Naléhání netrpělivých

Dostávám těch e-mailů hodně. Ti lidé jsou zklamaní-znechucení-otrávení, nebo podporují ODS. V té první skupině najdete idealisty, kteří věřili, že demokracie je velký zázrak, v němž dojdou konečného osvícení -- a nakonec i spáse. Ta druhá skupina je pragmatická, protože ví, že právě ODS má nejvíce preferencí, a patrně zvítězí s přehledem v dalších volbách. O demokracii si iluze nedělají, proč taky? Pokud myslí na spásu, přepočítávají své hříchy na kalkulačce. Náhoda? Obě skupiny jsou výrazně nespokojeny se současnou situací, a netrpělivě naléhají -- občas i před Úřadem vlády České republiky -- na demisi premiéra. Demisi!

Na privilegovanou třídu, jež má tento akt vykonat, se pasovala média. Z jakého důvodu? Pro koho? Proti komu? Málokdo si klade tyto otázky. Není to škoda? Dnes snad už v novinách vůbec nenajdete skutečně nezávislý komentář. Až příliš z kapsy každého z těch arogantních komentátorů čouhá pár umaštěných bankovek, které se už ani nepokoušejí schovat. Proč taky? Kdo bude kárat tu spravedlivou vyvolenou mediální sektu, která se tváří, že bude rozhodovat o osudech mocných?

Ano, chybí tu reflexe médií. Zejména televize, která již naprosto rezignovala na elementární dimenzi sdělení. Nejde tu o snahu zachytit snad "pravdu", ale nabídnout vyvážený pohled na události, které sám "modeluji". Interpretace, kterou dnes média nabízejí - včetně těch tištěných, kde je přece mnohem větší prostor pro analýzu a kontexty -, se zdá být u konce s dechem. Média se omezují na několik hysterických impulsů a silně anachronické schéma, že dostanou prostor vždy symetricky obě strany sporu -- co když je ale ve sporu více stran? Často jsou navíc nezakrytě povyšováni jedni proti druhým. Málokdy se média pokoušejí zachytit to, co se děje: média nepopisují, neanalyzují, ale dramaticky karikují.

Čtenáři a diváci mají v tom tratolišti ztracených emocí tendenci všemu, co se na ně valí, prostě věřit. Věří tomu dokonce i lidé, kteří chápou, že obrazy bývaly v mnoha kulturách považovány za nestoudné. Média vyzývají k demisi. Málokdo z těch, kteří se dnes před televizní obrazovkou a titulními stranami diví, málokdo chápe, že "události" vznikají v nekonečném seriálu tiskových konferencí...

Předběhl dobu

Co si myslím o Grossovi? Nic moc. Přesto ho považuji za velmi talentovaného politika, který až příliš věřil moci svých komunikačních schopností. Nemyslím si, že to je člověk bez zkušeností: minimálně jich za posledních 15 let získal tolik, že by mohl kdekomu rozdávat do košíku. Jeho největší potíž je ovšem ta, že generačně předběhl svou dobu: 15 let po tzv. sametové revoluci je ve své třídě obklopen lidmi, kteří by mohli být jeho staršími bratry či sestrami, někteří dokonce otci.

Jestliže bývalý premiér a šéf ČSSD Miloš Zeman nemá pro Grosse otcovská slova uznání jako dříve, zapomněl na to, že mu kdysi "baby" vyšel vstříc, a nabídl mu v Lidovém domě jako "mladý sociální demokrat" cigaretu. "Nejdřív Špidla, potom Gross," říkával přece všude ten muž, co odešel, aby se stále křečovitě pokoušel o návrat. Prezident Václav Klaus se chová ke Grossovi jako ke všem svým bývalým nadaným mužům -- od Jana Zahradila přes Tomáše Chalupu, Petra Nečase či Ivana Langera. Gross ví, že ho musí něčím uspokojit: ješitný táta Klaus má dárky rád. A dokáže-li mu premiér dát ještě někdy nějaký, bude ho falešný tatínek vždy hladit.

Z bratrů a sester jsou nejhorší lidovci. To není to přátelské prostředí Lidového domu, kde se vždy mladý Standa cítil jako ve své kůži. Z bratrů je nejhorší Miroslav Kalousek, předseda KDU-ČSL, který má profil hodný chicagského podsvětí. Kdo kdy věřil tomuto muži, že je katolík, musel vždy ocenit, že se tento Al Capone české politiky dokázal o své spolustraníky postarat. Za časů bájného Josefa Luxe, jenž vstoupil na nebesa, za Jana Kasala... i dnes, kdy mu již neztěžuje úkol Cyril Svoboda, natož Zuzana Roithová. Obdivovatelé lidoveckého bosse to vědí velmi dobře: každou neděli si to navíc mohou zopakovat v hloučku po rozhřešení. Lidovci jsou stále v područí stylu, který se ukázal být železným pravidlem již za časů Msg. Jana Šrámka. Ani první, ani poslední přesto nebrání Kalouskovi, jenž dokáže být v osobním styku bodrý a místy i vtipný, aby vyčítal premiérovi způsoby, na kterých vystavěl sám svou vlastní politickou kariéru.

