V souvislosti se současnými učebnicemi dějepisu by nás zajímala řada otázek. Pro ilustraci uvedeme některé z nich.

Zajímalo by nás, co bylo hybnou silou historického vývoje před vznikem soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jestliže je, podle jednoho z autorů dějepisných učebnic E. Neustupného, soukromé vlastnictví výrobních prostředků prezentováno jako hybná síla civilizace? Také by nás zajímalo, proč se šlechtic, žijící ve Francii v 18. století, nestal hybnou silou Velké francouzské buržoazní revoluce, přestože se snažil svoje soukromé vlastnictví uchovat a dále ho rozvinout?

Zajímalo by nás, proč dvojice autorů Nejnovějších dějin J.Kuklík -J.Kocian považuje německo – sovětský pakt z 23.8. 1939 za lstivý manévr Stalina a zcela opomíjí, že šlo o vyústění předešlého vývoje? Proč se nezmiňuje o politice kolektivní bezpečnosti, kterou ve třicátých letech prosazoval SSSR a která se nerozvinula zásluhou Francie a Velké Británie? Proč se nezmiňuje o britsko – německé sondáži z léta 1939, jež měla vyústit v pakt o neútočení mezi Německem a Velkou Británií? Proč se tato dvojice nezmiňuje o neautoritativní vojenské misi Velké Británie a Francie v SSSR v létě 1939 (anglickou delegaci vedl penzionovaný admirál Drax, v čele francouzské delegace stál málo známý generál Doumenc)?

Zajímalo by nás, proč ve druhé světové válce bojovala totalita německá proti totalitě sovětské, proč obě totality nebojovaly společně proti ostatním demokratickým zemím, jestliže učebnice dějepisu uvádějí, že fašismus je roven komunismu, z čehož vyplývá, že obě totality jsou si rovnocenné? Odpověď na příčinu boje rovnocenných totalit proti sobě v učebnicích dějepisu marně hledáme.

Zajímalo by nás, proč se z učebnice V. Olivové Dějiny nové doby 1850 – 1993 nedozvíme nic o bojích československých vojáků u Sokolova, v Kyjevě, Žaškově, Bílé Cerkvi? Proč se žáci nedozvědí nic o Otakaru Jarošovi, Jánu Nálepkovi a dalších hrdinech?

Zajímalo by nás, proč se o rozhodující bitvě 2. světové války žáci dočtou v téže učebnici pouze následující informaci: „Od srpna 1942 do února 1943 se na Volze u Stalingradu (dnešní Carycin) rozhořela rozsáhlá bitva, která skončila katastrofální porážkou německé armády. Stalingradská bitva předznamenávala stále rychlejší německý ústup na všech úsecích východní fronty.“ Toť vše. Nezvládla snad autorka faktograficky tuto bitvu? A jak je možné, že původní pojmenování města Carycin vydává autorka za pojmenování dnešní, když současný název města zní Volgograd?

Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic často uchylují k tvrzení, že bez pomoci zahraničních spojenců by Sovětský svaz nebyl schopen ve druhé světové válce obstát? Proč zamlčují fakta o tom, že zahraniční pomoc spojenců SSSR činila od 5% do 12% potřeb bojujícího Sovětského svazu a že tedy 88% až 95% potřeb pokryl Sovětský svaz z vlastních zdrojů?

Zajímalo by nás, proč dvojice autorů J.Kuklík – J.Kocian ve své učebnici Nejnovější dějiny zlehčují úlohu komunistického odboje. Aktivní formy odporu v protektorátu, které prosazovali komunisté, jsou připisovány všeobecně celému odboji (str.62), z ilegálních tiskovin jsou uvedeny V boj a Český kurýr, zatímco komunistické Rudé právo je zamlčeno. Na str. 63 a 64 se žáci mohou podrobně seznámit s protifašistickou činností Tří králů (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek), avšak o Juliu Fučíkovi, Marušce Kudeříkové nebo Eduardu Urxovi si žáci nepřečtou nic. A dále. Na str. 68 a 69 citují autoři slova W. Churchilla, kterými oceňuje činnost československých vojáků a letců ve Velké Británii, a blahopřejný dopis, který v souvislosti s obranou severoafrické pevnosti Tobruk zaslal velitel britské armády N. M. Ritchie podplukovníku Karlu Klapálkovi. Citace poděkování M. I. Kalinina Ludvíku Svobodovi za pomoc československých vojáků Rudé armádě v bitvě u Sokolova však v učebnici chybí. Na straně 73 dvojice autorů tvrdí, že 8. května 1945 večer boje v Praze utichly. A pokračují: „Do téměř již svobodného města přijížděly sovětské tanky.“

