud skromné. Ale v této poloze je řešení problému. Co však lze očekávat od půlprocentní Unie svobody s právem veta podle koaliční smlouvy? Dohoda věrně zrcadlí chabou vyjednávací pozici Stanislava Grosse. Varianty mimo Špidlův "koaliční půdorys" byly předem odmítnuty. Budou tedy výsledky jednání vlády unionistické nebo žádné? Uvidíme velmi brzo.

Se Špidlovým odchodem byl nutně sestavením vlády pověřen Gross. On sám byl volbou minulého sjezdu ČSSD. Každý, kdo déle znal Vladimíra Špidlu, musí být překvapen, že vydržel tak dlouho. A tak se pravděpodobné stalo nutným.

Mnozí občané, s nimiž jsem mluvil, jsou překvapeni jistotou Stanislava Grosse, že vláda projde všemi 70 hlasy poslanců ČSSD, při současných vážných výhradách některých poslanců ke složení vlády, ke koaliční smlouvě i k programu (počínaje metodou jeho tvorby).

Ale samozřejmě lze mít zásadní výhrady a nakonec hlasovat pro vládu. Ale není to tak, jak si velmi mnozí myslí, že poslanci nakonec začnou mít strach a zvednou ruku kvůli korytu, o které by možná přišli vlivem předčasných voleb. Není to nutně ani tak, jak si myslí jiní, že poslanci protestují jen proto, aby si vykoledovali veřejnou pozornost nebo tučné odškodnění za ochotu změnit názor. Veřejnost zřejmě není nakloněna věřit, že mnozí protestující nebo varující poslanci opravdu upřímně nesouhlasí s vyjednanými podmínkami existence vlády, a přesto budou hlasovat pro vládu. Ale je to tak. Výhrady a vážná varování se vztahují k některým programovým prioritám a nepřijatelné návrhy vlády v těchto otázkách opravdu nepodpoří. Umožní tedy existenci vlády, ale zablokují její škodlivé akce.

Myslím, že poslanci ČSSD budou všichni hlasovat pro Grossem navrženou a prezidentem jmenovanou vládu. Dokonce si myslím, že by to v dané situaci měli udělat. Sám bych na jejich místě pravděpodobně nepostupoval jinak. Gross tedy dostane možnost uspět nebo selhat. Dostat by ji měl, lhostejno, zda ho to posílí nebo odepíše. Ať ukáže.

Poslanci ovšem při tomto hlasování nejsou v postavení občanů, kteří dají hlas jednou za čtyři roky a tím pro ně možnost ovlivnit běh věcí končí. Poslanci hlasují asi 400x za měsíc a každý měsíc je několik hlasování klíčových, ať už pro následky nebo pro symbolický význam. Podporou vlády v den, kdy o to požádá (24. 8.) se tedy poslanci nevzdávají svého vlivu. Nebudou brát vážně protiústavní koaliční smlouvu, podle níž bylo nikoli jejich jménem dohodnuto, že hlasovat budou podle vůle vyjednavačů koaličních stran. Tak tomu nebude.

Poslanec má autonomii jako skoro nikdo v této zemi. A jinak to být nesmí. Tedy, kdo se pokusí poslance vydírat a zastrašovat, může se sám velmi rychle stát jejich rukojmím. Kdyby tomu bylo jinak, přiblížili bychom se velmi nebezpečně autoritářskému režimu, diktatuře, kultu osobnosti a zvůli zkorumpovaných institucí státu.

Stačí málo - stoprocentní poslušnost poslanců. Poslanci mají mít svědomí a řídit se jím. Zmasakrovat svobodnou vůli poslanců, podrobit je sankcím a udělat z nich masu automatických hlasovačů a tleskačů, to je to, co nás dělí od nesvobody. Je to nebezpečně křehká hranice. Začíná to nevinnými výzvami k jednotě a kázni, pokračuje ostrakizací jinak smýšlejících a končí jednotně hlasující tupou masou tam, kde má být elita myslících a odpovědných zástupců občanů.

Počítám na prstech svobodné osobnosti mezi poslanci a děsím se, jak blízko máme k diktatuře. Diktátorem se stává nejobratnější manipulátor prostý jakýchkoli zábran. Jiných kvalit netřeba a proto se jich nedostává.

Zdroj: 4D