O její současné naléhavosti jako krize a nepřehlédnutelné "původnosti" v žánru politického dramatu svědčí ilustrativně třeba také to, že v pořadníku pracovního kalendáře prezidentské kanceláře Pražského hradu pondělní jednání o ní (26. 7. 2004) bylo v rámci daných priorit zařazeno až na DRUHÉ místo, až za předvedení hokejového Stanleyova poháru prezidentu republiky. Níže sledované poukazy na širší předmětné souvislosti naší české politiky dílčími epizodami těchto dní nikterak ovlivněny být nemohou. Trpělivý čtenář závěrem najde také pár reminiscencí i námětů k případné reformě volebního systému pro volby do Parlamentu ČR.

Nejdřív poučná preambule: Když už se nemíníme z dějin poučit, musíme si jejich předchozí scénář zopakovat? A to v průběhu sedmi let podruhé? A vypadala-li ta politická "hra žalozpěvů s následným tancem" z roku 1997 nejdřív jako "sarajevská" tragédie, je ta "obnovená premiéra ve zcela novém obsazení" z roku 2004 "nesarajevskou --- jen poněkud tragikomickou --- selankou"?

Zkusme také nepřehlédnout, že vládní krize už v úsměvné "pohodě trvá celý měsíc . A co závažného, ne-li průlomového, se mezitím na našem politickém nebi událo? Už měsíc zřejmě nastávající premiér Stanislav Gross podá prezidentu Klausovi raport o stávající situaci. Nebo jen "report"? Před měsícem tu byla "politická vůle" koaličních stran zůstat u moci - bodejť ne! A po měsíci je stav setrvalý; kdo by se tomu chtěl divit? V tom "tvůrčím programovém víření myšlenek" se zatím vyvířilo navenek jen to nerudovské "kam s ním"; totiž s tím najednou přebytečným Vladimírem Špidlou. A zas je o čem psát. Nahrazením Teličky Špidlou se přece "geniálně" a "bez dalších otřesů" našlo místo pro už upečenou a tolik potřebnou rošádu na kapitánském můstku ve vládě: aby resignovavší premiér byl čestně "uklizen". A jede se dál, že?

Teď k té historické paralele dvou tolik si podobných událostí:

Jedna vládní krize nám začala koncem listopadu 1997, druhá koncem června 2004. V obou případech východištěm krize nebyl přímo žádný okamžitě dramatický problém v samotné vládě. Tzv. vládní krizi v žádném z obou případů přitom nevyvolala opozice.

Impuls vedoucí posléze ke krizi přitom v obou případech vzešel z lůna vždy svými mandáty v Poslanecké sněmovně nejsilnější vládní strany, tedy z vnitrostranických pnutí a vnitrostranicky vnímaných rozporů. Roku 1997 otřes přišel z ODS (tedy v "pravicovém" rouše), roku 2004 z ČSSD (tedy v "levicovém" hávu).

V ODS roku 1997 se vnitřní rozkol promítl navenek okamžitě i organizačními důsledky do vzniku US, v ČSSD roku 2004 je vnitřní nejednotnost sice stále latentně a nejednou viditelně přítomna, ale zatím se promítá do nevypočitatelnosti či míry spolehlivosti odsouhlasených kroků této strany. Teprve bezprostřednější a existenčně hrozící důsledky dramaticky klesající obliby ČSSD mezi voliči v parlamentních volbách by mohly vést k pokusům o "hledání chleba" v jiném režijním stranickém zastřešení.

ODS v roce 1997 potřebovala nejdřív vizi, že krize je přechodná. Předseda strany Klaus obdivuhodně "sarajevský atentát" ustál; ne ovšem nadále jako premiér. Nelze ovšem přehlížet, že v konfrontaci s problematickými finančními machinacemi ve straně se "zdravé jádro" ODS nemohlo cítit být "ve své kůži". Aktuálně se to tehdy hned neříkalo, ale muselo být už tehdy i "zdravému jádru" jasné, že teprve s novým vedením ODS se může zase zablýskat na lepší časy. Z předsedy Klause se roku 2002 stal prezident Klaus. ČSSD si představu možného "demokratického puče" vůči svému prvnímu pozemanovskému předsedovi hýčkala málem hned od počátku Špidlovy vlády. Proto byl nakonec pro racionálně uvažujícího V. Špidlu nepřijatelný "berlínský model", počítající s personálním rozdělením vůdčí stranické a manažersky státní funkce. S představou personálního převratu na špici se v ČSSD žilo nejméně dva roky a do této představy mnozí "rebelové" investovali dost a viditelného úsilí. Vždy čas od času byla vypuštěna "holubička"; ne jakoby už po potopě, ale jako kdyby se vůbec nemusela Noemova archa stavět: že by byl zcela bezohledně bez ohledu na spolehlivý čtyřletý vládní mandát pro začátek aspoň v čele ČSSD Vladimír Špidla nahrazen Stanislavem Grossem. Že tak rychle se najde post pro odstupujícího premiéra a odstoupivšího předsedy ČSSD, je jedním z překvapení těchto jinak poklidných dní. Z osobností ČSSD je zatím jen problematicky se svým aktuálním závětřím spokojen Miloš Zeman. Ten dobře míněný "úklid" se oboustranně --- straně ani jejímu bývalému předsedovi --- nepovedl.

