1. Teoretická východiska pro koncipování politiky vůči Romům

1.1. Role nevládních organizaci

Občanský sektor patří vedle trhu a státu k základním regulátorům života společnosti. Potůček a kol. (2006) podrobně analyzují přednosti a selhání těchto tří sektorů, tj. trhu, veřejné (státní) správy a občanského sektoru a zdůrazňují nutnost optimalizace jejich simultánního, avšak vyváženého uplatnění.

Schéma č. 1.

Zdroj: Abrahamson, P. (1995), upraveno Potůčkem a kol. (2006: 87)

Úloha občanského sektoru je významná i v pojetí otevřené společnosti Karla Poppera, jež mělo velký vliv na rozvoj, ale i způsob financování¹ nevládních organizací v ČR po roce 1989. V této souvislosti je vhodné zmínit i názory Ralfa Dahrendorfa, jež upozornil na složitost prosazování společenských změn, přičemž občanská společnost sehrává klíčovou roli. ²

Na určitá rizika nevyváženého, tedy nadměrného vlivu občanského sektoru upozorňuje i Václav Klaus, a to ve své kritice tzv. NGOismu. ³ Je zřejmé, že je úloha občanského sektoru velmi důležitá, avšak není samospasitelná, a tudíž nevládní organizace nemohou, a ani by neměly aspirovat na to, že od státu či trhu převezmou takové úkoly, které neumějí efektivně řešit. V některých případech mohou nevládní organizace plnit úlohu "hlídacího psa", například v oblasti dodržování mezinárodního práva, tedy v oblasti, za kterou nese plnou zodpovědnost stát, který je v tomto smyslu i legitimním aktérem. Na tomto místě je užitečné také připomenout, že ne všechny subjekty občanského sektoru plní veskrze pozitivní úlohu, viz. např. uzavřená hnutí a skupiny propagující násilí či nenávist (neonacisté, některé sekty, atp). Aktivity jiných mohou mít, i přes nejlepší úmysly, nezamýšlené či vedlejší negativní dopady.

Nevládní organizace hrají stále významnější roli zejména mimo úroveň národního státu, zejména na úrovni nadnárodní a globální. Princip mnoha-úrovňového vládnutí (multilevel governance) vyjadřuje velmi komplexní síť různých aktérů (vládních, nevládních, ekonomických) na nejrůznějších úrovních společenského života (lokální, přeshraniční, národní, regionální i globální). Pokud národní stát není schopen zajistit spravedlivé zacházení a reagovat na potřeby menšinového obyvatelstva, pak mohou diskriminované menšiny hledat podporu v sousedních státech, s nimiž sdílejí svou etnickou či kulturní identitu. Romové tuto možnost nemají, a proto začali hledat způsoby a formy vládnutí na úrovni nadnárodní (viz kapitola 1.6.).

1.2. Vztah mezi jedincem a společností a tzv. neutrální věda

Podobně složitý vztah je možné identifikovat mezi jedincem a společností, jejichž role se vzájemně doplňují, mnohdy působí proti sobě, avšak při redukcionistickém zdůrazňování role jen jednoho z daných aspektů, se nutně dopouštíme zjednodušeného pohledu na svět. Je užitečné připomenout jednostrannost (a negativní dopad na sociální praxi) vyhraněného metodologického individualismu (viz. například thatcherovský názor, že společnost jako taková neexistuje a tvoří ji pouze souhrn jednotlivců), ale také radikálního komunitarismu, který vyzdvihuje roli sociálních struktur nad úlohu jedinců.

Avšak i zdánlivě jednoznačný požadavek na uznání role jak společnosti, tak jedince, tedy že se jedinec realizuje pouze prostřednictvím sociálních struktur a interakcí, což lze na úrovni teoretické reflexe demonstrovat prostřednictvím tzv. kompromisu mezi liberály a komunitaristy (viz např. Kis 1997), bývá v současném politickém diskurzu přehlížen a znevažován; hovoří se dokonce o pochybení jednotlivých úředníků při řešení problematiky sociálního vyloučení Romů⁴, aniž by bylo uznáno systémové selhání v dané oblasti.

Vztahy a dynamiku fungování faktorů na úrovni osobní, kulturní a na úrovni strukturální analyzoval jako východisko pro sociální práci Thompson (1993, 2000), který upozorňuje, že všechny tři úrovně spolu souvisejí, vzájemně se ovlivňují a nelze je redukovat, viz. též koncept každodenního rasismu (Essed 2001).

Schéma č. 2: Analýza tří úrovní fungování diskriminace a útlaku

Zdroj: Thompson (1993, 2000)

Kombinace různých metodologických přístupů přispívá k porozumění příčin a k analýze faktorů týkajících se diskriminace, sociálního vyloučení a rasismu, zejména těch jejich forem, které bývají označovány jako strukturální či institucionální a bývají identifikovány spíše s odkazem na jejich dopad (mnohdy nezamýšlený) než na intenci diskriminovat (viz. tzv. nepřímý, neúmyslný či latentní rasismus). Daný rámec je možné použít i pro popis procesu socializace jedince, respektive individualizace prostřednictvím socializace. Z hlediska politické filozofie je dále možné usuzovat, že skupinová práva jsou někdy nutnou podmínkou naplňování či realizace prá v osobních, a to zejména tehdy, pokud tzv. neutrální rovnost vede ve skutečnosti k marginalizaci či k úplnému vyloučení některých skupin obyvatel, pro něž je dopad tzv. normálních či neutrálních opatření ve svém důsledku znevýhodňující a diskriminující. Na úskalí tzv. neutrálního liberalismu a metodologického individualismu, který abstrahuje od skupinových charakteristik jedinců a operuje pojmem abstraktního jednotlivce upozornil např. Barša (1999) ; viz. též definice nepřímé diskriminace v evropském či mezinárodním právu (Antidiskriminační, 2006).

V této souvislosti je užitečné zmínit, že někteří teoretikové, ale i sociální pracovníci, mohou vydávat své názory a postoje za neutrální, vědecké, za ty jediné správné, a tudíž hodné následování a všeobecné aplikace v praxi. Zkušenosti z dějin ukázaly, že žádné vědecké poznatky nejsou neutrální, neboť vždy vycházejí z určitého konkrétního paradigmatu, který může být v dané době obecně přijímaný, avšak nemusí být obecně platný (viz. např. dopad teorie relativity na fyziku či zneužití vědy v době hitlerovského Německa). Proto je mravně správnější, pokud akademici, politici či aktivisté osvětlí normativní paradigma, ze kterého vycházejí, než aby předstírali, že zastávají ideologicky neutrální (tedy jediný správný) postoj.

1.3. Strukturální exkluze, identita a rasismus

Pro pochopení současného postavení Romů v ČR a jako rámec pro analýzu a tvorbu politik v dané oblasti, je užitečné připomenout některá relevantní teoretická východiska, zejména pojetí strukturální exkluze u Nancy Fraser (2007), Cohenovu analýzu rasismu jako formy sociální exkluze (2006), Parekhovo pojetí strukturální diskriminace a problematiku popírání rasismu u Petrove (2000) a Cohena (2001).

