Už z dob komunismu mi vadí kampaně, kdy všichni najednou začnou hovořit jednotným hlasem. Vždycky to z namená, že zpozorním a jsem ve střehu. "Psovi psí smrt," pamatujete? Vzdáleně to připomíná stalinismus. Prostě mně připadá, že život takhle jednoduchý není. V normálním člověku se musí něco vzpříčit, protože má nutně z toho "jednotného honu na čarodějnice" pocit, že ho kdosi vodí za nos.

Média velmi umně využívají všeobecného - a oprávněného - odporu českých občanů proti nízké kvalitě jejich politiků k cílenému zničení jednoho svého politického protivníka, který jim ovšem k tomu zničení dal svým nekompetentním a nepřijatelným jednáním munici.

Svým způsobem nynější kampaň připomíná rebelii v České televizi na rozhraní let 2000 - 2001 (pamatujete, to také tehdy jednotně všechna média charakterizovala jako "boj proti politické manipulaci" a "boj za svobodu slova" -- ze zpětného pohledu je zjevné, že tomu tak nebylo . Média i televizní revolucionáři tehdy také velmi umně využili nespokojenosti a frustrace českých voličů s politickou situaci k tomu, aby tuto frustraci zaměřili určitým politickým cílem, ve svůj osobní prospěch. Stejně tak, zdá se, manipulují i dnes média lidovou nespokojenost s politiky určitým směrem za určitým cílem.

Proč je mediální kampaň proti Grossovi tak selektivní? A proč začala teprve letos v lednu? Ono se předtím o pochybném chování Stanislava Grosse skutečně nevědělo? A nevědělo se ani o pochybném chování jiných českých politik? Víme všichni, že korupčnost českých politiků je dlouhodobě podstatným problémem. Proč se média zaměřují jen proti Grossovi? Je to jen proto, že je to premiér?

Fascinovalo mě, že jako jeden z hlavních kritiků Stanislava Grosse v minulých týdnech vystupoval šéf KDU-ČSL, koaličního partnera vládnoucích sociálních demokratů, Miroslav Kalousek. Připadalo mi to pokrytecké. Před časem totiž zjistila česká média, že Kalousek má obdobného kostlivce ve skříni jako Stanislav Gross. Zdá se mi, že je od Kalouska nesmírná drzost veřejně kritizovat Grosse, když jeho osobní historie je velmi obdobná. I Kalouskovi vlastní totiž -- mimo jiné -- luxusní byt v pražské čtvrti Veleslavín, který mu za částku, kterou on sám nikdy nevydělal, totiž šest a půl milionu korun, koupil příbramský podnikatel, kalouskův švagr Lubomír Kašák. Dále, aniž by si půjčoval peníze v bance, investoval Kalousek celkem přes tři miliony korun do stavby rodinného domu v jihočeské Bechyni a odkoupení třípokojového bytu v panelovém domě v Praze. Příbramský podnikatel Kašák údajně dostával přednostně obrovské, mnohamilionové zakázky pro město Příbram. Posléze byl zavražděn. Konec konců na to upozornila i sama tato rozhlasová stanice, ČRo 6, ve svém pořadu Studio STOP dne 14.listopadu 2003.

Slyšel jsem názor, že Kalouskův případ je jiný než Grossův, protože v jeho případě je prý financování jeho bytu jasné, kdežto Gross o původu peněz mlží. Ano, jenže je skutečně přijatelné, aby politik přijímal dary od podnikatele, který dostává až osmdesát procent veškerých zakázek od státní správy?

"Chybí tu reflexe médií, píše v dnešním vydání internetových Britských listů Josef Brož a pokračuje: Chybí zejména reflexe televize, která již naprosto rezignovala na elementární dimenzi sdělení. Nejde tu o snahu zachytit snad "pravdu", ale nabídnout vyvážený pohled na události, které sám "modeluji". Média se omezují na několik hysterických impulsů a silně anachronické schéma, že dostanou prostor vždy symetricky obě strany sporu -- co když je ale ve sporu více stran? Často jsou navíc nezakrytě povyšováni jedni proti druhým. Málokdy se média pokoušejí zachytit to, co se děje: média nepopisují, neanalyzují, ale dramaticky karikují. Čtenáři a diváci mají v tom tratolišti ztracených emocí tendenci všemu, co se na ně valí, prostě věřit. Věří tomu dokonce i lidé, kteří chápou, že obrazy bývaly v mnoha kulturách považovány za nestoudné."

Kdyby bývala česká média svou kampaň proti Stanislavu Grossovi rozšířila na všechny vrcholné české korupční politiky, mohla se zasloužit o výraznou kultivaci demokracie v České republice. Mohla vyvolat situaci, kdy by pro politiky bylo od nynějška nebezpečné brát špinavé peníze. To by však muselo znamenat, že by kritizovala nejen Stanislava Grosse, ale analyzovala by činy i ostatních českých politiků, na nichž leží stín korupce.

To, že média "jdou po Grossovi", a jsou shovívavější k případům Miloslava Kalouska anebo Vlastimila Tlustého, vede nutně k podezření, že jejich cílem není očistit českou politickou scénu od korupce, ale prostě zničit jednoho politika, případně zdiskreditovat i jeho politickou stranu.