Ale nejprve k vyjasnění mého stanoviska k Zeleným: Nikdy jsem apriori neodmítal působení SZ v jakékoliv pravicové vládě - levice jistě nemá monopol na racionalitu a pravicové kabinety často provedly rozumná opatření, pokud se ukázalo, že je opravdu nutné je provést. Jenže přesně to se od Topolánkovy koalice nikdy nedalo čekat, protože beznadějně zaslepená ideologie ODS postavená na rutině západních pravicových stran 80. let ji odřízla od reality. Když se na počátku roku 2007 Topolánkův kabinet ujímal moci, došlo už nejen k etablování tématu ochrany klimatu v západním veřejném diskursu, ale zároveň první ropné společnosti přiznávaly, že nebude možné dál podstatně zvyšovat těžbu; a vedle toho renomovaní ekonomové jako Joseph Stiglitz upozorňovali, že se blíží hluboká ekonomická krize. Pro toho, kdo studoval práce Římského klubu, mělo být tedy jasno: Nejde a nemůže už jít jen o "zelenání" globálního kapitalismu, přijímaná opatření musejí mít také výrazný sociální rozměr.

Přiblížil se totiž okamžik, kdy - velmi mírně řečeno - s ohledem na omezený prostor pro další růst spotřeby bude nutno podstatně přepracovat stávající způsoby rozdělování společenského bohatství. Deregulovaný globální kapitalismus stimuloval nadměrnou spotřebu a současně vytvářel neúnosné sociální rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími. Pokud bychom to tak nechali i v éře nedostatku, nejchudší brzy začnou hladovět, mrznout a umírat na banální choroby. Volební program SZ ovšem s ničím podobným nepočítal: Jeho ekonomická část přišla na svět řízkováním koncepce vzniklé pod vedením Bedřicha Moldana (ODS) a kultivované několik let v technokraticky myslících středostavovských akademických kruzích.

Úkol však nezmizel a nezmizí; bude třeba rozdělovacích mechanismů nezávislých na globálním trhu. A při jejich tvorbě je nutno vyhnout se lapací jámě autoritářství, na jejímž dně ční vzhůru ostře nabroušený kůl totality - nehledě na to, že vše pečlivě skrývá bilboard pokrytý údernými hesly o veřejném zájmu. Nelehký a zrádný úkol čeká na ten či onen společenský subjekt, který ho zvedne ze země a začne vážně řešit.

Stávající Strana zelených to už zřejmě nebude. Podívejme se tedy alespoň, nakolik plní nebo se snaží plnit to, co sama před volbami slíbila. Podívejme se, zda Bursíkovi kritici měli, nebo neměli pravdu.

Programové priority SZ a jejich plnění

Ochrana klimatu a energetika tvoří dnes vzájemně provázaná témata, zejména v situaci, kdy emise oxidu uhličitého z dopravy v ČR zdaleka nedosahují podílů běžného například v USA. Jenže Martin Bursík přednáší projevy na zahraničních konferencích, zatímco situace doma se mu působením energetické lobby pomalu, ale jistě vymyká z rukou. Technokratická představa, že do doby náležitého rozvinutí obnovitelných zdrojů vsadíme především na zemní plyn, zcela ignorovala geopolitický kontext - a konkrétně především důsledky, jaké pro vztahy s hlavním dodavatelem suroviny - Ruskem - vyplynuly z podpory projektu amerického radaru. V nadcházejících dobách výrazného převisu poptávky se nebude se surovinami obchodovat podle volnotržních pravidel, ale každá odběratelská smlouva má svůj politický rozměr. Chceme-li Rusy diplomaticky fackovat, jak se za této vlády stalo zvykem, přinejmenším bychom na nich neměli být závislí. Vyostřené vztahy s Ruskem teď přinesou tlak na rychlé rozhodnutí ve prospěch jádra a uhlí - a šance obnovitelných zdrojů energie, jakož i ochrany klimatu, bude podřazena imperativu národní bezpečnosti. To vše ale bylo možné jasně vidět už v lednu 2007. Bursík to vidět odmítal. Program ochrany klimatu a energetický program teď plní jen z malé části a formálně, zatímco významně přispěl k definitivnímu podkopání možnosti přejít relativně bezbolestně na obnovitelné zdroje.

