V uvedeném článku užitý výklad vychází z myšlenky, že předseda vlády může podat demisi buď výslovně za celou vládu, anebo, pokud tak neučiní, podává demisi sám za sebe. V takovém případě má vláda samotná trvat a fungovat nadále až do okamžiku, kdy ji nový premiér sám odvolá. Je třeba položit otázku, čemu může existence takto "bezhlavé" vlády sloužit?

V článku to není výslovně uvedeno, ale z jeho znění se zdá, že autor vychází z předpokladu, že odvolaný nebo odstoupivší člen vlády okamžitě opouští svou funkci a přestává ji vykonávat. Takový postup může platit a obecně také platí v případě jednotlivých ministrů. Neplatí však v případě celé vlády. Z hlediska zajištění kontinuity jedné ze složek státní moci by podobný postup byl kontraproduktivní a do jisté míry i nebezpečný. Umožňoval by vznik situace, kdy by výkonná moc nebyla realizována. V praxi proto prezident republiky obvykle pověří vládu vykonáváním jejích funkcí do okamžiku, než bude jmenována vláda nová. V takovém případě lze hovořit o tzv. vládě v demisi. Vláda má omezený mandát jak časově, tak především věcně. Je oprávněna provádět pouze běžnou a nezbytnou agendu. Všichni ministři, včetně premiéra, zůstávají dočasně ve svých funkcích, ačkoliv již podali demisi.

Článek nedává jasnou odpověď na nabízející se otázku, jaká by měla být role již bývalého premiéra poté, co by podal demisi sám za sebe. Měl by být dočasně pověřen výkonem své předsednické funkce do doby, než bude jmenován premiér nový? Nebo by měl po své demisi vládu opustit?

Ani jedna možnost není z ústavního hlediska vhodná. Prvá možnost vede k situaci, kdy dojde k popření jednoho ze základních principů naší Ústavy, který stanoví, že premiér je zjednodušeně řečeno "pánem vlády". Z mnoha ustanovení Ústavy vyplývá, že je to předseda vlády, který rozhoduje nejenom o složení své vlády, ale především o jejím bytí a nebytí. V prvém výše popsaném případě by se dostal do situace, kdy by byl ve slabším postavení, než jeho vláda. Platná Ústava je však založena na principu přesně opačném. Aby se premiér takové možnosti vyhnul, musel by vždy podat demisi výslovně za celou vládu. Ve skutečnosti by tak musel činit vždy, aby neporušil principy Ústavy.

Druhá v úvahu připadající možnost vede k ještě horším závěrům. Umožnila by vznik skutečně "bezhlavé" vlády. Taková situace zcela odporuje zásadám platné Ústavy a nelze ji překlenout žádným výkladem. Autor proto takovou možnost patrně neměl na mysli.

Zůstává tedy otázka, jakému účelu by mohla sloužit interpretace, která by umožnila, aby "v demisi" byl pouze premiér, ale nikoliv celá vláda. Takový výsledek nelze odůvodnit ani hledisky racionalizace výkonu státní moci, ani snahou po zajištění kontinuity jejího výkonu. Důvody vylučující takové možnosti jsou uvedeny výše.

Výklad uvažující možnost demise samotného premiéra je navíc vnitřně rozporný. Na proces ukončení činnosti vlády totiž aplikuje zcela odlišná kritéria, než na proces jejího vzniku a fungování.

Dle Ústavy je při sestavování vlády hlavní osobou premiér, který rozhoduje jak o dynamice celého procesu utváření vlády, tak i o personálních a programových otázkách. Význam předsedy vlády je posílen tím, že právě on žádá jménem své vlády Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Během fungování vlády je to také její předseda, který formálně rozhoduje o jejím personálním složení, jedná jejím jménem, zastupuje ji navenek a vykonává ve vztahu k vládě další zásadní funkce. Vláda jako kolektivní orgán státní moci je závislá na vůli premiéra udržovat ji v činnosti. Členství ministrů ve vládě je závislé na důvěře premiéra, podobně jako je vláda závislá na důvěře Poslanecké sněmovny. Jestliže je tedy vláda závislá na předsedovi při svém vzniku a trvání, není důvod, proč by tomu mělo být jinak při jejím zániku.

Výklad, podle něhož demise premiéra znamená automaticky demisi celé vlády, odpovídá hlediskům racionalizace výkonu státní moci i zásadám vzniku a trvání vlády. Tento výklad je také přijímaný odbornou veřejností. (Pavlíček V., Hřebejk J.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 1. díl, Ústavní systém, Linde, Praha, 1998, ISBN 80-7201-110-3, str. 255.) Opačný názor nelze ani s těmito hledisky, ani s platnou Ústavou uvést v soulad.

Autor vyučuje na katedře ústavního práva PF UK v Praze