Svědek těchto událostí Jaroslav Seifert však ve své básni Květnové noci má o „svobodné“ Praze v noci z 8. na 9. května 1945 (tedy o čtvrté noci povstání) jiné mínění, když píše:

Ptáme se, kdo má v hodnocení čtvrté noci Pražského povstání pravdu? Jsou to autoři zmíněné učebnice, nebo má pravdu nositel Nobelovy ceny za literaturu?

Zajímalo by nás, proč v učebnicích dějepisu není zmínka o tajném plánu A. Dullese z roku 1945, který se stal základním strategicko-politickým dokumentem USA a jeho spojenců po skončení 2. světové války, a není zakomponován jako významný dokument své doby do učebnic? Pro ilustraci z něho ocitujme:

Zajímalo by nás, proč jsou únorové události roku 1948 vykreslovány v učebnicích v lepším případě neúplně. Např. dvojice J. Kuklík – J. Kocian v Nejnovějších dějinách píší: „Rozpory v Národní frontě, které přerůstaly během ledna a února 1948 ve vážnou politickou a posléze i vládní krizi, byly předzvěstí dalšího vývoje. Nekomunistické strany hleděly s nadějemi k novým volbám plánovaným na jaro 1948. Očekávaly oslabení mocenského vlivu komunistů, nikoli však jejich vytlačení z vlády či Národní fronty.“ (Že by neusilovaly o totéž, čeho v roce 1947 se zdarem dosáhly nekomunistické strany ve Francii a v Itálii, tedy „demokratického“ vytlačení komunistů z vlád? Proč potom nepočkaly na jarní volby a podaly 20. února demisi? – p.a.)

„Dne 19. února 1948 přiletěl do Prahy náměstek ministra zahraničí SSSR Valerian Zorin se Stalinovým vzkazem, aby Gottwald neoddaloval rozhodující střetnutí o moc...“ (Že se 19. února vrátil z Ameriky do Prahy velvyslanec USA Steinhard nepadne ani slovo. – p.a.) „Bezprostředně poté se vedení KSČ rozhodlo přejít k rozhodujícímu mocenskému střetnutí. Přijalo k tomu řadu opatření. Nejdůležitější z nich bylo uspořádat druhý den po demisi (21. 2. 1948) masové shromáždění na Staroměstském náměstí v Praze, připravit sjezd závodních rad (ten byl však připravován dávno před demisí ministrů – p.a.), vytvořit akční výbory jako orgány nové Národní fronty, vyhlásit pohotovost bezpečnostních složek a další.... Tyto události, a zvláště bezohledný postup komunistů (jak a v čem bezohledný uvedeno není – p.a.) přiměly presidenta Beneše k úvaze, zda by neměl demisi ministrů přijmout. Několik tisíc studentů pochodovalo 23. února na Hrad, aby jejich delegace ujistila presidenta studentskou podporou. Tato demonstrace však zůstala ojedinělá. (Proč nezachvátila demokratické vrstvy národa? – p.a.) 24. února rostl nadále politický tlak komunistů. Sílil strach a nejistota v nekomunistických stranách. 25. února 1948 v půl páté odpoledne president Beneš podepsal demisi nekomunistických ministrů.“

Proč autoři neuvádějí fakt, že politická krize byla řešena ústavně a to demokratickými prostředky? Proč autoři nezveřejní fakt, že z 8 030 delegátů sjezdu závodních rad jen 10 delegátů nepodpořilo ústavní řešení politické krize navržené komunistickou stranou? Proč autoři učebnice mlčí o generální stávce ze dne 24. února, v níž 2 500 000 pracujících podpořilo návrh komunistů na řešení vládní krize?