Další prioritou měla být doprava. Vedení SZ dosud tvrdí, že se této priority nevzdalo. Neprosadilo však v praxi vlastně žádné skutečně "zelené" dopravní opatření. Úplný extrém představuje případ Brna, kde SZ sedí na radnici kvůli odporu občanů proti odsunu nádraží, jehož se ovšem tito zástupci lidu po pár měsících u koryta "pragmaticky" vzdali; perličkou je podpora zbytečných dopravních staveb na Břeclavsku.

Z hospodaření z odpady se stal skutečně výnosný byznys ve velkém stylu; otázkou ovšem zůstává, zda stav je výhodný ještě pro někoho jiného než pro velké společnosti podnikající v oblasti odpadového hospodářství. Některé aspekty problematiky takřka zcela unikly pozornosti MŽP - jestliže sběrny už za odpadní papír nejen že neplatí, ale naopak vybírají poplatky, můžeme se v zásadě spolehnout, že všude, kde to bude možné, tato cenná surovina skončí prostě a jednoduše v kamnech a kotlích.

Jednou z nejdůležitějších priorit SZ měla být podpora prvků přímé demokracie. V parlamentu však tato strana nepodpořila žádný z návrhů zákona o referendu s poukazem, že pracuje na vlastním, který údajně bude mít šanci na schválení. Kde je úspěšnému návrhu konec se raději ani neptejme.

Strana se konečně fakticky vzdala evropského "zeleného" stanoviska ve věci zahraniční a bezpečnostní politiky. Vedení, jež své předchůdce kritizovalo za protievropský kurs, podpořilo politiku směřující k novému dělení kontinentu na "strategické spojence" USA a ty ostatní, přičemž křeslo ministra zahraničí nominálně spravovala právě Strana zelených, takže nemá nač se vymluvit. Pro nadcházející volby do Evropského parlamentu teď vedení nechalo zpracovat ekonomický program, který je údajně ve svém politickém rozměru naprosto proevropský a "obamovský". Na pozadí předchozích kroků, které z ČR v Evropě udělaly outsidera, to však lze těžko nějak komentovat. O jediném delfském "E" napsal Plútarchos dlouhé a nesnadno srozumitelné pojednání čtené převážně okultisty; obávám se ovšem, že i mezi nimi se Bursíkova "3E" podaří pochopit jen málokomu.

Jestliže Bursíkovi kritikové tvrdí, že se předseda vzdal prakticky všech priorit obsažených v politickém i volebním programu, mají podle všeho pravdu. Říkali to ovšem nahlas - a když začali být nejen nazýváni zvířecími jmény, ale i mocensky pronásledováni, dovolili si tu drzost založit frakci. Konečný výsledek je znám: Strana zelených byla bursíkovským vedením "bolševizována" a všichni zbývající vnitrostraničtí kritikové dostali jasný signál, že mají prostě držet hubu a krok. A něco takového by se v demokratické společnosti nikdy nemělo stávat - dokonce ani tehdy, kdyby postižení hlásali nebetyčné nesmysly. Bursíkovci právě předvedli, co jejich účelové tanečky kolem Tibetu v praxi znamenají pro jejich politiku v oblasti prosazování a ochrany demokracie a lidských práv.

Co zbylo Zeleným?

Odmyslíme-li koryta, kterých nikdy nebude dost pro všechny - co vlastně zbylo řadovým členům strany, pokud programové priority vzal čert? Optimalizace katastrofy může mít překvapivě jednoduché řešení, jen prokážeme-li trochu kreativity. Je třeba si uvědomit, že podle Freudovy definice je jáská složka subjektu tvořena "sedimentací objektních obsazení, jichž se jedinec vzdal". Aplikujeme-li teorém na konkrétní situaci, můžeme směle, i když poněkud hrubě říci, že vše, co Bursík vědomě pro...l, nakonec jen posílilo jeho Já, takže jde o překvapivě účinnou mocenskou strategii. Z této perspektivy se už oficiální kult předsedy jeví jako naprosto logický výsledek předchozích událostí. Alternativní mechanismy rozdělování bohatství pro období krize Bursík sice vynalézat nezkoušel, nicméně do jámy autoritářství spadnul i bez toho. Už není zástupcem svých voličů ani strany. Zastupuje výhradně sebe, své uctívače a zájmy, kterým se bezzásadově zaprodal.

Po čistce by tedy přinejmenším v tomto bodě mělo být zcela jasno: Martin Bursík nemluví jménem "zelené veřejnosti", která s ním dávno nechce nic mít. Ač je v technické slova smyslu jistě mimořádně silnou osobností, zašel tak daleko, že už ani žádný vlastní hlas nemá.