|
11. 3. 2009
Lidi, kteří bojují v minulých válkáchByli jsme v pondělí v Glasgow na večeři s estonským filmovým režisérem Ilmarem Raagem. Měl jsem pocit, že jsem se vrátil do roku 1945, nebo snad 1950. Uznávám, že pobaltské státy měly ve dvacátém století strašlivou historii a děsivě trpěly od německých nacistů i ze Stalinova Ruska, ale od člověka, který se narodil r. 1968, tedy více než dvacet let po ukončení druhé světové války, bych naprostou posedlost minulými traumaty nečekal. |
|
(Přitom Raagův nejznámější film Třída [2007] naštěstí o minulosti vůbec není, zabývá se drastickou šikanou v moderní třídě, která vede skrze ponížení až ke konečnému masakru). Skoro celý večer nám Ilmar Raag vykládal o různých paradoxních či děsivých epizodách z průběhu druhé světové války v Estonsku. V Oděse za minulý měsíc napsal scénář svého nového filmu, který se bude - jak jinak - zabývat osudy Estonců, viděnými očima Rusa, ve čtyřicátých letech dvacátého století. Před večeří s estonským režisérem jsme zhlédli estonský dokumentární film o nacionalistických - estonských i ruských - bouřích uprostřed estonského hlavního města Talinu spojených s památníkem Rudé armádě, postavenému na počest ukončení druhé světové války. Extremističtí Estonci, připomínající Jana Šinágla, proti památníku ryčně protestovali, viděli v něm poctu vražedným okupantům. V Estonsku žijící stejně extremističtí Rusové naopak viděli v soše vojáka (populárně zvaného "Aljoša") zosobnění ruského hrdinství a poctu obětem druhé světové války všude. Více než hodinový film byl pozoruhodným záznamem idiotského chování dvou nacionalistických sekt, každá z nichž měla emocionálně vyjadřovaný názor na historii i na současnost, neslučitelný s tím druhým, a naprostou neschopnost empatie. Krátce řečeno, film byl o idiotech, kteří z kusu železa udělali mytologický symbol, obě soupeřící skupiny naprosto opačný, a kteří se pak před památníkem nezřízeně prali. Nejlépe z filmu vyšla estonská policie, údajně vycvičená Brity, která dodržovala v neuvěřitelných scénách profesionální a neústupný postoj naprosté profesionality, a to i v situacích drsného provokování z obou stran. (Rusové policistům: "Jak se to chováte? To je neuvěřitelné. Proč tady nesmím položit květiny? Hanba! Hanba!" Estonci policistům: "Jste zrádci estonského národa. Hanba! Hanba!") Inteligentně se zachovala i estonská vláda, která nakonec památník - sochu sovětského vojáka - přesunula do důstojného prostranství vojenského hřbitova a doplnila ji legendou, která nemůže urazit nikoho - že je to památník všech, kdož bojovali za svobodu národa a komunity. Film i večeře s režisérem byly připomínkou, že čím traumatičtější minulost daného národa, tím více někteří příslušníci tohoto národa zůstávají v minulosti a nejsou schopni řešit problémy dneška. Napadlo mě to znovu, když vidím, jak čeští politikové - a často i takzvaní údajní vzdělanci - znovu a znovu omílají - jak ti Estonci - svá traumata z minulosti, a proto nejsou schopni vnímat, o co jde dnes. Dostali jsme v Britských listech podobně jako mnozí naši čtenáři - spam od písničkáře Jaroslava Hutky, zvoucí na jeho koncerty:
Chápu, že když člověka nebaví v této zemi žít, že se mu nechce chodit ani na koncerty písničkářů. Všechno je falešné, kromě lži, která jediná je pravá. Z politických stran se staly loupežné smečky, které vyvádějí k volbě své křivácké kandidáty, jiní nejsou a říkají tomu svobodná volba. Z obecních úřadů se stali předražení nafoukaní vyděrači a všechno
smrdí podvodem. Politiky nelze kontrolovat ani odvolat a na každém rohu celé noci svítí herny znehodnocující peníze i charaktery. Všechno to znamená podporu komunistům, kteří jsou dávným dítětem neférového kapitalismu. Ale jak proti komunistům bojovat, když necháváme všude živnou půdu, ze které vzešli? Lid se zahořkle uzavřel do svých soukromých starostí, krajem vládne deprese a tušení, že krize teprve začíná. Nemáme ponětí, jak bude zeměkoule vypadat na jejím konci. Finanční dopady jsou jen důsledky globální politické zvrácenosti. A že by se politici nebo obyvatelstvo probudilo a hledalo nápravu? Není šance. Patologický kazisvět na pražském Hradě by sice chtěl kradoucí neviditelnou ruku trhu ještě neviditelnější a Moskvu viditelnější a vidlácká vláda hledá po sklepech ten pytel cukru, kterým to Evropě slíbila přisladit, ale kromě pocitu studu a trapnosti už z toho nic nebude. A zábavní průmysl svým monopolním kýčem jen prohlubuje tupost a beznaděj a blbý lid si i to nechá líbit. Tak přijďte na koncert alespoň vy, mám nové písně, ty staré jsem nezapomněl a v politických a komerčních operetách nejedu. Hutkovy fejetony mi připadaly vždycky dobré, ale tohle jaksi - tak trochu populisticky - plete páté přes deváté. A jak by chtěl "patologický kazisvět" na Pražském hradě "Moskvu viditelnější"? Co je to za nesmyslnou paranoiu? A i kdyby byla Moskva viditelnější, vadilo by to? Dnešní Rusko má s komunismem za Brežněva pramálo společného. Byl tam Hutka někdy? Uvědomuje si to? Nebo budeme přehrávat jak ti Estonci pořád stejné stereotypy našich paranoidních pocitů z minulých traumat? Žít v minulosti bez vědomí, že dnešek je jiný? |