Zajímalo by nás, proč padesátá léta v Československu neprezentují učebnice dějepisu jako důsledek studené války, kterou rozpoutal svým projevem ve Fultonu 5. března 1946 W. Churchill? V této souvislosti by nás rovněž zajímalo, proč ve 3. dílu učebnice Dějiny moderní doby jeho autor V. Nálevka odebral W. Churchillovi jeho prvenství v rozpoutání studené války a přisuzuje ho J. V. Stalinovi? Proč autor učebnice neocitoval konkrétní pasáže ze Stalinova projevu z 9. února 1946, v němž měl, podle Nálevky, sovětský vůdce ostře napadnout obě anglosaské velmoci a tím rozpoutat studenou válku?

Zajímalo by nás, proč je v učebnicích prezentována studená válka jednostranně? Proč jsou např. zamlčována fakta o tom, že americký Kongres vyčlenil na počátku padesátých let částku 100 miliónu dolarů k rozvinutí nepřátelské propagandy, budování ilegálního podzemí, zpravodajství, diverzi, že existovaly výcvikové centrály pro diverzanty a zpravodajce vysílané do Československa. Že na základě těchto kroků bylo jen v letech 1951-1952 zadrženo na československých hranicích celkem 1200 agentů západních rozvědek, jimž bylo odebráno 477 pistolí, 27 samopalů, 21 ručních granátů, 115 dýk, 3196 nábojů a 10 radiostanic. Proč jsou zamlčována fakta o tom, že existovaly balóny se štvavými letáky ohrožující leteckou dopravu, že existovali zločinní teroristé, že existovala smrt nejméně 90 příslušníků SNB, kteří zahynuli v přestřelkách, že existovalo hospodářské embargo ze strany západních států? Proč není v učebnicích objasňována stavba ostnatých drátů na hranicích a to nejen Československa jako logický důsledek obranných opatření, jež byla vyvolána právě výše uvedenými aktivitami protipólu rozděleného světa?

Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic stavějí kriticky k popravě M. Horákové a současně velkoryse přehlížejí oběti nositelů „pravé demokracie“? Má snad v propadlišti dějin zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma, aktivního účastníka protifašistického odboje, vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ, Rudolfa Šmatlavy, vojáka československé armády, který ve strážní službě odmítl antikomunistickým teroristům vydat svou zbraň, neboť „...prísahal len raz ...“, Aničky Kvášové, funkcionářky KSČ, kterou světlonoši „pravé demokracie“ pod falešnou záminkou chladnokrevně zastřelili, a řady dalších?

K objektivizaci pohledu na dramatické období padesátých let by mohla přispět např. část rozhovoru S. Vetkovské a T. Lamberského (časopis Aha!) s Františkem Kočím ml., jehož otec František Kočí byl společně s Josefem Rošickým a Karlem Skokanem přepaden 2. srpna 1952 u Žlebů nedaleko Čáslavi bratry Mašíny:

Zajímalo by nás, na koho padá vina za všechny oběti studené války? Zda na agresora, tedy na toho, kdo tuto válku rozpoutal, či na agresorovu oběť, tedy na toho, kdo se bránil?

Zajímalo by nás, proč již ve zmíněné učebnici Věry Olivové Dějiny nové doby 1850 – 1993 jsou padesátá léta v Československu hodnocena v rozporu s historickou skutečností jako léta budování komunismu? Historické prameny hovoří o tomto období jako o přechodném období k socialismu. Proč vůbec autoři učebnic sklouzávají k povrchnímu označování let 1948 – 1989 za dobu komunismu, když komunistické společensko-ekonomické formace nebylo dosud nikde na světě dosaženo? Má-li být snad důvodem pro takovéto označování vládnoucí postavení komunistické strany, budeme nově etapizovat historický vývoj dle názvů měnících se vládnoucích politických stran? Žijeme tedy nyní v ódéeseskřestismu?

Zajímalo by nás, proč je ve 3. dílu Nálevkovy učebnice Dějiny moderní doby eufonizována tragédie atomového bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki? Také by nás zajímalo, proč je „strašák komunismu“ vydáván za příčinu vojenské agrese USA ve Vietnamu: „Hrozbu rozšíření komunismu do celého Vietnamu měl odvrátit vojenský zásah USA zahájený v roce 1964.“ (J.Kuklík – J.Kocian, Nejnovější dějiny, str. 133) Jak máme rozumět závěru Nálevkovy charakteristiky hrdiny vietnamskémo lidu Ho Či Mina, kterou podává ve 3. dílu svých Dějin moderní doby: „Komunistická propaganda jej představovala jako dobrosrdečného „strýčka Ho“, ve skutečnosti se však jednalo o tvrdého politika a nesmlouvavého válečníka.“ (str. 21) Zahájil snad Ho Či Min kobercové bombardování severního Vietnamu?