Je tu jeden výchozí nepřehlédnutelný rozdíl, který je možná dočasný; anebo snad jen svým rozfázováním ne tak dobře čitelný: Na sklonku 1997 to pro ODS dokonce znamenalo dostat se dočasně při organizačním rozkolu ve straně do velmi zvláštní situace: v klausovské ODS sice setrvačně zůstala organizační struktura, spolu se spolehlivou členskou základnou; "rebelové", později vytvořivší Unii svobody, byli sice nepřehlédnutelně vysokými "šaržemi" z původní hierarchie ODS, ale jen omezeně zaštítění stranickým "řadovým vojskem". "Rebelové" přitom poměrně rychle na sebe přitáhli výrazné sympatie voličstva, které nedokázali zúročit. ODS zůstávala dost dlouho pod úrovní té obliby, jakou na sebe upoutala US. ČSSD naopak zůstává od počátku své tzv. "vládní krize" z roku 2004 navenek jakoby jednotnou stranou. Že je to přinejmenším od konce Zemanovy éry také uvnitř viditelně strana programově a mezilidsky nestmelená, toho lakmusovým papírkem paradoxně přinejmenším zčásti je sám Miloš Zeman svými rozmanitými aktivitami, včetně onoho intermezza při prezidentské volbě, a prokazuje to fakticky dodnes. Ještě včera chtěli někteří sociální demokraté zůstat loajální Špidlovi, další viděli už z doby "před Špidlou" "spásonosného miláčka strany" ve Stanislavu Grossovi, a někteří udržují stále zvláštní kontakty s Milošem Zemanem - "otevřené dveře pro jeho slavná návrat". Nehledě na to, že --- "program-neprogram" --- mnozí napříč těmito skupinami ještě zaschlými zbytky svých ideologických pupečních šňůr prozrazují svou poměrně nedávnou komunistickou minulost nebo valně netuší, jak by vůbec mohl vypadat sociálnědemokratický program pro 21. století. Tím vším "je zaděláno" na mnohá předem nečekaná příští vnitřní pnutí a akční nejednotu, což se nutně projeví při každém větším "lámání chleba". Katastrofický scénář předvídá možný rozklad této strany; ČSSD bohužel nesjednocuje především strategický program, ale jen taktické manévry, s pragmaticky nestálou vnitrostranickou popularitou vůdčích osobností, spolu s nedostatkem zodpovědnosti vůči vlastní straně; není-li to v klíčových okamžicích zároveň navenek i uvnitř zhoubný nedostatek stranické kázně.

Jisté další paralely jsou očividné v obou těch časových úsecích v dalších politických stranách, a nejednou paradoxně na akčním protipólu.

Nejdříve si všimněme KDU-ČSL. V roce 1997 její tehdejší předseda Lux sám inicioval vystoupení lidoveckých ministrů z vlády, takže šlo skutečně o vládní krizi. V roce 2004 její současný předseda Kalousek se pochopitelně brání tomu, aby stávající krize byla označována za "vládní krizi", protože je vnitrostranická, je krizí uvnitř ČSSD. KDU-ČSL je a zůstává stranou, s níž v rámci stávajícího ústavního pořádku musí počítat každý vítěz voleb, ať "zprava", ať "zleva". Miroslav Kalousek v očekávané nové Grossově vládě být vůbec nemusí. Jistě již počítá s tahy napřed, a možná tak bude mít zas o něco příznivější vyjednávací pozici při sestavování první pogrossovské koaliční vlády, kterou zřejmě ustaví ODS. Grossovo ještě čerstvé klasifikování Kalouskovy "hodnoty" na fóru ČSSD nebylo ani taktní, ani taktické.