Nancy Fraser z New School for Social Research v New Yorku v návaznosti na kritickou teorii Jurgena Habermase vybudovala ucelenou teorii sociální spravedlnosti, ve které operuje se třemi základními dimenzemi: sociální redistribucí, kulturním uznáním, a participační paritou. ⁵ Fraser upozorňuje na nebezpečí redukcionismu v případě zdůrazňování jedné z dimenzí a současného opomíjení dimenzí zbývajících. V případě redukce pouze na kulturní uznání vyvstává reálná hrozba tzv. identity politics (politikaření s identitami) a s ní souvisejících etnických čistek (např. v Bosně Hercegovině či ve Rwandě), jednostranných hnutí tzv. esencialistického multikulturalismu, separatismu a následné odmítání myšlenky multikulturalismu jako takové (s vaničkou vyléváme i dítě). Fraser proto odmítá tzv. identitní pojetí uznání a navrhuje nahradit jej tzv. statusovým modelem, který nevyžaduje uznání skupinových identit, ale požaduje odstranění institucionalizovaných kulturních hodnotových vzorců, které brání zajištění rovných šancí všech členů společnosti participovat na sociálním životě. ⁶

V nejnovějším čísle odborného časopisu European Journal of Political Theory Fraser (2007b) objasňuje své pojetí strukturální exkluze. V návaznosti na své předchozí teorie uvádí, že exkluze má řadu forem či scénářů. Jako první zmiňuje případ, kdy exkluze vychází z ekonomických důvodů, tedy kdy ekonomické struktury upírají některým kategoriím sociálních aktérů i minimální ekonomické zdroje, které jsou potřebné pro marginalizované či podřízené interakce (s odkazem na Hegelův koncept "raba"). V druhém případě vychází exkluze ze statusové hierarchie, tak jak ji analyzoval Max Weber, když popisoval etnicky konstituované skupiny párijů. Ve třetím případě dochází ke kombinaci obou důvodů a jako jeden z případů zde Fraser uvádí Romy ve střední a východní Evropě (Fraser, 2007b: 316). Podle Fraser jsou tedy Romové typickým příkladem, kdy jak ekonomické, tak zároveň i statusové překážky brání členům konkrétní skupiny k rovnoprávné účasti na společenském životě. Vedle ekonomických a kulturních dimenzí analyzuje Fraser i dimenzi politické reprezentace, neboli participační parity. To jí umožňuje vymezit ještě další dva případy, kdy vedle ekonomické a kulturní exkluze dochází i k upírání přístupu do politické arény⁷.

Robin Cohen (2006) z University Warwick ve Velké Británii se zabývá problematikou migrace a globalizace z hlediska politické ekonomie i politické filosofie. Podle Cohena je možné analyzovat problematiku sociální exkluze, projevující se poslední dobou v Evropské Unii nejčastěji formou nepřátelských postojů a xenofobie vůči různým odlišným skupinám včetně Romů, na základě sedmi teoretických rámců:

• sociálně psychologické teorie zabývající se studiem předsudků
• teorie rasismu
• teorie "jinakosti" a rozdílnosti (otherness and difference)
• teorie tvorby hranic (boundary formation)
• teorie konstrukce sociálních identit
• rekonstrukce nacionalismu
• teorie diaspor

Pro postavení Romů v České republice je zejména relevantní analýza sociálního vyloučení pomocí teorií rasismu. Cohen uvádí různé teoretické přístupy k rasismu, jež implikují nerovné zacházení s určitou skupinou, jejíž odlišné vlastnosti, ať skutečné či jen domnělé, jsou většinovou společností hodnoceny negativně⁸. Zejména Goldbergovo pojetí, upravené Cohenem, může napomoci objasnit dosavadní neúspěchy v politice integrace Romů. Cohen popisuje Goldbergovu snahu zachytit význam pojmu "rasismus" a přirovnává Goldberga k loveckému psu, jenž se snaží v labyrintu cestiček a slepých uliček zachytit stopu králíka zvaného rasismus.

Občas v kličkování chytí sám sebe, občas ztratí stopu. Při mnoha příležitostech jej téměř dostihne, avšak nikdy se mu nepodaří chytit jej za krk a usmrtit. Podobně jako Bugs Bunny v lese pojmů tak i Goldbergův králík rasismu se náhle přemetem osvobodí, pak se zmnohonásobí, objevuje se znovu a znovu v různých převlecích -- jednou jako antropologický popis [toho] 'primitivního' či 'kmenového, při další příležitosti jako 'Třetí svět' a potřetí jako městská 'underclass'⁹ (Cohen 2006: 93-4).

Cohen dále přirovnává rasismus k "volně se vznášejícímu viru, který se v kontextově specifických chorobách projevuje v různých formách, avšak samotný virus neztrácí moc a neustále mutuje" (ibid.: 94). V Cohenově pojetí existuje "volně se vznášející souhrn možností sociální exkluze, jež se připojují k různým objektům (hostitelům) a projevují se tak v rozličných diskurzech a formách. Až jsou dostatečně zřetelné, stávají se různými 'rasismy' (s důrazem na množné číslo) " (ibid.: 94). Podle Cohena si Goldberg uvědomuje úskalí pokládat rasismus za nadčasový fenomén, neboť většina historiků trvá na kauzálním vysvětlování konkrétních forem rasismu s ohledem na specifičnost dané doby a skupiny, avšak zdůrazňuje, že i přesto je možné identifikovat určitý základní rámec "logicky propojených rasismů".

Na rozdíl od Cohena a Fraserové, kteří analyzují problematiku exkluze na globální úrovni (i když oba s odkazem na Romy v konkrétních evropských státech), popisuje tzv. Parekhova zpráva¹⁰ situaci v oblasti veřejné politiky na příkladu jedné země -- Velké Británie (Runnymede 2000). Rovněž hovoří o různých formách rasismů (v množném čísle).

Parekhova zpráva, jež definuje rasismus jako: "a) stereotypy o odlišnosti a podřadnosti a b) použití moci vylučovat, diskriminovat či podřizovat" (Runnymede 2000: 63), rovněž hovoří o různých formách rasismů (v množném čísle).

Zpráva upozorňuje na skutečnost, že je všeobecně předpokládáno, že existuje kauzální vtah mezi předsudky a diskriminací. Předsudky vedou k diskriminaci, nerovnosti k exkluzi (ve smyslu mocenských vztahů), což lze ilustrovat následovně:

Schéma č. 3a: Vztahy mezi předsudky, postoji a exkluze

předsudky ►diskriminace ► nerovnosti

Podle autorů dané zprávy je však takový vztah zjednodušující a nedostatečný: "Je nutné vzít v úvahu mnohem složitější vztahy mezi příčinou a následkem, neboť každá z daných tří hlavních komponent rasismu je zároveň příčinou i následkem zbývajících dvou" (Runnymede 2000: 72), což lze znázornit takto:

Schéma č. 3b: Vztahy mezi předsudky, postoji a exkluze

předsudky

Dané schéma ukazuje, že diskriminační chování může způsobovat předsudky, a nebýt jen jejich následkem. "Policisté se jako kdokoli jiný socializují v rámci určitých způsobů chování a pouze postupně ze své profesní kultury vstřebávají řadu negativních stereotypů a názorů" (ibid.: 73).

Podobná dynamika existuje i v mnoha dalších profesích a oborech, např. i ve vzdělávacím systému. Diskriminační prostředí pak často vede k předsudkům:

diskriminace ► předsudky

Podobným způsobem fungují i nerovné mocenské vtahy, jež se projevují jako exkluze, které mohou generovat právě ty názory, postoje a vzorce chování, jež je poté zpětně posilují.

exkluze ► předsudky

Podle autorů dané zprávy je nutné stále upozorňovat na to, "že všechny rasismy mají jedno společné, a to to, že vznikly, rozvinuly se a jsou udržovány v kontextu nerovných mocenských vztahů. [...] Nerovné mocenské vztahy mezi policisty a jednotlivými členy veřejnosti, mezi učiteli a žáky, lékaři a pacienty, zaměstnanavateli a zaměstnanci atp. jsou úrodnou půdou pro celou řadu předsudků, negativních stereotypů, zejména ve stresových a konfliktních situacích." (Runnymede 2000: 73)

