Velice mě zaujal pokus Jana Pravdy o určitou srovnávací studii velkých krizí, počínaje onou "velkou depresí" třicátých let, kterou představil jako výsledek činnosti své společnosti doslova v nulté verzi a která na různých poměrových i absolutních veličinách vytvářela obraz umožňující srovnání těchto událostí. Srovnání bylo učiněno v amerických dolarech a zcela přirozeně padl dotaz, jaký byl koeficient přepočtu napříč oněmi osmi desetiletími a metoda jeho vytvoření. Po zodpovězení zazněla reakce, že takový přístup je velice problematický. V tom okamžiku mě napadlo, že když je tak složité srovnávat dolar tenkrát a dolar teď, jestli není mnohonásobně složitější, ne-li nemožné, srovnat krize tenkrát a teď. Tedy, jestli základní otázka "Bude se opakovat Velká deprese?", není buď nezodpověditelná, nebo zda odpověď prostě nezní "ne", protože vnitřní i vnější podmínky události jsou zcela jiné a nelze na ně používat stejná kriteria. Jinými slovy, že po 80 letech je prostě taková událost neopakovatelná. Už jednou jsem v článku "Když má ratingová agentura blbou náladu" poznamenal, že: "Vzpomínám si na počátek let devadesátých, kdy bylo nutné prakticky opustit sledování starých ukazatelů a díky nástupu nové doby začít sledovat nové. Existovala spousta srovnávacích metod mezi starou a novou soustavou, které se nazývaly přechodovými můstky, které byly více nebo méně oslími. Je prazvláštní, že tenkrát tváří tvář nové politické realitě nikdo nepochyboval o tom, že když se změnily priority a hodnoty politické i společenské, že to chce také nová hodnotící kriteria a jejich soustavu. Dnes stojíme před zcela novou hospodářskou realitou tohoto světa, ba lze konstatovat, že už nás obklopuje, ale my se neustále zabýváme tím, jak vykážeme to či ono ze starého růstového modelu, abychom ukázali, že jsme dobří."

Připomenu v této souvislosti pouze neustálé a velice ošidné srovnávání příjmů a především penzí z období 80. let a z dnešní doby a upozorňuji, že se jedná o disciplínu daleko jednodušší než srovnávání hospodářských krizí.

Velice rád bych podotkl, že se mi přístup společnosti Pravda Capital k celé otázce velice líbil a pokládám za velice šťastné, když se investiční specialista zamýšlí nad tím, zda vůbec existují podmínky pro to, aby jeho práce měla nějaký smysl a výsledek. Vystoupil jsem a vyslovil jsem názor, že je to určitě jedna z relevantních cest, na základě které bude možné seriózně konstatovat, že takové srovnání událostí je minimálně obtížné. Ve své poznámce na semináři jsem uvedl, že vidím problém v tom, že se společnost prošla několika fázovými přechody, které jsou takové kvality, že se k původním parametrům a hodnotám může už jen obtížně vrátit. Přirovnal jsem to k lavoru vody, který může trochu zmrznout nebo se trochu odpařit, ale pořád se jedná o vodu a za určitých teplotních podmínek se systém vrací v zásadě k původnímu stavu, byť ke změnám skupenství nedochází tam a zpět po stejných trajektoriích.

Pokud bychom ovšem proměnili celý objem vody páru, pak existuje minimálně velké riziko, že se pára vysráží někde úplně mimo lavor. Pokud bychom došli do skupenství plazmy nebo dokonce kvagmy, pak zůstává velkou otázkou, co by se stalo, kdybychom tak jednoduchý řídící parametr jako teplotu vrátili k normálu, co že bychom v lavoru našli, pokud bychom ho našli vůbec. Nechci už vůbec spekulovat o tom, kdybychom se vydali opačným směrem a hluboko někde u absolutní nuly proměnili naši vodu v Boseho-Einsteinův koncentrát. Minimálně i tam by asi měl lavor smůlu. Moje ústní poznámka na semináři byla daleko jednodušší a v zásadě používala lavor vody jako obraz toho, k čemu se při mírných výkyvech systém vrací, a vyslovil jsem názor, že aktuální krize vytváří stav, který má jiná pravidla a cesty zpátky z něj není a proto, že je srovnání ošidné. Prostě bude to jinak. Dochází ke kvalitativní změně. Řekl jsem, že základní odpověď na položenou otázku zní prostě "ne".

Později jsem v kuloárech přirovnal obraz srovnání tehdejší a dnešní krize k rozdílu, který pozorujeme, když hodíme hořící sirku do truhlárny nebo prachárny. Fázové přechody, kterými společnost za uplynulých 80 let prošla, především přispěly k její úplně nové kvalitě provázanosti a složitosti, přičemž instituty jejího řízení a správy se v podstatě nezměnily. Proto i současná krize vznikla v zásadě mimo tyto instituty a je nabíledni, že asi nebude možné tuto krizi těmito instituty zvládnout. Dovolím si pouze poznamenat, že základní otázka dnes zní, kde v současném světě existuje prostor, ve kterém je možné začít vytvářet novou budoucnost a jaké hodnoty v něm budou klíčové pro úspěch. Jestli už jsou přítomné nebo se teprve objeví.

Jediné, co možné asi s určitostí říci, je to, že v tomto světě nebude základní hodnotou žití na dluh a konkrétně obklopování se věcmi, které nepotřebuji, za peníze, které mi nepatří. Toto paradigma se podle mého názoru definitivně vyčerpalo, nicméně zcela nepochybně svede s nastupujícím světem velice nekompromisní zápas, ve kterém se bude snažit maximálně využít všech zbylých pozic k sebepotvrzení a sebereprodukci a narušení čehokoliv nového, co by mu v tom mohlo bránit.

Nicméně, jakékoliv nové společenské prostředí se neobejde bez tvorby, směny a spotřeby hodnot, bez vzájemné důvěry mezi lidmi i institucemi navzájem a bez důvěry v budoucnost, tedy bez naděje.