Na počátku 90. let, kdy se formovala nová politická garnitura, došlo k jevu, jehož důsledky pociťujeme na každém kroku. Pod záclonou pravdy a lásky se etablovala garnitura lidí, pro něž se politika stala řemeslem pro celý život. Mnozí z nich, kteří zrovna neprivatizovali, dokázali velmi úspěšně, že jsou tvární: tato přednost, tolik vyžadována pod slovem "flexibilní" v každé kapitalistické společnosti, se ukázala jako zásadní. Mnoho z disidentů, kterými se některé klany chlubily (známá věta Klause, že potřeboval Rumla v ODS, neboť by tam nebyl žádný disident!), byly bezmocní, mnozí naivní či neschopní vůbec ničeho. Poznámka Petra Pitharta, kterou nepozorovaně učinil při listopadovém 15. výročí roku 1989 je velmi stručná: spadla nám moc do klína! Omyl, pane místopředsedo Senátu! Vy jste nikdy žádnou moc neměl... Stručně řečeno, a kariéra Jana Rumla na ministerstvu vnitra je toho pozoruhodným dokladem, nezbylo někdy než se smířit i s tím, že pro zachování kontinuity státnosti nemohu všechny estébáky postřílet, že?

V takové atmosféře podezírání (Cibulkovy seznamy) a hrozeb vyrostl nynější nejmladší premiér Evropské unie. Muž, který se držel celých 15 let na špičce popularity veřejného mínění, náhle dostává pořádné rány do těla. Nerozdal dost lukrativních zakázek? Obklopil se špatnými rádci? Proč je náhle tak nepohodlný a neoblíbený, když předtím nikomu příliš nevadil? Stanislav Gross vyrostl v parlamentních lavicích (i v těch právnické fakulty, kde získal titul JUDr.) v úspěšného politika nové -- té příští generace. Je Gross obětí svého vlastního úspěchu? Nebo mi snad chce někdo říct, že ta nastavovaná aféra s financováním bytu, která teď láme rekordy ve sledovanosti v médiích, nikdy nikomu nevadila? Vždyť to není nic nového! Vadí vám jeho lži? Kdo jsi spravedlivý, hoď po něm kamenem! Chceš-li premiéra bíti, byt na Barrandově (či jiné lapálie kolem bordelů nějaké podnikatelky) si vždy najdeš...

Příběh premiérovy ženy Šárky patří do jiné literatury. Však to mnozí neopomenou vždy zopakovat: bufeťačka z parlamentu, které se z toho zatočila hlava... Ponechme tento příběh jiným.

Škromach, muž na startu?

Další běh věcí budou určovat komunisté a křesťané. Obě skupiny jsou silně diabolizovány, obě skupiny ale zároveň mají nejdisciplinovanější voliče. Nemylme se, že ODS spojuje něco více, než touha po moci. Jakmile by začala padat v sondážích, jejich členstvo by rapidně kleslo, úměrně s několika prohranými regionálními volbami. Trend Unie svobody, jejíž členové se rekrutovali většinově z ODS, je tragickým popřením o možnostech morálky v politice. Opak je pravdou. Dnes je ODS strana, s níž spojuje svou budoucnost ta racionální část české podnikatelské vrstvy, pravicových voličů (včetně těch extrémních), ale i některých intelektuálů a novinářů, kteří se chtějí dostat k volantu dějin.

S KDU-ČSL a KSČM spojuje svou budoucnost ta část populace, která dosud věří: jedni v Boha, druzí v Utopii. Vtip o tom, že rozdíl mezi lidovcem a komunistou nebyl v totalitě velký ("lidovec je komunista, který chodí do kostela") je zdánlivě nespravedlivý ke křesťanům. Jenom zdánlivě...

O budoucnosti tohoto národa totiž rozhodnou oni. Ze hry se již dávno vyřadila mlčící většina, která nemá sílu dostat se dál, než za práh své vlastní bezmoci. Výkřiky a protesty jsou na úrovni dětských her, protože pokud si všichni ti spravedliví, kteří věří svému snu o společnosti, kde se neprosazují žádné mocenské zájmy a kde všechno za vás rozhodne někdo jiný, pokud se tito lidé neprobudí do dnešního dne, budou zase jenom plakat. Žijeme nikoliv únavu, ale nevolnost z politiky. Možná je to nutný předpoklad pro to, abychom se dokázali ráno podívat do zrcadla. Blaničtí rytíři nepřijedou...

Věřte mi, nebo ne -- mužem na startovní čáře, který by mohl dokončit celou tu frustraci z politiky je Zdeněk Škromach, místopředseda ČSSD a člověk, který se netají tím, že by rád spolupracoval s KSČM. Bude-li on tím člověkem, jenž dokáže něco, čeho se dosud každý bál, překoná sám sebe. Bude to ten muž na hranici, jehož oběť bude svítit jako znamení na cestě? Varianta vlády ČSSD s KSČM vyvolává zatím stále mžitky před očima: pokud ale nebude KSČM opravdu zakázána, jak se o to snaží skupina senátorů kolem Martina Mejstříka, je vstup KSČM do vlády jediným způsobem, jak tuto stranu demýtizovat. Dokázat nezaniknout a oslovit voliče, nebylo pro staré i mladé komunisty jistě vůbec snadné: již několik měsíců se ale KSČM drží na 2. místě hned za ODS v žebříčku popularity!

Přichází čas na vstup KSČM do vlády?

Nebojme si klást nepříjemné otázky, protože bez nich se nedokážeme vyrovnat se stavem ve společnosti, a často ani sami se sebou. Grossova budoucnost je v této konstelaci nejistá. Zatím za něho dělali v této věci špinavou práci právě Škromach, ale i Miloš Zeman. Nemusíte se mnou souhlasit, ale domnívám se, že pád Grosse, stejně jako byl svého času pád jeho předchůdce Vladimíra Špidly, nevěstí zrovna nic dobrého. Zatím je premiér Gross v té nevolnosti z politiky jenom příliš snadným terčem...