Jedním z impulzů pro zadání výzkumu, jež se stal podkladem pro danou zprávu, byla rasově motivovaná vražda mladíka černošského původu, Stephena Lawrence, která se stala v Londýně již v roce 1993. Rasově motivovaný podtext dané vraždy byl však uznán až o více než pět let později, kdy byly publikovány výsledky šetření vládního výboru vedeného Sirem Macphersonem (tzv. Macphersonova zpráva z r. 1999), jež, poprvé v dějinách Spojeného království, uznal existenci institucionálního rasismu v policii i jiných oblastech veřejné správy. ¹¹ Institucionální rasismus byl definován jako "kolektivní selhání organizace při poskytování vhodných a profesně odborných služeb lidem na základě barvy jejich pokožky/pleti nebo kulturního či etnického původu. Může být identifikován a detekován v procesech, postojích a chování implikujících diskriminaci ve formě neúmyslných předsudků, neznalosti, nerozvážnosti a rasistických stereotypů, jež znevýhodňují příslušníky etnických menšin" (Macpherson 1999: odst. 6.34). Někteří autoři však kritizují dané pojetí institucionálního rasismu jako redukcionistické, neboť prý přeceňuje strukturální aspekty rasismu a nedoceňuje roli jedinců při jeho vytváření. Proto je při analýze institucionálního rasismu velmi důležité zkoumat i roli jednotlivců, kteří mohou institucionální rasismus efektivně udržovat prostřednictvím tzv. každodenního rasismu. "Struktury rasismu neexistují vně aktérů -- jsou tvořeny aktéry" (Essed, 2002:181) ¹². Podobně funguje i koncept tzv. "tichého rasismu"¹³.

Problematiku popírání rasismu a jiných negativních jevů analyzuje z psychologického, etického i sociologického hlediska Stanley Cohen (1995, 2001). Popíráním rasismu s odkazem na Romy ve střední a východní Evropě se zabývá Dimitrina Petrova (2000). V kontextu sociálního vyloučení Romů v ČR je možné pokládat volání po de-etnizaci problému, jakož i zařazování Romů do tzv. "underclass" v tzv. "systému kultury chudoby", za zřetelný projev popírání rasismu, jež mnozí autoři, s odkazem na dopad daného názoru (i následného jednání), označují jako jednu z mnoha forem nezáměrného či nepřímého rasismu.

1.4. Od asimilace k multikulturalismu a ekvitě (či k sociálnímu vyloučení?)

Gillian Klein ve své publikaci Vzdělávání k rasové rovnosti výstižně popsala vývoj politiky vůči etnickým skupinám ve Velké Británii: od asimilace v 60. letech, přes politiku multikulturalismu v 80.  letech až k politice rovných práv, která je zřetelná již od konce 80. let (Klein, 1993). Diniz a Arshad navrhli tři modely vývoje politik, reagujících na multikulturní charakter společnosti: Asimilace, Multikulturalismus a Ekvitní přístup (Diniz, 1992). ¹⁴

Zdá se, že v České republice právě probíhá diskuze, která se ve Velká Británii odehrála koncem 80. a počátkem 90. let, kdy začal být zpochybňován termín multikulturalismu, respektive jeho omezená forma zaměřující se pouze na oslavu "jiných" kultur a ignorující problematiku společenských nerovností, sociální spravedlnosti, ale zejména životních šancí členů etnických menšin (viz. pojetí identitního versus statusového uznání u Nancy Fraser). Je pravdou, že časopis Multicultural Teaching, jehož byla Klein dlouhá léta šéfredaktorkou změnil svůj název na Race Equality Teaching až v roce 2002 (tento rok lze tedy považovat za mezník, kdy se termín multikulturalismus s konečnou platností přestal používat jako relevantní termín v oblasti vzdělávání, sociální práce, ale i v jiných praktických oborech). Jak se zdá, v České republice se díky mediální kampani proponentů Člověka v tísni, daný termín stává populární až v roce 2007, a to v souvislosti s poněkud neaktuálním brojením proti multikulturalismu¹⁵, o němž se tvrdí, že znemožňuje efektivní řešení problematiky sociálního vyloučení, viz kap. 2.

1.5. Vztah mezi efektivitou a ekvitou

Pojetí sociální spravedlnosti (ekvity) jako podmínky efektivity je poměrně nedávným přístupem v oboru ekonomiky vzdělávání, jež vychází z dlouhodobých empirických výzkumů v USA i Evropě. Ekvitní jsou takové systémy, které odhlížejí od sociokulturního postavení, tedy kde rozdíly ve výsledcích vzdělávání závisí pouze na úsilí jedince a nezávisí na socioekonomických, kulturních a jiných faktorech. V souladu s východisky teorií lidského a sociálního kapitálu a na základě analýzy rozsáhlých empirických dat je zjevné, že mnohé investice do vzdělávání, zejména předškolního a primárního, jsou velmi efektivní ve smyslu finanční, fiskální i nemonetární návratnosti, jak na úrovní jedince, tak na úrovni celé společnosti. (Ainscow 2006, 2007; Commission 2006; Cost 2007; Efficiency 2006; Equity 2003; Matějů 2006; OECD 2007; Přehlížení 2006; Submission 2006; Wößmann 2006; viz též Baye 2006; Coherent 2007). Analýza návratnosti investic do vzdělávání Romů v Maďarsku, dané empirické závěry potvrzuje (Kertesi 2006; Hoffman a OECD 2006). Jinými slovy, pro každou společnost je segregace, oddělené či nekvalitní vzdělávání menšinových skupin obyvatelstva velmi drahé, tedy neefektivní, a to jak ve smyslu ekonomickém, tak i s ohledem na další nemonetární náklady. Diskriminace a rasismus jsou nepřijatelné nejen z morálních a právních důvodů, ale i z důvodů ekonomických. Diskriminace Romů je proto předmětem zájmu mnoha mezivládních a mezinárodních organizací, např. OECD, Světové banky, UNDP, UNICEF či Evropské komise.

Veřejná správa v České republice na úrovni centrální, regionální i místní, ale i významné nevládní organizace, např. Člověk v tísni, bohužel závěry z daných empirických výzkumu ignorují nebo je reflektují jen v zcela marginálním měřítku, což se projevuje zejména v  investicích do neefektivních vzdělávacích programů a upřednostňování programů, které pouze odstraňují následky, ale nesnaží se o eliminaci příčin.

1.6. Požadavky Romů na politickou autonomii v Evropě 21. stol.

Romové jsou podle zpráv Světové banky a UNDP nejvíce marginalizovanou a diskriminovanou menšinou v Evropě (UNDP 2002; Ringold 2005). Jejich snahu o uznání na mezinárodní úrovni lze nahlížet jako prostředek k řešení jejich svízelné sociální situace, k vypořádání se s diskriminací, sociálním vyloučením, nezaměstnaností a chudobou na úrovni jednotlivých států. Romské mezinárodní hnutí je tak posilováno tím, že mocenské struktury na národní či státní úrovni nebyly a nejsou pro Romy zárukou poskytnutí určitého podílu na moci a potažmo i na rozhodování (zejména kvůli stále přetrvávajícím předsudkům a rasismu) tak, aby se mohli Romové úspěšně vyrovnat většinové společnosti ve všech oblastech společenského života¹⁶.

Romské emancipační hnutí lze bez nadsázky označit jako první transnacionální projekt, jež přesahuje hranice národních států, a jež cíleně navazuje na romské úsilí o získání podílu na rozhodování v záležitostech, které se jich bezprostředně týkají. Postavením Romů v rámci mezinárodních vztahů se ve své práci podrobně zabývá Ilona Alexander Klímová (2005), v českém jazyce i Laubeová a Kalinová (2006).

