Ti jednak měří síly se staršími a zkušenějšími politiky (nemohou vyhrát), a zároveň mají příliš málo životních zkušeností na to, aby rozlišili vlka v rouše vlčím od vlka v rouše beránčím. Když vlk sám o sobě prohlásí, že je malé roztomilé jehňátko, tahle redakční dítka natáhnou ručku, aby ho pohladila. To je samozřejmě chyba, ale kdo je od řemesla, ví, že takovýto trend byl nastaven proto, že se redakční manažeři nikoho a ničeho nebojí tak jako dobrého a profesionálního novináře, který má zkušenosti a samostatně přemýšlí. Proto, mládí vpřed! Nepochybně tento úzus poznal i Václav Moravec. Ten se ale přes svou nepopiratelnou inteligenci a smysl pro profesionální poctivost stal, alespoň v tomto konkrétním případě, rovněž obětí nedostatku životních zkušeností. Nechci jej ale kritizovat. Každý novinář má právo napsat nebo říct hloupost. Důležité je včas si ji uvědomit a příště víc přemýšlet o smyslu slov. Bolestí současné žurnalistiky je totiž jejich bezmyšlenkovité používání.

"Bombardovat režim", to je pochopitelně nesmysl. Režim můžete bombardovat pouze symbolicky. Třeba články v novinách. Nemůžete mu ale nafackovat. Nafackovat můžete pouze konkrétnímu představiteli nějakého režimu. Nebo můžete po něm hodit botou. Bomby v Jugoslávii na jaře onoho neblahého roku 1999 ovšem nepadaly na hlavu Slobodana Miloševiće a jeho nejbližších spolupracovníků. Letectvo NATO dokonce omylem bombardovalo nastražené dřevěné makety srbských tanků, místo skutečných vojenských cílů. Oč hůře se zaměřují cíle vojenské, o to lépe se daří rozbíjet obyvatelům měst střechy nad hlavami a proměňovat obytné domy v hromadu sutě pohřbívající pod sebou lidi, kteří pár vteřin před detonací třeba seděli v kuchyni a pili čaj nebo kontrolovali dětem úkoly do školy.

Bomby Severoatlantické aliance, která si v Jugoslávii uspořádala ostré a vůči potenciálním nepřátelům výhružné vojenské cvičení na oslavu nové útočné strategie, zabíjely civilní obyvatelstvo Bělehradu a dalších míst bývalé Jugoslávie. Zabíjely i děti, o čemž jsou dostatečně průkazné důkazy. "Bombardování režimu" je tedy pojem, který se snaží skrýt zločin za takzvané dobré úmysly. Je to určitá forma eufemismu, ale velmi nemravného a pokryteckého eufemismu. Pojem "bombardování režimu" prozrazuje nápaditost politického hochštaplera. Nevím, kdo je jeho autorem. Kdo s ním přišel jako první. Nikdo se pod něj nepodepsal. Nikdo se nechlubí. Známe ale původce jiného "eufemismu" -- humanitární bombardování. Bývalý český prezident Václav Havel, který zabíjení Srbů z bezpečné vzdálenosti letadel označil za humanitární bombardování, sáhl daleko za hranice eufemismu. Pro deník Le Monde řekl 29. dubna 1999 doslova: "Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární."

Eufemismus je původně stylistickým prostředkem změkčujícím surovou realitu. Například o tom, kdo zemřel, řekneme, že zesnul nebo odešel na věčnost. To je smyslem změkčování pojmů, aby tlumily bolest a smutek. "Humanitární bombardování" (i ve formě: nálety a bomby... Jejich povaha je výlučně humanitární) je sice čistě z jazykového hlediska pouhé contradictio in adjectivo, tedy rozpor mezi přídavným a podstatným jménem. Z hlediska politického a vůbec lidského se však jedná o podvod a urážku rozumu. K pojmu bombardování patří úplně jiná adjektiva: "ničivé, vražedné, nelidské", nikoliv "humanitární". Humanitární je produktem humanity. Chtě nechtě je toto slovo odvozeno z pojmu lidstva, lidskosti a člověka. Se slovem "humus" nemá snad nic společného. Slovo "humanitární" nemá tedy v souvislosti se slovem "bombardování" co dělat. Leda by člověk byl míněn jen jako homo homini lupus. Pouze v tom případě by snad mělo smysl nazývat bombardování "humanitární" záležitostí.

