Nazval jsem tento článek fenomén, protože sídliště opravdu fenoménem jsou, ať už chceme nebo ne. Po 2 sv. válce se budováním sídlišť řešila bytová výstavba a paneláky rostly doslova jako houby po dešti, a to v celém Československu. Tisíce lidí bylo státu vděčno, že jim dal možnost bydlení, byť z estetického hlediska není ve valné většině moc o co stát. Také otázka životnosti panelu se po těch 40-50 letech více než nabízí a je třeba si přiznat, že mramor to tedy rozhodně není. Podle toho, co např. řekl náměstek ministra pro místní rozvoj, na to, abychom mohli nějakým způsobem změnit pochmurnou tvář dnešních sídlišť v České republice, by bylo potřeba 400 miliard, což je až nepředstavitelná částka. V Německu a i Polsku to raději v některých případech řeší tím, že některé paneláky raději zbourají, i když i to stojí peníze, a pak je tu samozřejmě problém co s lidmi, kteří zde bydlí. Sídliště jsou ale samozřejmě i ve Francii, Anglii a dalších státech, kde se z nich stávaly a stávají ghetta, což naštěstí zatím není problém, který by hrozil v České republice, každopádně určitá modernizace v těchto zemích probíhá již více let a nové poznatky můžeme načerpat právě od nich.

Netřeba dodávat, že v České republice jsme trochu pozadu, problém sídlišť se po roce 1989 spíše podceňoval a dnes je nejvyšší čas ho začít řešit, jak správně v debatě zdůrazňovali experti z Nizozemí, kde podobné problémy již řešili. Ale z úst pana náměstka jsem se dozvěděl zajímavou věc, vláda má vůli něco se sídlišti dělat, ale v cestě stojí mj. i ta byrokratická Evropská unie a to věčné papírování, kdy se s každým projektem musí, cituji: "běžet až do Bruselu". V tomto ohledu nemám já sám žádné zkušenosti a tak tento názor pana náměstka nechávám bez komentáře....ale jistá odpověď mě napadá....

Jako u zdravotnictví, školství a třeba důchodové politiky chybí zde asi i určitá vize, která by vyjasnila kam se chce stát v souvislosti se sídlišti ubírat. Jako ke každému projektu, jsou i zde potřeba hlavně finance (i když bez jasné vize samotné peníze pravděpodobně příliš nepomohou) a těch se samozřejmě nedostává. Já jsem ale optimista a věřím, že stát má nejen svou vizi, ale hlavně vůli pomoci najít sídlištím novou tvář. Problémy jsou nejen v nedostatku financí, vůle či chybějící vize, ale i v komunikaci s občany.

Úřady (v tomto případě reprezentovány např. starostkou Prahy 11) si ještě úplně nezvykly, že i občan je rovnoprávný partner v diskusi a má právo se spolupodílet na důležitých otázkách, jež se ho týkají . Ale na druhou stranu, občanská společnost v České republice nevykazuje moc často zájem o věci veřejné, a tak to s námi "úředníci" nemají příliš těžké.

Někdy za tím stojí nedostatek času, ale občas to asi bude i obyčejná lenost, lhostejnost a pasivita, která je české povaze tolik blízká (čtenář jistě odpustí určitou dávku generalizování).

Naštěstí dnes již existuje mnoho občanských sdružení, jejichž zástupci byli přítomni na této debatě, kterým není naštěstí úplně lhostejno, jak úředníci rozhodují o věcech, které se občanů dotýkají. Dokonce to i vypadalo, že se s nimi starostka stýká, ale bohužel jejich názor příliš v potaz nebere a o důležitých rozhodnutích se občan dozví až z "Klíče" (lokální noviny Prahy 11) až když už se nedá nic dělat (jak poznamenal zástupce sdružení "Hezké Jižní město").

Z diskuse jsem měl pocit, že filozofie starostky městské části Praha 11 je doslova zastavět každé prázdné místo, které se na Jižním městě ještě nachází. Nedávno v této pražské části vzniklo mnoho ohromných budov mezinárodních společností, ne že by z toho byl člověk nějak nadšen, ale pokud se zvolí správné místo, dá se s tím smířit (v tomto případě tomu tak, musím přiznat, opravdu je). Peníze se někde získat musí. Ale pokud se buduje největší centrum (obchodně-společenské centrum, jak to nazývají) v České republice (psal jsem o něm v článku "Konzumente, raduj se!), kvůli kterému je nutné budovat další dva východy metra a obrovské parkoviště, potom už má člověk dojem, že by si tuto libůstku odpustil. Je ještě přeci dosti lidí, kteří bydlí na kraji Prahy na sídlišti právě proto, že tu je méně vzruchu než v centru města a touto stavbou se tento poklidný ráz místa radikálně změní.

Na tuto diskusi jsem já osobně šel hlavně kvůli tomu, abych se starostky zeptal, zda se skutečně domnívá, že budoucnost sídlišť (a podle zkušenosti i vlastně  celé České republiky, kde se podobná nevkusná mamutí centra s tradiční Hypernovou a KFC neustále staví) je právě v budování těchto "odlidštěných" komplexů. Dostalo se mi velice zajímavé odpovědi, možná vás také samotné překvapí.

Z odpovědi starostky jsem se mj. dozvěděl, že jde vlastně o ekologický projekt, protože moji spoluobčané nebudou muset jezdit (autem) za nákupy do jiných pražských čtvrtí a tím ochráníme ovzduší. Na to se dá těžko něco říci a také jsem nic neřekl (můj komentář by asi nebyl příliš lichotivý).

Jenom jsem si pomyslel, proč se tedy staví to obrovské parkoviště, když je to centrum jen pro mé spoluobčany, kteří tam mohou dojít pěšky....ale asi jsem nic nepochopil, kdo ví? I další plánované projekty typu nových obytných domů v těsné blízkosti lesa a hlavně třicetipatrový "mrakodrap" (sláva, budem jak na Manhattanu) jsou jistě nutné pro zvelebení mého bydliště.

Starostka argumentovala také tím, že sídliště se prostě musí tímto způsobem změnit, protože jinak z něj odejdou mladí lidé, což by byl konec (v tomto ji dávám za pravdu), ale jelikož patřím k mladé generace, tak alespoň sám za sebe mohu říci, že jestli já ze sídliště někdy odejdu, tak to bude právě kvůli chystaným a právě probíhajícím stavbám v mém okolí. Mít v dosahu všechny služby je hezká věc, ale než v takovéto formě, to si raději do té čistírny zajedu ty dvě stanice metrem. Právě protože jsem mladý, tak mi to nepůsobí žádné potíže a žíly se mi tím také jistě nezkrátí.

Nuže co jsem si z diskuse, která byla samozřejmě mnohem delší a pestřejší než ukazuje můj článek, odnesl (mimo Lidové noviny, které patronovaly tuto akci)? Možná jistý pocit marnosti, neboť jsem zjistil, že opět ví někdo mnohem lépe než já, co je pro mě dobré a já s tím věru nemohu příliš dělat. Ale na druhou stranu jsem si odnesl i dobrý pocit z toho, že jsem vystoupil z určité pasivity a snad spolu s ostatními kolegy naznačil, že s námi úřady musí počítat, protože my se jich budeme čas od času ptát, jak pečují o naše blaho a otázky to pro ně nebudou vždy tak příjemné, jako tomu bylo tentokráte.