2. Hodnocení dopadu některých aktivit a projektů nevládní organizace Člověk v tísni

2.1. Analýza ideologie tzv."systému kultury chudoby"

Navzdory vědeckým poznatkům vycházejících z rozsáhlých empirických výzkumů a v rozporu s evropskými snahami o řešení problematiky sociálního vyloučení a odstranění chudoby, ke kterému se zavázaly členské i kandidátské země v rámci tzv. Lisabonského procesu v roce 2001, se v České republice poslední dobou prosazují názory, propagující teorii tzv. kultury chudoby. Jedná se zejména o práce antropologů Západočeské university v Plzni, jejichž názory mají výrazný vliv nejen na praktické projekty nevládních organizací ale i na vládní politiku vůči Romům a jsou např. reprodukovány i v dokumentech Úřadu vlády ČR, viz níže. Antropolog Tomáš Hirt, ředitel plzeňské pobočky Člověka v tísni, uvádí, že

V moderních společnostech je běžné, že část populace žije v podmínkách společenské izolace, dlouhodobé chudoby a nezaměstnanosti, tedy v sociálním vyloučení. V ČR je ale chudoba etnizovaná. Sociální prostor, který jinde obývají "chudí lidé", u nás převážně kvůli tomuto nálepkování okupují "chudí Romové" (Wanatowiczová 2007: 9).

Podobně i Novák, ředitel Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni, uvádí:

Sociální problémy jsou za etnické zaměňovány bohužel částečně i na základě společenské objednávky. S etnickým chápáním tohoto problému ale nelze souhlasit. V ghettech či slumech po celém světě žijí lidé nejrůznějšího původu, kteří jsou především chudí a sami nedokážou změnit ani způsob života, ani prostředí, do nějž se dostali nikoli vlastním přičiněním. (Novák 2007)

Ze sociologického pohledu zastávají Hirt i Novák tzv. funkcionalistický přístup, když se domnívají, že negativní společenské jevy (např. chudoba, ale i nezaměstnanost či rasismus) mají ve společnosti určitou funkci udržování potřebné rovnováhy a pokládají je za "běžné" či přirozené. Takové přístupy byly relevantní v USA, zejména v minulém století, avšak Evropa se v rámci Lisabonské agendy zavázala k odstranění chudoby a následného sociálního vyloučení, a to z jednoho prostého důvodu. Pokud chce být Evropa konkurenceschopná na globálních trzích, nemůže si z ekonomických důvodů chudobu či sociální vyloučení dovolit, neboť v každé demokratické společnosti jsou dané jevy velmi neefektivní.

Aktivisté Člověka v tísni vidí řešení problému sociálního vyloučení velmi podobným způsobem, jak jej nahlíželi komunističtí ideologové, tedy v de-etnizaci, tj. asimilaci. Navíc však daný problém teoretizují pomocí "kultury chudoby", čímž jej v podstatě obhajují jako něco " v moderní společnosti běžného", tedy normálního, čemuž je možné se přizpůsobit či "naučit", aniž by došlo k řešení příčin. V této souvislosti Hirt uvádí:

Jen odmítám představu, že romství je dáno takříkajíc biologicky, že se Romem člověk rodí..... Rom je především jakási nálepka, označení a často i stigma. .... Takže jediné, co tyto lidi spojuje jako Romy, je naše představa jejich romství a jejich jednoty. Na základě této nesprávné představy se dělají opatření, jež prohlubují skutečnost, že jsou na sociálním okraji. A protože jsme je sestěhovali kvůli jejich nepřizpůsobivosti, začali se přizpůsobovat životu v ghettu. Adaptují se na ně a maximalizují svůj zisk někdy nelegálními činnostmi. Dostali se na společenské dno a nemají, kam by klesli. A tak se na tom společenském dně prostě naučili žít." (Wanatowiczová 2007: 9)

Podle Hirta se tedy Romem člověk stává prostřednictvím sociálního propadu. Romskou schopnost adaptace pak dává do souvislosti s nelegální činností a s diskurzem o maximalizaci zisků, jež zjevně vychází z hirtovské teorie racionální volby, jež ne příliš tvořivým způsobem aplikuje na problematiku romského vyloučení:

Cílem terénní práce není likvidovat ghetta, což se možná očekává. Cílem je vyřešit konkrétní problém konkrétních lidí. Řadě lidí se třeba povede opustit ghetto, ale ve stejném čase tam další lidé přicházejí. Problém je stále v nálepce Rom.

Tento výrok má mrazivou konotaci. Pokud by totiž došlo k likvidaci ghet, daní aktivisté by ztratili nejen práci a finanční dotace z nejrůznějších, zejména veřejných fondů, ale i objekt svého teoretizování a experimentování.

Hirtův metodologický individualismus a neschopnost analyzovat problém na úrovni strukturální jsou patrné i z následujícího výroku:

"Příčinou dnešní krizové situace není nějaká abstraktní majoritní společnost, ale konkrétní rozhodnutí učiněná konkrétními lidmi na konkrétních místech." (Wanatowiczová 2007: 9)

Hirt však nezůstává jen u povrchní analýzy, dopouští se také nevkusných urážek. V sociologické terminologii se jedná o "obviňování oběti" (blaming the victim), což je jeden z mnoha projevů latentního rasismu:

Z charakteru života v ghettu vyplývá, že [Romové] žijí "ze dne na den". S tím také souvisí, že často neumějí odkládat své požitky. Vidí plazmovou televizi a musí ji hned mít. Je to sice způsob, jak kompenzovat pocity plynoucí z podřadného společenského postavení, ale zároveň jistá cesta do pasti zadluženosti. (ibid.)

A jaké tedy Hirt v daném rozhovoru navrhuje řešení?

Podle mě je prvním krokem k úspěšnému řešení přestat tuto situaci vnímat etnickou optikou. [...] Když se naučíme ten problém vidět jinak, v sociálních kategoriích, třeba to povede k tomu, že se podaří vyřešit sociální situaci mnoha jednotlivých lidí a rodin. Problém romské komunity se v zásadě nikdy nemůže podařit vyřešit, protože je špatně definovaný. Klademe dlouhodobě špatné otázky, a proto dostáváme špatné odpovědi. S řešeními je však obecně problém. Kdybych je znal, tak snad aspiruji na nějaké ocenění. (ibid.)

Z výše uvedeného vyplývá, že Hirtovi spíše vyhovuje současný stav, kdy se může jako akademik realizovat při teoretizování kultury chudoby a jako aktivista nevládní organizace experimentovat v ghettech a nabízet Romům individuální strategie, jak se dostat z pasti sociálního vyloučení, s tím, že v případě úspěchu konkrétního jedince či rodiny na jejich místo spadne stejně někdo jiný. Hirt se brání etnické optice, neboť ta by zcela jasně demaskovala nejen jeho nadřazený postoj vůči Romům, ale i celospolečenskou problematiku strukturální diskriminace a rasismu, což je pro většinovou společnost velmi nepříjemné, a je tudíž mnohem přijatelnější danou problematiku přinejmenším ignorovat, případně i aktivně popírat.

Jak jinak je možné označit nadřazený postoj ke snahám Romů o jejich kulturně etnické uznání, než jako projev rasismu? Jak bylo výše zmíněno, pokud se Romové při ochraně práv a řešení svých záležitostí nemohou spolehnout na stát, jehož jsou občany, budou hledat řešení na úrovni nadnárodní. Ale toto úsilí je zjevně trnem v oku prominentní nevládní organizace, která, na rozdíl od romských organizací¹⁷, neúspěšně žádala o poradní status při OSN¹⁸. Zřejmě je i tento neúspěch Člověka v tísni příčinou jejich zamlžování a dezinformací o "poněkud zpozdilém" romském nacionalismu:

Řada Romů pohybující se na úrovni střední a vyšší třídy, takzvaná romská elita, provozuje něco, co je analogií českého národní obrození. Snaží se proklamovat ideu jednotného romského národa, který by mohli politicky reprezentovat. Razí také termín Rom jako jednotné označení různých cigánských skupin. Rétorika politických elit má za cíl romský národ teprve vytvořit. Je to sice legitimní, ale v době, kdy se od nacionalistických konceptů spíše ustupuje, poněkud zpozdilé. (ibid.)

Hirt tak projevuje neschopnost odpoutat se od své vlastní limitovanosti národním státem, neboť mu v tom brání jeho vlastní jeho de-etnizovaná "optika".

