1. Ve stabilizované společnosti (stejně jako v jakémkoliv jiném stabilizovaném systému) vše funguje bez větších výkyvů a parametry odpovídají zajetým a obecným zvyklostem. Každý stabilizovaný systém může být (dokonce je) jiný! Proto není možné porovnávat jakékoli údaje ať už švýcarské, americké či francouzské s těmi českými. Tyto stabilizované trhy jsou vyvážené, přičemž na jedné misce vah jsou příjmy (domácnosti) a celkové úspory (generací) a na druhé celkové výdaje, nové úspory a míra spokojenosti (rebélie). Vytrhávat jakýkoli jeden údaj a porovnávat ho s údajem ještě k tomu jen formálně podobným v jiné společnosti (byť stabilizované) jen tak nelze.

2. Stabilita trvá do té doby, dokud nějaký vnitřní či vnější výkyv nezpůsobí nestabilitu, která posune společnost k jiné stabilitě. Tento posun trvá několik let až několik desítek let. Tato přechodová fáze se nejsnáze popisuje okrajovými podmínkami - stabilní společností, z níž vyšla, a stabilní společností, která přijde. Upravit přechod tak, aby byl co nejméně energeticky náročný (málo destruktivní, pomalý, jemný), vyžaduje taktéž enormní energii (úsilí, peníze, nasazení...). Prostě někdo to vždycky musí zaplatit. A autoři článků jen (bohužel velmi okatě) zastávají stanoviska těch, co to platit nechtějí.

3. Stabilizovaná společnost, ke které Česká republika míří, bude mít asi velmi odlišné parametry od těch, které můžeme zjistit teď. Nicméně, pokud nepříjde nějaký zásadní zvrat, máme nejprudší kopec již za sebou. Takže lze učinit závěry pro příští 3 či 4 roky:

a) Mapa České republiky zůstane neměnná. Dopravní infrastruktura nezhoustne a silnice se nijak zásadně nezlepší.

b) Platy a jejich rozložení se dramaticky nezmění. Úspory obyvatelstva výrazně nestoupnou. Ceny zboží včetně stavebních prací a benzínu rozhodně neklesnou.

c) Místní samosprávy nedobudují (ani nezačnou budovat) nové městské části s potřebnou infrastrukturou (školy, nemocnice) pro chudé, ale ani pro normální pracující.

d) Počet lidí bydlících v regulovaném nájmu neklesne pod zanedbatelný počet. Deregulace nájmů by tedy znamenala velké stěhování. A vzhledem k tomu, že se lidé dále nesmí hromadně stěhovat mimo velká města (protože by to přineslo ohromné problémy - doprava, parkování, místní infrastruktura atd.), k úplné deregulaci ani v brzké době nedojde. Kromě toho by taková deregulace poškodila i skoro všechny stávající pronajímatele (poklesy nájmu, po zkušenostech si perspektivní lidé raději koupí nemovitost na hypotéku...).

Proto za články o nutnosti deregulovat nájemné musíme hledat spíše atypické majitele a hlavně ty, kterým by změna stavu nejvíce prospěla: bankovní instituce a stavební firmy. A autoři článků proti deregulaci nájemného jsou především lidé starší a citliví, kteří se bojí o svůj byt. Nad (ne)možností deregulace nájmu ve stávající společnosti se ale opravdu nezamýšlí nikdo z nich, a to předpokládám, že převážná většina autorů těchto článků má vysokoškolské vzdělání. No řekněte, má cenu to pak číst?