V roce 1997 zrovna v časovém souběhu s vládní krizí měla na programu jednání o svém novém předsedovi po Michalu Žantovském ODA - už dávno ne v plném lesku své bývalé proslulosti. Předsedou se tehdy stal Josef Skalický. Ve straně se navíc vytvořila s vnitřními poměry nesouhlasící "pravá frakce". Strana měla i své finanční potíže. Doufala, že ještě nemusí chystat svůj pohřeb; dokonce v rámci zrodivší se Čtyřkoalice se dočasně zdálo, že není všem dnům této strany konec. Z dluhů ODA vznikla ale výbušná zápalka, na kterou vzala za své nejen ODA. Čtyřkoalice se vinou těch dluhů rozpadla. Zdá se, že KDU-ČSL začala přehodnocovat únosnost "ceny" svých koaličních partnerů; v našem politickém klimatu je kdykoli zaděláno na mediálně povážlivé maléry, ukáže-li se potřeba je vyvolat.

V roce 2004 v době hledání východisek z tzv. "vládní krize" jednala o svém novém předsedovi za odstupujícího místopředsedu vlády Mareše US-DEU. Také shodou okolností dnes strana bez respektu, jaký dříve měla. Předsedou se stal Pavel Němec. Vyjednávací prostor této strany značně zúžilo odpadnutí dvou jejích poslanců ze strany. Ani finančně, ani politicky si tato strana nestojí nejlíp. Její jedinou nadějí dnes je přežít do příštích parlamentních voleb. US-DEU je přitom zatím cenným jazýčkem na koaliční váze, neboť může zajistit příští vládu bez podpory komunistů. Je-li potřeba stavět na parlamentní většině pouhého jednoho hlasu, stávající hodnota US-DEU se nemůže dnes odvozovat od 1 % odhadované voličské přízně. Ale jako sehrála dočasně svou roli mouřenína ODA bez naděje na revitalizaci, zrovna tak ji zatím hraje US-DEU. Aniž může vsadit na další politický život po skončení funkčního období této vlády. Po příštích parlamentních volbách budou trumfy ve zcela jiných rukách.

Po vládní krizi z roku 1997 a po přechodné vládě Tošovského, v dalších parlamentních volbách z kola vypadla ODA a Sládkovi republikáni. Po příštích parlamentních volbách po krizi ČSSD z roku 2004 zatím se nečeká, že by v nich doznala mandátový úspěch US-DEU.

Zatím se tu nehovořilo o KSČM. Tato strana pochopitelně jako strana opoziční nenese zatím za nic odpovědnost a pokud umí tak dobře prodávat svou "levicovost", dokonce s odkazem na "jistoty" zaručené včerejším komunistickým režimem, má reálnou naději na převzetí vůdčí role na parlamentní tzv. "levici" jako dědic po ČSSD. Jinak --- až na ty další očekávané zisky voličské přízně na svém účtě --- se komunistů stávající "vládní krize" fakticky netýká. Jako mohla profitovat z kritiky "pravicové" ODS v krizi z konce roku 1997, snad ještě rafinovaněji může profitovat i z problémů, jaké si nadrobila "levicová" ČSSD svou stávající VNITŘNÍ krizí v létě 2004. Pokud zatím Špidlova vláda musela dělat jisté kompromisy směrem k politickému "středu", ne-li vůči "pravici", obávám se, že Gross má teď pro svou případnou příští vládu ještě úžeji vymezen politický prostor "doprava", než měl před ním Špidla. Dvakrát se nevstupuje do téže řeky se stejnými předpoklady! Gross si bude muset křečovitěji hlídat jak své "levicové radikály" v ČSSD s ohledem na křehkost koalice obecně a nutnost pokračovat v reformních krocích Špidlovy vlády. KSČM rozhodně nebude především ČSSD šetřit při dalším klasifikování těch kroků, které označí za "pravicové" nebo "asociální". A je-li ze strany státu hluboko do kapsy - při stále vysokých pasivech státních rozpočtů, jsou-li vysoké koncepční nároky na optimalizaci výroby snižováním podílu živé práce, máme-li ve státě 10 % nezaměstnaných s hrozbou, že to může být horší, roste-li stále podíl důchodců na celkově klesajícím počtu obyvatelstva - aniž disponujeme funkční penzijní reformou, kritickou hůl posázenou "levicovými" argumenty na výprask vlády lze pak najít snadno. Zvláště když připustíme, že ČSSD stále ještě hýčká program "sociálního státu", který je v současné době jen problematicky realizovatelný; takto může ČSSD málem kdykoli naběhnout na kritické vidle KSČM. KSČM posílila jak po vládní krizi z roku 1997, tak setrvale posiluje i v současnosti. Má vyhlídku na to, že v příštích parlamentních volbách bude mít až příliš dobré žně. Nemá "nalevo od středu" kredibilního konkurenta; ČSSD svou vnitřní nejednotností --- a v té stávající krizi ještě více odhalenou koaliční pastí --- jím není.