Snaha o systémovost řešení je patrná pouze v tom ohledu, že by stát měl zajistit systémové financování Člověka v tísni, což jest patrné z následujícího výroku: "Systémová podpora ze strany státu není dostatečná ani v případě neziskových organizací, které v dané oblasti nabízejí poradenské a asistenční služby" (Novák, 2007).

Dle Hirta by měl stát být zodpovědný m. j. za

... vytvoření nabídky modelových řešení, monitorování stávajících integračních projektů a vyhodnocování jejich úspěšnosti. Poté by mělo proběhnout začlenění úspěšných programů do stávajícího systému a zároveň i odbourání administrativních bariér při jejich další realizaci. Teprve na základě odpovídajících systémových řešení ze strany státu mohou obce ve spolupráci s neziskovými organizacemi vytvořit potřebná integrační opatření na místní úrovni, která budou k dané problematice přistupovat komplexně a budou ušitá "na míru" té které lokalitě. (Wanatowiczová 2007: 9)

Z výše uvedeného je patrná snaha Člověka v tísni nejen vyloučit Romy z procesu rozhodování o svých záležitostech, ale udělat si monopol na svůj, tj. ten jediný správný systém řešení, který bude "šitý namíru" každé konkrétní lokalitě. Pokud jde o financování, Hirt opouští metodologický individualismus a požaduje systémové řešení ze strany státu a obcí.

Organizace Člověk v tísni má pravdu v tom, že je opravdu třeba problém redefinovat, ale jinak než navrhují její aktivisté. Především je třeba opustit terminologii kultury chudoby, která je nejen zavádějící, ale ve svém důsledku vede k uchovávání statu quo jako něčeho přirozeného, běžného či normálního. Také je nutné minimalizovat dopad kvazi-vědeckých jednostranných postupů, jako např. teorie racionální volby a metodologického individualismu¹⁹, a jejich vliv na formulaci státní politiky vůči Romům. Na základě empirických výzkumu v oblasti efektivity a ekvity ve vzdělávaní, je nutné urychleně ustoupit od neefektivního mrhání veřejnými prostředky při "hašení ohně" formou etnicky nediferencované sociální práce a přistoupit k empiricky prokazatelně efektivním formám etnicky sensitivní intervence v předškolním vzdělávání a práce s rodiči a romskými komunitami. Vyloučení Romů z procesu formulace politik, jež se jich bytostně týkají, je nejen nemorální, ale též neefektivní, což ostatně ukázaly dějinné zkušenosti.

2.2. Pojetí rovnosti v USA a v Evropě

Při koncipování tzv. "systému kultury chudoby" je nutné upozornit i na skutečnost, že není možné porovnávat nesrovnatelné a z daného srovnání vyvozovat neplatné závěry. Tak jako existují velké odlišnosti mezi tzv. imigrantskými zeměmi (např. Kanada, USA, Austrálie) a evropskými národními státy s národními menšinami (které se staly menšinami mnohdy jen proto, že se v období tvorby hranic nacházely na té špatné straně dané hranice), tak existují i velké rozdíly v jejich právním systému, veřejně politických postupech i jejich teoretické reflexi. Jinými slovy, to co je relevantní a funkční pro USA, či spíše co bylo kdysi populární v USA, nemusí být zdaleka platné v Evropě, a naopak. Dějinná zkušenost a diskuse týkající se rasové segregace mohou být pro evropské státy užitečným varováním, avšak vždy je nutné přihlížet ke specifickému kontextu. Přenášení amerických zkušeností týkajících se kultury chudoby je však přinejmenším neefektivní a v případě romského vyloučení zcela nerelevantní.

Na rozdíly mezi odlišným chápáním rovnosti v Evropských státech s menšinami a v USA, a to z právního pohledu s použitím konkrétních příkladů soudní judikatury²⁰ upozorňuje Michal Bobek. "V závislosti na kulturním kontextu může být argument rovnosti využit k naprosto opačným cílům". Podle Bobka slouží argument rovnosti v evropských zemích s menšinovým obyvatelstvem "zpravidla jako obrana před rozšířením většinového režimu na všechny členy komunity". Bobek dále uvádí:

Jiný jazyk či jiná kultura, které mají být zachovány, tvoří odlišující prvek. Ten pak v zájmu zachování principu rovnosti autorizuje vytvoření odlišného, separátního režimu. Diverzita je hodnotou, která dává obsah principu rovnosti. Typickým příkladem tohoto chápání "rovnosti" skrze diverzitu je evropské vnímání menšinových režimů pro jazykové a kulturní menšiny (Bobek 2007:5-6).

Naopak, "rovnost jako vždy stejné zacházení pro všechny i přes možné odlišnosti lze nalézt v multietnických, nicméně (nominálně) monolingválních společnostech, typicky ve Spojených státech amerických."

Zde je odlišná náplň pojmu rovnost dána rozdílným právně-politickým a kulturním směřováním. Politickým cílem totiž není, jako v případě evropských menšin, uchování odlišného jazyka či kultury, ale právě naopak: začlenění (až asimilace) všech odlišností do režimu jednoho. Politické směřování je tedy přesně opačné; v prvním pojetí je rovnost cestou k odlišnému režimu, v případě druhém k potření odlišností a vytvoření režimu jednotného. Je zřejmé, že rovnost zde vystupuje ve spojení s jinými hodnotami, které jí dávají odlišný obsah (Bobek 2007: 6).

Je zřejmé, že s názory Bobka nebude souhlasit řada teoretiků multikulturalismu a feminismu, ale ani řada politických filosofů z proudu kritické teorie, kteří takto dekontextualizovanou rovnost odmítají. Bobkův postřeh je však velmi důležitý pro zviditelnění a pochopení proamerických teoretických východisek aktivistů Člověka v tísni v oblasti romského vyloučení v ČR..

2.3. Poučení z chyb komunismu

Frištenská a Víšek zdůrazňují, že je při řešení problematiky romského vyloučení třeba se vyvarovat předchozích chyb a omylů, k nimž docházelo v období komunismu:

.... koncepce integrace Romů [...] je i v současné době základním politickým východiskem exekutivy pro přístup k romským komunitám. Termín integrace [...] znamená něco jiného než před rokem 1989. Cílem je etnická, nikoliv sociální, integrace, to je integrace do společnosti při výslovném zachování a naopak rozvíjení etnické, případně národnostní identity Romů²¹ (Frištenská, Víšek 2002: 49-50)

Autoři dále výstižně popisují komunistickou politiku vůči Romům:

Mezi lety 1970 až 1989 (zejména pak po roce 1980) realizoval stát vůči Romům řadu opatření, které byly jako celek nazvány "politikou integrace cikánského obyvatelstva". Byla to politika zcela nová, humánnější než předešlé, která, i když paradoxně a jen do jisté míry, vyvěrala ze změn, které Romům přineslo období Pražského jara. Termín integrace v záhlaví těchto opatření byl však chápán "jen" jako integrace sociální, jako překonání sociální izolace Romů, jako vyrovnání jejich životní úrovně se společenským průměrem. I když některá sociální opatření vůči Romům tohoto období byla velmi pozitivní a účinná (a zřejmě se k nim budeme vracet) ²², byla tato státní politika limitována komunistickou ideologií. Proto ani v tomto období režim nepřipouštěl jakékoliv aktivity, směřující k etnické či národnostní emancipaci Romů, veřejné rehabilitaci jejich hodnot a rekonstrukci jejich jazyka, tedy k procesům, které byly a jsou nezbytně nutné k ozdravění Romů jako předpokladu jejich opravdové etnické integrace (Frištenská, Víšek 2002: 47, viz též Pavelčíková 2004).

