Zákaz jakékoliv knihy je důkazem neschopnosti účinně argumentovat, tedy důkazem intelektuální impotence. I když argumentovat proti obratné demagogii před radikalizovanými masami je těžké. Diskuse a demokracie se podmiňují vzájemně. A je třeba zdůraznit, že demokracie není "alternativní veličinou" nabývající hodnoty ano-ne, ale je jí buď více nebo méně podle aktivity či pasivity občanů na jedné straně a těch, kteří se o moc nechtějí dělit na druhé straně. V současné ČR je demokracie více než mnohde jinde a jindy, ale méně, než je třeba, aby ve svobodné soutěži vítězily lepší myšlenky, aniž by jiné byly zakazovány. Totalita nemusí zachvátit jen celý stát. I v některých obcích nebo i uvnitř "demokratických" politických stran může být demokracie zoufale málo, když vedení obce či strany zcela ovládne pole. Co udělá informační monopol s obecním věstníkem či vnitrostranickými informačními toky? Slouží cíli než je obec vytunelována a strana podlehne degeneraci.

Často se připomíná myšlenka T.G. Masaryka, že: "Demokracie je diskuse." Mnohem méně se připomínají slova téhož autora, která říkají jasněji než slogan, o jaké předpoklady se "demokracie" a "diskuse" v demokracii opírají: "Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností......"

Jenže právě poctivé hledání pravdy v "demokratické" současnosti často chybí. Jde naopak o hledání nepřítele, pěstování generalizované nedůvěry, popírání rovnosti a monopolizaci šíření informací a desinformací. Přesně v rozporu se známým Voltairovým výrokem: "I když s vámi nesouhlasím, udělám všechno pro to, aby vaše právo hájit svůj názor bylo zachováno."

Mein Kampf byl zakázán jako symbol s odkazem na ničivé důsledky fašismu. Budou napříště knihy zakazovány preventivně? Hitler ve své knize bojoval za mnohé "pozitivní cíle". Ničivé důsledky může mít i "boj za mír" vedený těžkými zbraněmi, nebo boj proti terorismu (terorismus účinně provokující), či jiná křížová tažení. Memoáry dámy, která prosazovala bombardování Jugoslávie s tisíci civilních obětí, vyšly nedávno ve velkém nákladu. Budou s počtem obětí stoupat i náklady knih bojovníků za nové pozitivní cíle? Jaká bude povinná četba našich vnuků? Možná v té době zvítězí globální pravda a zakázaných knih bude mnohem více než dnes. Jako radikálního demokrata mě takový vývoj děsí.

Četbu Mein Kampf velmi doporučuji. Fašistu z nikoho neudělá. Čtenář v ní najde překvapivé paralely, karikaturu argumentace s níž se potkal jinde, včera i dnes.

"Libri prohibiti" a ohrožení demokracie jsou důležitými tématy.

Nejvyšší soud zabránil tomu, aby se Michal Zítko stal mučedníkem demokracie. Nesouhlasím s částí odůvodnění výroku soudu, kde vydání knihy "odsoudil":. "Je nevkusné a příčí se mravům. Zvlášť když je motivováno ziskem." . Současně byl osvobozující rozsudek opřen o předpoklad, že nakladatel nebyl motivován snahou podporovat hnutí... Co je tedy horší? Upřímné fašistické přesvědčení nebo touha po zisku? Zítek má pravdu, když říká: "Takové knihy musí vycházet už jen proto, že si je tolik lidí chce přečíst." Chci svůj názor opírat o znalost, ne o slepou víru, že kniha je špatná.

Nekoupil jsem si tuto knihu včas. Půjčil jsem si jí od známé, která si ji s velkým zájmem přečetla snad právě proto, že její rodina za války těžce trpěla.

Pan Zítek vydal nejen Mein Kampf, ale také knihu Jana Bauera "Libri prohibiti", která pojednává byť ve značné stručnosti o historii zakazování knih. Kupodivu nebyla zakázána. Diktatura zakazuje nejdříve argumentaci s níž se nedokáže vyrovnat, pak diskusi vůbec a nakonec i diskutující samotné. Totality tak jednají shodně, lhostejno zda tak činí papež Pavel IV (1559), Hitler (1933) nebo třeba Husák (1972).

Pan Zítko sice odsouzen nebyl, ale Mein Kampf se už prodávat nesmí a ve velkých médiích bují autocenzura a informace podle objednávky.