V listopadu 1997 byla v krizi "pravicová" ODS. Ty další volby pak, po přechodné Tošovského vládě, s převahou vyhrála "levicová" ČSSD. V červnu 2004 se dostala do jisté vnitřní krize "levicová" ČSSD. Už teď má pro případné příští volby vysoké voličské preference "pravicová" ODS. Jako kdyby těmi krizemi pokaždé vůdčí vládní strana připravovala půdu pro vítězství opozice. Méně jsme si v ČR zatím činili starosti s tím, že v obou sledovaných případech součástí opozičního tábora pokaždé byla také KSČM, která na tomto pohybu voličské přízně pokaždé profitovala také.

Zkusme nezapomenout, že jak po vládní krizi z roku 1997, tak v souvislosti s letošní krizí v ČSSD okamžitě zazněly hlasy po ukončení stávajícího volebního systému do Poslanecké sněmovny založeného na rozdělení mandátů v souladu s poměrným zastoupením, odpovídajícím počtů odevzdaných hlasů pro jednotlivé kandidátky, a jeho nahrazení systémem většinovým, ve kterém 51 % v každém volebním obvodu bere vše. Zdůvodnit to lze snadno. "Vyčistila by se" naše politická scéna. Menší politická uskupení by jako parlamentní strany přestaly existovat. Vláda z takových voleb vzešlá by se automaticky mohla opřít o čitelnou a spolehlivou parlamentní většinu, ať už optimálně jedné vítězné strany nebo kompromisněji dvou pro vládu spolu zkoalovaných stran vůči nějaké straně třetí. Zároveň by mohly takto vytvářené vlády lépe garantovat plnění vyhlášených volebních programů svých stran; vlády by byly v nejhorším "dvoubarevné". Samozřejmě že se přitom poukazuje na spolehlivost a účinnost tohoto systému především na příkladě britském.

Připomeňme si opět, co nakonec následovalo po vládní krizi z listopadu 1997. V průběhu roku 1998 byl v Poslanecké sněmovně ČR upečen a Senátem ČR schválen návrh na změnu stávajících ústavních regulí tak, aby byl napříště pro volby do Parlamentu uplatněn většinový systém. Až ústavní stížnost několika senátorů k Ústavnímu soudu ČR vedla k zablokování tohoto návrhu. Při dalším pokusu o obnovu tohoto návrhu hned na jaře 1999 tento projekt úspěšně prošel Poslaneckou sněmovnou; jenže to už pak neprošel s úspěchem Senátem. Měli bychom si zřejmě uvědomit, že tato karta je znovu na stole díky této poslední politické krizi u nás a nebyla jistě vynesena naposled.

Je účelné si v této souvislosti připomenout, že pokud má náš Parlament DVĚ KOMORY, obě by měly mít odlišný systém pro samotnou volbu.Dále pokud by byl ústavní většinou uzákoněn pro Poslaneckou sněmovnu většinový systém, mohlo by to zároveň být záminkou k tomu, aby --- při dostatečném despektu k Senátu --- byl souběžně zrušen Senát. Hlasy pro zrušení Senátu nepřestaly od té doby, co vůbec poprvé došlo k jeho faktickému ustavení. Nu a teď jenom si zopakujme, že právě Senát nakonec zablokoval jakoby v pudu sebezáchovy další cestu ČR k většinovému systému. A také nezapomeňme, že i Ústavní soud nebyl donedávna usnášeníschopný pro plenární kauzy. Tedy instituce, která výchozím způsobem už jednou zabrzdila cestu k většinovému systému.

Možná že zbývá zeptat se, zda ty nasazené a kupodivu tehdy po té první zde zmíněné krizi účinné brzdy byly pro dobro nás občanů, anebo ne. Vždyť přijetím většinového principu pro volby do Poslanecké sněmovny mohl být "konečně" odstraněn problém, s nímž se zatím potýkaly všechny vlády ČR, včetně té Špidlovy. A bude to údělem také případné vlády Grossovy. Vládnutí by přestalo zakopávat o nedostatečně politicky vyprofilovanou pluralitu politických stran. Byl by čitelnější také mechanismus opozice. A pokud by byli voliči nespokojení s jednou vládní garniturou, v příštích volbách by přece mohli dát důvěru stávající opozici, ne?