Z projevů aktivistů Člověka v tísni je zcela zřejmé, že i přes svůj deklaratorní antikomunismus, v praxi vlastně přejímají tytéž přístupy a praktické postupy, které vůči Romům uplatňovala komunistická ideologie a její aparát. Ostatně i před rokem 1989 byl jakýkoliv rasismus v zemích sovětského bloku popírán. Jednalo se přece výhradně o buržoazní produkt či v minulosti o vykořisťovatelské otrokářské systémy, jež byly s komunistickým gleichšajtováním zcela neslučitelné. Po roce 1989 pod vlivem rasově motivovaného násilí musela většinová společnost přiznat, že to, co hlásí skini, je rasismus, ale skryté formy rasismu jsou popírány i nadále.

Na absenci ochrany před strukturální diskriminací upozornil Socioklub již v roce 1999. "Jde o velmi obtížně rozeznatelný a špatně odstranitelný jev, protože diskriminace určitých cílových skupin je zabudována jako vlastnost systémů, které vyplývají z kultury a tradic dominantní skupiny."... "Cílová vize v této oblasti státní politiky úplně chybí ... přičemž základní téma, tj. strukturální diskriminace nejenže není řešena, ale není ani státní politikou rozpoznána" (Socioklub 1999: 492).

2.4. Vzdělávání romských dětí v ČR jako příklad "deetnizace" v praxi

Ačkoli návrh vládní zprávy o Romech v ČR za rok 2006 z května 2007 konstatuje, že vládní politika uznává kulturní (etnickou, jazykovou a podobnou) odlišnost Romů, a v souvislosti s touto charakteristikou ji zcela nesprávně označuje jako politiku levicovou (viz. výše), v oblasti vzdělávací politiky a praxe je kulturní odlišnost zcela přehlížena. Až na několik výjimek²³, české školství nezná, podle vyjádření České školní inspekce, pojem "romské dítě" (Advancing 2007, Laubeová 2007). Romové tak přinejlepším spadají do kategorie sociálního znevýhodnění, tak jak ji formálně definuje nový školský zákon, aniž by však byla stanovena konkrétní kritéria či opatření, jak s touto kategorií nakládat. V praxi jsou pak romské děti často zařazovány pouze do kategorie žáků se zdravotním znevýhodněním (s lehkým mentálním poškozením). Navíc je vzdělávací politika v ČR výsostně liberální, jelikož rodiče i školy mají právo svobodné volby. Označovat takovouto politiku za levicovou, je zcela zavádějící.

V kapitole o vzdělávání daná zpráva zcela opomíjí problematiku tzv. základních praktických škol²⁴, tj. bývalých zvláštních škol, respektive dopad vzdělávací reformy na romské děti. Opomíjena je zejména skutečnost, že se procento dětí v těchto školách mírně zvýšilo, a to i když se procento žáků ve speciálních školách celkově snížilo. ²⁵ Empirická data naznačují, že v českém školství postupně dochází k inkluzi žáků se speciálními potřebami, avšak s výjimkou žáků bývalých zvláštních škol, tj. zejména romských dětí (Laubeová, 2007: 111)

Závěr

V rozvinutém světě není běžné, aby významné nevládní organizace otevřeně podporovaly zahraniční politiku USA (či kterékoliv jiné velmoci), a aby byly personálně či finančně napojeny na domácí vládní struktury (viz např. Oxfam²⁶). V postkomunistickém Česku lze tento fakt pochopit s odkazem na pozitivní roli a finanční pomoc USA (např. prostřednictvím soukromých nadací či vládních fondů USAID) při rozvoji nevládního sektoru v období politické a ekonomické transformace, tedy v 90. letech.

Je však zarážející, že se nevládní organizace ve střední Evropě nechávají inspirovat ideologií tzv. systému kultury chudoby, jež byla v USA populárnív 60-80. letech, případně novějšími huntingtonovskými názory hraničícími s islamofobií, která však byla přirozenou reakcí na situaci v USA po teroristických útocích v září 2001. Není nám snad evropský prostor a zkušenosti z evropských zemí bližší? Vždyť teroristické útoky, i když v menším rozsahu, se odehrály i ve španělském Madridu a britském Londýně a vyvolaly neméně horkou, ač mnohem méně islamofobní, teoretickou i politickou odezvu. Navíc je zcela neopodstatněné aplikovat jakékoliv názory či z nich vyplývající politiky, motivované strachem z islámského fundamentalismu, na problematiku týkající se sociálního vyloučení českých Romů.

Pokud by bylo opravdu možné vysvětlit chudinská gheta pomocí teorie chudoby, pak by jejich obyvatelstvo odpovídalo poměrnému zastoupení v celkové populaci, tj. v ghettech by bylo pouze zhruba 1-2% Romů. Protože ale Romové tvoří podstatnou část obyvatel ghet, pak je mnohem lepším vysvětlením daného problému "rasismus" (v terminologii sociální a politické teorie), včetně všech jeho skrytých či nezáměrných forem, či "rasová diskriminace" (v terminologii právní), a to jak diskriminace přímá, tak zejména nepřímá, která se vyznačuje zejména negativním dopadem na určitou skupinu obyvatel a dá se tudíž statisticky zachytit. Daná forma rasové diskriminace není záměrná a často jí předchází dobrý úmysl, např. paternalistická snaha pomoci určité skupině obyvatel.

Problematika sociálního vyloučení je velmi složitá a vždy na ní působí více faktorů. U neromského obyvatelstva je pro vysvětlení daného jevu možné použít teorii kultury chudoby. Je však hrubou chybou popírat rasismus a rasovou diskriminaci jen s odkazem na přítomnost malého počtu neromského obyvatelstva v ghettech. V daném případě výjimka z rasové diskriminace opravdu nepotvrzuje pravidlo, že by se jednalo o kulturu chudoby. Navíc je zřejmé a bylo výše ilustrováno, že rasismus nepůsobí jen ze strany většinové populace, ale mohou jím být "nakaženi" i mnozí Romové, kteří se snaží na situaci jiných Romů profitovat. Jedná se však o chování, které je zcela běžné u většinové společnosti, viz. například tunelování, korupce a jiné formy finanční trestné činnosti²⁷. Od Romů, podobně jako dříve od Židů, však většinová společnost očekává mnohem více, než od členů většinové populace. V terminologii sociální teorie jde o tzv. "zvyšování cílů", kdy dominantní skupina požaduje od členů menšiny, aby se asimilovali, ale odmítají je přijmout a dobrovolnou asimilaci jim umožnit, a to prostřednictvím neustálého zvyšování požadavků a poukazováním na přílišnou odlišnost či podřadnost dané menšiny. Tento fenomén (požadovaná avšak neumožňovaná asimilace) bývá nazýván jako asimilační past, asimilační paradox či v angličtině též "racist double-bind.

Aktivisté Člověka v tísni kritizují identitní multikulturalismus, jež zvěcňuje skupinové identity a staví se na pozice antiesencialistického dekonstruktivismu, bohužel v takové formě, která je zrcadlovým odrazem dané formy multikulturalismu, tedy jednostranného a redukcionistického konceptu, jež, jak ukazují zkušenosti, nemá šanci na efektivní využití v praxi. Svými názory tak znevažují i dosavadní pozitivní úlohu dekonstruktivismu, jež upozornil na výše jmenovaná omezení multikulturalismu. Pouhým popíráním či odstraněním (dekonstruováním) kulturních identit z teoretického či politického diskurzu v dané společnosti však nelze odstranit hluboce zakořeněné nerovnosti plynoucí z institucionalizovaných hodnotových hierarchií, společenských struktur, ale i každodenních sociálních interakcí na úrovní jedinců. Navíc jsou některé identity prostě nevyjednavatelné, např. barva kůže, jež nelze změnit pouhou změnou diskurzu. Popírání "romství" stejně tak jako nálepkování Romů pojmy "underclass" či "kultury chudoby" lze v souladu s Goldbergem a Cohenem pojímat jako jednu ze skrytých forem rasismu. Stejně tak i kvazi-demokratické otázky o přijatelnosti vystěhovávání romských rodin či vytváření ghet (viz. videoklip free2choose) svědčí o latentním rasismu tazatelů podobných otázek. Zkušenosti z dějin mnohokrát ukázaly, že jedinou možnou odpovědí na podobná vystěhovávání je NE. Každá společnost, která se není schopna poučit z chyb minulosti, si hrůzy minulosti bude muset prožít znovu, zní známé přísloví. Ve 30. letech minulého století si bohužel nikdo nedokázal představit, jaký dopad mohou mít Norimberské zákony a sestěhovávání Židů na tzv. konečné řešení židovské otázky. Stejně tak bychom neměli ignorovat zločiny či přehmaty komunismu, jež kromě politických procesů m. j. vedly i k násilné asimilaci Romů, k degradaci jejich jazyka, kultury i lidské důstojnosti. Navíc byla asimilace často doprovázena dobrými úmysly a snahou pomoci zbavit Romy zaostalosti s cílem je "civilizovat". Trestání za používání romštiny nebylo motivováno rasismem, ale mnohdy upřímnou snahou pomoci romským dětem zvládat požadavky majoritní společnosti, pomoci, která tehdy bohužel vycházela z neznalostí vývojové psychologie a problematiky aditivního bilingvismu.

