Autor musí počítat s tím, že nebude pochopen. Miloš Zeman je tzv. "kontroverzní osobou", což v praxi znamená, že byl po mnoho let podroben mediální kampani jen mírně kolísající intenzity. Přesto není možno zakrýt, že byl úspěšný.

Přečetl jsem si předem několik povrchních článků o této knize, mezi nimiž dominoval sloupek Jiřího Hanáka v Právu. Tvrdí, že je kniha přecpána vulgaritami a samochválou. Praví, že je v ní málo vtipu a konstatuje, že jistý citát připisuje Zeman jiné historické postavě.

Tzv. "sprostá slova" jsou v citacích. Lidé se vyjadřují všelijak. Pan Hanák by si měl své sloupky po sobě přečíst nebo najmout někoho, kdo by ho upozornil na přebytek sprosťáctví váženého redaktora a častý deficit věcné argumentace v případě jeho neoblíbenců.

Samochválou je prý tvrzení, že po Zemanově zvolení stouply preference o 90%. Sebechvála to je, ale je to pravda. Čtenost Práva po nástupu Hanáka do Práva asi o tolik nestoupla. Zeman hodně spoléhá na svojí paměť. Má jí ovšem asi už přecpanou. Místy je nepřesný. Hanák uvádí nepravdivá tvrzení běžně, nemluvě o tom, jaké motivy Hanák svým "oblíbencům" připisuje. Podle něj použil Zeman ČSSD jako výtah k moci a na Vysočinu odešel, protože utíkal před odpovědností. Evidentní pitomost...

Zeman si prý podle Hanáka neváží politologů a novinářů. Není to pravda, Zeman si neváží osob, které o sobě tvrdí, že jsou novináři či politologové jen proto, že je ta profese živí.

Srovnávat dál Zemana s Hanákem by bylo směšné. Jiří Hanák jen poukázal na svoji malost a přidal obvyklou dávku žluči.

Kniha mě nejvíc překvapila smířlivým tónem a veřejným přiznáním omylů. Že Miloš Zeman dovede přiznat chyby sám sobě (i když krajně nerad), to vím, že je schopen je přiznat v okruhu svých blízkých, na to jsem zvyklý, že je veřejně přizná v takovém rozsahu... Klobouk dolů. Povrchní pozorovatelé tvrdili, že je Zeman stejně sebevědomý jako Klaus. Václav Klaus o sobě opravdu nepochybuje. Miloš Zeman musí dokazovat svoji intelektuální mohutnost sám sobě. Proto ony nutkavě sdělované bonmoty. Jeden z nich praví, že jediný rozdíl mezi Klausem a Bohem je, že Bůh si o sobě nemyslí, že je Klaus.

Kniha není nudná (snad jen pasáže o prognostice jsou poněkud příliš náročné pro neodborníka). Odhaluje ve značné zkratce neutuchající konflikty zájmových skupin a ambiciózních politiků. Miloš Zeman sděluje své názory zcela otevřeně. Na rozdíl o většiny memoárů českých politiků (četl jsem jich povícero), bude mít smysl se k této knize vracet. Je totiž provokující a inspirující. Nevadí, že nemusíte se vším souhlasit. To je naopak předností.

Nemá cenu hledat v textu chyby (například chybné užití termínu "teratologie"), důležitější je jeho pojetí politiky, tak jak vyplývá z jeho osobnosti a z postoje k životu.

Rozhodně nejde o hanopis na způsob Haškových "Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona". Naopak. Zeman hodnotí své souputníky většinou příznivěji, než si to podle mého soudu a mých zkušeností s nimi zaslouží. Mohu spekulovat, proč tomu tak je. Inteligentní žena neřekne o svém bývalém manželovi, že je blbec. Vzala si ho. Stejně tak Miloš Zeman těžko zatratí některé své bývalé spolupracovníky, které jiní pohrdlivě označují jako "Zemanův výběr". Pochopitelně také vždy neví, jak proti němu intrikovali a jak o něm hovoří. Například Zemanem opakovaně chválený Grulich.

Některé epizody by vyzněly jinak v přesněji popsaném kontextu. Například o "smlouvách Zielence s novináři" neřekl Zemanovi Kavan v letedle na zahraniční cestě, ale na tajném jednání vlády*, konaném kvůli jinému problému. Ministři byli asi mlčenliví, ale Miloš Zeman to zveřejnil asi za tři dny a dokumenty na Ministerstvu zahraničních věcí "záhadně" zmizely. To se stává.

Miloše Zemana je za co chválit. Osobně mu vyčítám 3 rozhodnutí. Zaprvé snahu o prosazení většinového volebního systému (což se naštěstí nepodařilo), zadruhé reformu veřejné správy (což se bohužel podařilo), tedy předání nekontrolované vlády v krajích ODS a za třetí "nominace" Vladimíra Špidly na předsedu strany. To třetí uznává jako svoji chybu, prvá dvě zmíněná rozhodnutí naopak nikoli.

Velcí mužové vrhají dlouhé stíny. Mají k tomu příležitost. Trpajzlíci jen trochu smrdí.

* Jednání, kterého se účastní pouze členové vlády bez jinak obvykle přítomného personálu Úřadu vlády, zástupce prezidentské kanceláře atd. Dochází k němu celkem řídce a to při projednávání tajných zpráv.

Autor, profesí psychiatr, působil v menšinové vládě Miloše Zemana jako ministr zdravotnictví