Bylo by to "spravedlivé", docela "průhledné" a taky "demokratické", že?

Možná ve Velké Británii. Vždyť tam se zárodky bipolárně vytvarované politiky vytvořily již v poslední třetině 17. století. Pro spolehnutí se na jisté pojistky u většinově realizované politiky není zkušenost víc jak tří století rozhodně k zahození; zvláště když tu jsou k dispozici také média s uplatňovanou investigativní tradicí. Česká politika se po jistém čtyřicetiletí k uplatnění nějakých závazných principů teprve půl druhého desetiletí problematicky hledá. Ne zrovna "blaze" proběhnuvší privatizace, tunelářství, stále bující korupce nebo pomalu probíhající soudní procesy jsou toho dokladem. Původní tzv. "opoziční smlouva" mezi Zemanem a Klausem měla --- jak známo --- umožnit "bipolární monopolizaci moci" , kterou mohla okrajově přežít snad jen pomenší, leč relativně stabilní "klidná síla" KDU-ČSL. Při dvoukolově uplatněném většinovém principu by to zároveň totálně otupilo sílu ukázněných a nepřehlédnutelně početných komunistů a také nevypočitatelných nespokojenců bez standardní stranické preference.

V současných podmínkách ČR je ovšem oprávněná obava, že --- při očekávatelné problematické odezvě na politiku ČSSD v tomto volebním období --- v příštích volbách případně uplatněný většinový systém by mohl dostat ČSSD někam na kritickou hranici zvolitelnosti, přičemž z daného stavu by automaticky bohatě profitovaly OBĚ SOUČASNÉ OPOZIČNÍ STRANY. To jest ODS jakoby "vpravo" a KSČM jakoby "vlevo". KDU-ČSL by svou silou zůstala jistým --- ideově nezáviděníhodným, leč koaličně zřejmě přece jen stále atraktivním --- jazýčkem na váze. Pokud konstatujeme značně malý zájem v ČR o účast ve volbách a pokud připustíme, že "moc chutná moc", pak také spletením obou těchto pramenů dostaneme jako výsledek dále zvýrazněnou a konečně "legalizovanou" moc politických centrál vůdčích stran. Přitom by k tomu došlo v podmínkách, kdy už by se doma jen stěží hledaly nějaké funkční kontrolní mechanismy...

Přitom je tu navíc jakoby jen "teoretická" otázka, zda by bylo dost korektní měnit ústavní regulativy "ad hoc", případ od případu, jak se to zrovna hodí nějakému stávajícímu silnému politickému subjektu. I když by to nikterak nevadilo těm, kteří jen rejdí "v temných vodách", ať už by to zítra bylo pod křídly ODS, anebo KSČM. Takže se dnes moc nespoléhejme na spásonosnost "většinového systému"!

Na překvapivé výsledky případné příští Grossovy koaliční vlády nelze zatím také moc spoléhat. Některé aktivity výrazně žádná vláda automaticky neovlivní. Jde-li třeba o sám výrobní proces, jeho produktivitu a snižování podílu živé práce. V některých ohledech každá příští vláda musí navázat na aktivity vlády dosavadní - jako třeba případná Grossova vláda na reformní kroky vlády Špidlovy či Zemanovy. A bez ohledu na personální složení nové vlády až příliš mnoho bude odvislé od toho, zda bude schopna hospodárněji vládnout; a jak se bude potýkat s daňovou a penzijní reformou, jak zajistí zdravotnictví nebo školství, jak bude zvládat jen opatrně probíhající reformu nájemného; zda se podaří vylepšit vymahatelnost práva a minimalizovat průtahy v právním řízení, zda se zlepší bezpečnost ve státě a sníží kriminalita, zda se konečně účinně uplatní kontrolní mechanismy ve státě včetně odpovídajících sankcí. A také, zda se nezapomene na to, že v rámci EU také pořád máme nějaké "nedodělky". Nezačalo to a nekončí to jen hrozbou, že by se ČR z dřívějšího vývozce cukru stala jeho dovozcem...

V každém případě by se mohlo už "zítra" zase zapomenout, že naše politické strany si až příliš zvykly na to, že se odvolávají na zájmy voličů vždy tehdy, když těm stranám teče do bot a mohly by ztratit svou moc a vliv. O politickou kulturu mezi volbami, včetně tolik postrádaného styku s vlastními voliči, se nestarají buďto vůbec, anebo prabídně málo. Spanilé jízdy mezi voliče --- s hudebními produkcemi a rozdáváním podepsaných fotografií slovutného funkcionáře --- tuto funkci rozhodně neplní.