Pokud Člověk v tísni volá po redefinování problému sociálního vyloučení (problém prý nelze řešit neboť je špatně definován), pak je vhodné připomenout, že jakékoliv jednostranné či redukcionistické pojetí, nejen že nebude v praxi účinné, ale nutně vyvolá protireakci a v demokratické společnosti povede k nekonstruktivnímu konfliktu.

Na řešení dané problematiky bohužel dosud neexistuje žádný jednoduchý recept, a proto je velmi žádoucí poučit se jak z negativních zkušeností z období komunismu, tak i ze současných zahraničních zkušeností, především však z evropského prostoru. Snaha aplikovat ideologické směry z USA 60. -80. let na definování a řešení problematiky sociálního vyloučení Romů v ČR je nejen prakticky nereálná, ale je i mravně pochybná. Mnohem přijatelnějším postupem by bylo respektovat mezinárodní právo v oblasti rasové diskriminace, zejména definici nepřímé diskriminace jako zjevně neutrální opatření, kritéria či postupy, jež ve svých důsledcích vedou ke znevýhodňování některých skupin obyvatelstva. Této oblasti mezinárodního práva se Člověk v tísni z nepochopitelných důvodů dlouhodobě brání²⁸. Jelikož představují jednoho z nejvýznamnějších aktérů v dané oblasti, včetně oblasti multikulturního vzdělávání, vede jejich jednání nejen k manipulaci veřejného mínění, ale i k ovlivňování státní politiky vůči Romům. Ostrá kritika ČR ze strany mezivládního Výboru pro odstranění všech forem rasové diskriminace z března tohoto roku jen potvrzuje, že se v ČR odehrává cosi nepatřičného.

Autoři vládní zprávy o Romech z roku 2006 prokázali v kapitole 3.5. mimořádnou nekompetenci v oboru politické teorie. Tvrzení, že uznání kulturní identity patří do levicového diskurzu je velmi zjednodušující (autoři jako zdroj daného názoru uvádějí dekontextualizovanou citaci z novinového článku), neboť multikulturalismus, resp. jen některé jeho formy, např. identitní politika či politika rozdílnosti, jsou často kritizovány i ze strany levicových liberálů, viz. např. Brian Barry (2001) ²⁹. Jako alternativu k uznání kulturní či etnické identity Romů uvádí zpráva koncept tzv. systému kultury chudoby, jež byl populární v USA v 60. -80. letech. Jeho aplikace na situaci Romů v ČR je možná pro svou jednoduchost velmi atraktivní, ale z téhož důvodu zcela zavádějící. Autoři zprávy dále ignorují kritiku ČR ze strany CERD (2007) týkající se situace Romů v ČR a zcela opomíjejí problematiku rasové diskriminace tak jak je definována v čl. 13 Smlouvy o EU, ve směrnici EC200/43 a v dalších dokumentech mezinárodního práva. Proponenti Člověka v tísni mají pravděpodobně ne nezanedbatelný vliv na názory i činnost pracovníků vládní rady pro romské záležitosti, což se negativně projevuje  na práci tohoto orgánu a nepřímo nejspíše i na zhoršování postavení Romů v ČR.

Je zcela zřejmé, že se v oblasti sociálního vyloučení Romů v ČR snaží Člověk v tísni vyzískat politický kapitál a propojením na veřejné finance i stabilní zajištění svých aktivit. Naneštěstí pro samotné Romy se při tom uchylují k populistické rétorice a místo projektů, které by směřovaly k dlouhodobému, tedy efektivnímu i ekvitnímu řešení a prevenci problémů, se jejich aktivity i rétorika zaměřují na mediálně atraktivní práci mající charakter" hašení požáru", avšak v horlivé snaze o nápravu následků místo příčin, přilévají do pomyslného ohně místo vody spíše olej.

1 Viz. např. grantová politika nadace Open Society Fund (OSF) v Praze či Open Society Institute v Budapešti.

Seznam analyzovaných článků, dokumentů a materiálů

• Aktivita: Multikulturní společnost, ano či ne? (z příručky Interkulturní vzdělávání I.)
• Buryánek, J. Co zbývá z multikulturalismu?, MF Dnes, 12.5. 2007
• Cesta z ghetta – desková hra, článek o dané hře ZDE
• Novák, K. A. Kdo drží černého Petra? MF Dnes, 22.5. 2007 (z mimořádné přílohy MF Dnes o sociálním vyloučení v ČR nazvané „Kam s nimi?“)
• Novinky na www. varianty. cz za květen 2007. Informace z listserveru. 6.6.2007 12:54 Václav Zeman <vaclav. zeman@clovekvtisni. cz>
• Sada DVD s filmovými klipy z evropských zemí a CD-ROMu s klipy z České republiky Free2choose – Meze svobody; viz též Videoklipy a veřejné debaty na daná témata: „Souhlasíte s tím, aby samospráva vystěhovala neplatící občany za hranice obce?“ ; „Měla by městská policie vyloučit příslušníka, pokud zjistí, že se v soukromí aktivně hlásí k extremistickému hnutí?“; „Má zřizovatel školy právo dát výpověď učitelce, která mimo školu obhajuje zločiny komunismu?“
• Tomanová, L. Chtít, ale i nechtít, o to běží MF Dnes, 12.5. 2007
• Wanatowiczová, K. Není cigán jako cigán. (rozhovor s Tomášem Hirtem). MF Dnes. 12.04.2007, p.  9;
• Zeman V. České školy integraci příliš nefandí MF Dnes, 22.5. 2007 (z mimořádné přílohy MF DNES o sociálním vyloučení v ČR nazvané „Kam s nimi?“)
• Zpráva o stavu romských komunit za 2006. Úřad vlády ČR, květen 2007 (dokument pro připomínkové řízení)