V souvislosti s tímto výrazem mě však napadá souvislost ještě hlubší. Shodou okolností právě Česká televize v těchto dnech, po nezaslouženě dlouhé době, uvedla vynikající film Juraje Herze Spalovač mrtvol. Snímek byl natočen podle groteskně děsivé novely Ladislava Fukse. Hlavním hrdinou a patrně nejodpudivější podstavou v dějinách světové literatury od vynálezu písma u Sumerů až po to, co bude teprve napsáno, je Kopfrkingl. Je to duševně nemocný člověk vykazující patrně symptomy nekrofilie. Zároveň kariérista s psovsky oddanou náturou, ochotný se zavděčit svému pánu za každou cenu. Fuks zobrazil jeho odpudivý charakter především pomocí slovníku. Kopfrkingl byl mistrem adjektiva, autorem přívlastků, které jsou samy o sobě něžné, laskavé, vznešené, citové. S oblibou oslovuje ženu a dceru přívlastky "drahá, něžná, nebeská, nadoblačná, nejčistší". Ovšem v souvislosti s Kopfrkinglovými úmysly nabývají tato epiteta děsivou podobu. Kopfrkingl postupně vyvražďuje vlastní rodinu. Své ženě, když jí dává oprátku kolem krku, praví: "Co kdybych tě, drahá, oběsil?"

I v politické mluvě může mít přívlastek zvrácený, kopfrkinglovský, nádech. Může to být významový rozpor přívlastku vůči následnému substantivu. To nic není. To jsou jen kombinace slov prozrazující možnosti lidské řeči. Může však jít o rozpor předstírané humanity vůči skutečné bezohlednosti člověka, který záměrně mate pojmy a černé nazývá bílým. Není těžké uhodnout záměr politika odvést pozornost od syrové skutečnosti. Říct, že bombardovat Jugoslávii bylo jediným řešením, avšak učinili jsme tak s citlivostí, ohleduplností, ba láskou. Vždyť i to byla "nebeská", nadoblačná a nejčistší" pomoc Jugoslávii a lidským právům. Vždyť toto bombardování bylo "humanitární". "Vězte, vy mrtví, že jste byli zabiti z humanitárních důvodů. Váš Kopfrkingl." To je přece zvrácené!

Dějiny se zvrácenostmi jenom hemží. Máme jich zapotřebí ale i dnes? Možná prvním krokem k odstranění zla je vrátit slovům jejich význam. Bude-li zločin včas správně pojmenován, bude obtížněji vykonatelný. Když se velmožům Západu, právě před tisíci lety, zachtělo loupit ve Svaté zemi, vydali se tam na "ochranu svatého hrobu". A když se o tisíc let později na Východ vypravili znova, zabezpečit pro sebe kontrolu obrovských zásob ropy, stalo se tak pod nebesky něžnou a nadoblačnou vlajkou "lidských práv". V obou dvou případech prý mělo "Dobro" co činit se "Satanem".

A tak to má jít na věčné časy? U politiků nepochybně ano. Pokrytectví, lež a eufemismy jsou jejich denním chlebem, pravou přirozeností. Někdo by ale měl oponovat: "Ne, takhle to není. Ve skutečnosti jde o..." Kdo by to měl říkat? Vždycky jsem si myslel, že novináři, spisovatelé, vědci, učitelé, právníci, ale zejména novináři a znovu novináři. Ale nějak tomu už sám přestávám věřit.