Další zdroje a odkazy

• Advancing Education of Roma in the Czech Republic. Country Assessment and the Roma Education Fund's Strategic Directions. Budapest: REF, 2007
• Ainscow, Mel et al. Equity in Education: New Directions: The second annual report on the state of equity in the English education system. Centre for Equity in Education, The University of Manchester, January 2007.
• Ainscow, Mel; Dyson, Alan; Kerr, Kirstin. Equity in Education: Mapping the Territory. Centre for Equity in Education. The University of Manchester, 2006.
• Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: MPSV, 2006
• Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR. Příručka pro zaměstnance veřejné správy. Praha:  MKC, 2006
• Barry, Brian. Culture and Equality. Oxford: Blackwell Publishers, 2001
• Baye, Ariane et al. A set of indicators to measure equity in 25 European Union Education Systems. Report for the European Commission. Liège: Service de pédagogie expérimentale. 2006
• Bobek, Michal. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, pp. 1 – 32. Dostupné z ONLINE
• Cahn, Claude. The Elephant in the Room: On Not Tackling Systemic Racial Discrimination at the European Court of Human Rights. European Anti-Discrimination Law Review: Issue 4. November 2006. Human European Consultancy / MPG (eds.). 6.2.2007, pp 13-20
• CERD Concluding observations on the Czech Republic. CERD/C/CZE/CO/7. March 2007
• Cohen, Robin. Migration and its Enemies. Global capital, Migrant labour and the nation-State. Altershot- Burlington: Ashgate, 2006.
• Cohen, Stanley. Denial and Acknowledgement: the Impact of Information about Human Rights Violations. Jerusalem: the Hebrew University, 1995, pp. 87 – 118
• Cohen, Stanley. States of Denial: Knowing about Atrocities & Suffering, Cambridge: Polity, 2001 ONLINE
• Coherent framework of indicators and benchmarks for monitoring progress towards the Lisbon objectives in education and training. Communication from the Commission. COM (2007) 61 final, Brussels, 21.2.2007
• Commission Staff Working Document. Accompanying document to the Efficiency and equity in European education and training systems. 2006 ONLINE
• Cost of Exclusion. Counting the cost of youth disadvantage in the UK. Prince’s Trust, Centre for Economic Performance, The Royal Bank of Scotland Group April 2007
• Diniz, Fernando Almeida. Three models (a handout on Assimilation, Multiculturalism, and Antidiscrimination models) 1992 (upraveno Rowenou Arshad, 1997; do češtiny přeloženo Martou Miklušákovou v r. 1998)
• Dokument Charty 77 č. 23 Postavení Cikánů_Romů v ČSSR [Charta 77 Ducument No 23 on The Situation of Gypsies-Roma in Czechoslovakia]. In Informace o Chartě 77 – č.15 –r. 1978 od 6. prosinec do 20 prosince 1997 (samizdat), pp 1-9
• Elšík, Viktor. Komentář: Romové, etnicita a radikální konstruktivisté. 17.07.2005 Demografie. ONLINE 19 March 2007
• ERRC. The Impact of Legislation and Policies on School Segregation of Romani Children. Budapest: ERRC, February 2007
• Essed, Philomena. Everyday Racism: A New Approach to the Study of Racism. In Essed, Philomena; Goldberg, David Theo (eds.). Race Critical Theories. Malden (US) -Oxford (UK): Blackwell, 2002
• Fraser (2007), Nancy. Identity, Exclusion, and Critique. A Response to Four Critics. European Journal of Political Theory. SAGE Publications Ltd, Volume 6. Issue 3, 2007, pp. 305–338
• Frištenská, Hana; Víšek, Petr. „O Romech, na co jste se chtěli zeptat“ – manuál pro obce. Vzdělávací centrum pro veřejnou správu ČR. Praha 2002. ONLINE
• Hoffman, Nancy et al. Equity in Education Thematic Review. HUNGARY. Final draft July 2006. OECD: Equity in Education Thematic Reviews.
• Horvátová, Jana. My a Romové na rozcestí. Romano Hangos, ročník 9, číslo 8, 2.  května 2007. p. 1. ;
• Kelly, Paul (ed.) Multiculturalism Reconsidered. Cambridge: Polity Press, 2002
• Kertesi, Gábor; Kezdi, Gábor. Expected Long-Term Budgetary Benefits to Roma Education in Hungary. Roma Education Fund Working paper No 1. Budapest: REF, Sept 2006
• Kis, János. Současná politická filosofie. Praha: Oikumene, 1997
• Klaus, Václav, 2003, Interview with the Czech president at BBC Hard Talk, 10 November 2003. ONLINE
• Klaus, Václav. Notes for the Frankfurt Speech: Free Trade and Freedom. 17.11.2006. ONLINE
• Klein, Gillian. Education Towards Race Equality. London: Cassell, 1993
• Klímová-Alexander, Ilona. The Romani Voice in World Politics: Transnational Social Movements and the United Nations. Aldershot: Ashgate, 2005
• Laubeová, Laura. Sustainable educational policies for multicultural societies: Comparative Study of the Czech Republic and Scotland. Nepublikovaná doktorská práce. Praha: Fakulta Sociálních věd University Karlovy, červen 2007 ONLINE
• Laubeová, Laura; Kalinová, Martina. Požadavky romského národa na politickou autonomii v Evropě 21. století. Prague Social Science Studies, June 2006   (ISSN 1801-5999). ONLINE
• Macpherson of Cluny, Sir William. The Stephen Lawrence Inquiry, London: HMSO. 1999
• Matějů, Petr; Straková, Jana, et al. (Ne) rovné šance na vzdělání. Vzdělanostní nerovnosti v ČR. Praha: Academia, 2006
• Mirga, A. Making the EU’s anti-discrimination policy instruments work for Romani communities in the enlarged European Union. Princeton: Project on Ethnic Relations, 2005
• OECD. Fair and Inclusive Education: The OECD Manual. Draft Report of the Thematic Review of Equity in Education. DRAFT for comments by 23 March 2007.
• OSN. NGO Committee Recommends Six Organizations for Consultative Status with Economic and Social Council ECOSOC/6185 NGO/588 25. January 2006 (informace o zamítnutí přihlášky Člověka v tísni o získání poradního statusu při ECOSOC). ONLINE
• Otevřený dopis řediteli organizace Člověk v tísni. Praha, 9.5.2007, 18:06. Romea. ONLINE
• Parekh, Bhikhu. Rethinking Multiculturalism. Cultural Diversity and Political Theory. London: Macmillan Press, 2000
• Parekhova zpráva – viz Runnymede, 2000
• Pavelčíková, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. SEŠITY 12. Praha, Úřad dokumentace a vyštřování zločinů komunismu, 2004
• Petrova, Dimitrina. The Denial of Racism, in Roma Rights, Newsletter of the ERRC, Number 4, 2000, Racism: Denial and Acknowledgment, pp.29 a 35
• Přehlížení sociálního přínosu vzdělávání a odborné přípravy stojí EU ročně miliardy eur. Reference:   IP/06/1159 Date:   08/09/2006 ONLINE
• Ringold, Dena et al. Roma in an expanding Europe: breaking the poverty cycle. Washington: The International Bank for Reconstruction and Development / The World Bank, 2005 Dostupný z ONLINE
• Romové – oběti politické korektnosti? veřejná debata (7. debata Osmy), CERGE, 15. května 2007.
• Runnymede Trust. The Future of Multi-Ethnic Britain. The Parekh Report. London: The Runnymede Trust Commission on the Future of Multi-Ethnic Britain, 2000
• Socioklub. Romové v České Republice. Prague: Socioklub, 1999
• Submission of written comments in D. H. and others v. Czech Republic, Petition Number 57325/00 (Amici Brief addressed to the European Court of Human Rights in Strasbourg). International Step By Step Association (ISSA). 26 October 2006.
• Thompson, Neil. Anti-discriminatotry Practice. London: Macmillan, 1993
• Thompson, Neil. Promoting Equality. Houndmills: Palgrave, 2000
• UNDP. Avoiding the Dependency Trap. The Roma in Central and Eastern Europe. Bratislava: UNDP, 2002. ONLINE 6 March 2007
• Vermeersch, Peter. The Roma in domestic and international politics: an emerging voice? 2001. ONLINE
• World Bank website. The Roma Page. ONLINE
• Wößmann, Ludger; Schütz, Gabriela. Efficiency and Equity in European Education and Training Systems. Analytical Report for the European Commission prepared by the European Expert Network on Economics of Education (EENEE) to accompany the Communication and Staff Working Paper by the European Commission under the same title. 26. 4. 2006 ONLINE
• Zpráva o stavu romských komunit za 2006. In Romano Hangos. Ročník 9, číslo 9, 17. května 2007, p. 5.