Zajímalo by nás, proč není na konkrétních číslech ilustrována příčina porážky socialismu v zemích střední a jihovýchodní Evropy na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století, za niž je v učebnicích dějepisu považován naprostý úpadek ekonomiky těchto zemí? Např. dvojice autorů Nejnovějších dějin J.Kuklík – J.Kocian v této souvislosti uvádí: „Země sovětského bloku totiž už v průběhu 80. let vyčerpaly svoje ekonomické možnosti a do budoucna nebyly s to obstát v soutěži s vyspělou tržní ekonomikou západních demokracií.“ Proč nejsou v učebnicích dějepisu uvedena konkrétní čísla tohoto ekonomického úpadku? K názornosti by jistě přispěla např. srovnávací tabulka mapující vývoj Československa od roku 1948 do roku 1989 alespoň v těchto ukazatelích: národní důchod, průmyslová výroba, zemědělská výroba, osobní spotřeba obyvatel. Navržená tabulka vycházející ze statistických údajů by mohla vypadat např. takto:

V nově vydaných učebnicích by pak mohly být srovnávací tabulky mapující české země v podobných ukazatelích např. za jedenáct let vývoje směřujícího k socialismu a za jedenáct (v budoucnu i za více – např. za dvacet) let vývoje ke kapitalismu (v nich by ovšem musel být ukazatel národního důchodu zaměněn s patřičným vysvětlením hrubým domácím produktem). Navržené tabulky by mohly vypadat takto:

Vývoj k socialismu za jedenáct let:

Vývoj ke kapitalismu za jedenáct let:

Poznámka: HDP = hrubý domácí produkt - tento ukazatel odráží vývoj všech odvětví ekonomiky – tedy jak produktivních, tak i neproduktivních.

Jestliže příčinou porážky socialismu byl ekonomický aspekt, pak by nás zajímalo, jak je možné, že porevoluční sovětské Rusko se zaostalou ekonomikou, která byla navíc rozvrácena 1. světovou válkou, bylo schopno ubránit se čtrnácti zahraničním interventům, jejichž ekonomická síla byla daleko větší? Stejně tak i Sovětský svaz v době 2. světové války ekonomicky nedosahoval úrovně Německa a jiných západních států, a přesto byl schopen nejen zvrátit průběh druhé světové války, ale nakonec vyjít z Velké vlastenecké války jako vítěz. Jak to bylo možné? Také by nás zajímalo, proč nepadl socialismus např. na Kubě, když Kuba byla determinována daleko složitějšími ekonomickými podmínkami než např. Československo?

Byly by i další otázky, které by nás v souvislosti se současnými učebnicemi dějepisu zajímaly.

-čeu-

Jsem řadovým příslušníkem aparátu ÚV KSČM, nemám žádnou oficiální funkci, s výjimkou funkce místopředsedy OV KSČM Praha 10 a funkce vedoucího týmu pro politickou analýzu při odborném zázemí ÚV KSČM, proto zdánlivě nemám právo se vměšovat do záležitostí Vaší sekce a vyjadřovat se materiálům, které sekce produkuje. Váš materiál však už nalezl širokou publicitu nejen ve stranickém tisku a stránkách mládeže, ale bohužel i v tisku pravicovém, čímž se stal veřejnou záležitostí. Jako takový se mne týká nejen jako komunisty, který pociťuje odpovědnost za další vývoj strany a osud socialismu, ale i jako společenskovědního odborníka s určitou nezanedbatelnou kvalifikací, vystudovaného historika, specializovaného na nové dějiny. Vzhledem k tomu pociťuji potřebu se k Vašemu materiálu vyjádřit a své vyjádření zaslat širokému okruhu lidí, kterých si vážím, zejména členů Centra teoretických a strategických studií, ale i řadě dalších lidí pro KSČM či pro socialistickou budoucnost cenných. Kopii svého vyjádření zasílám předsedovi ÚV KSČM.

Chtěl bych především konstatovat, že stejně jako Vy sleduji negativní trend ve výkladu dějin v současném systému. Jsem z učitelské rodiny a mám řadu možností získat poznatky z dnešní školské reality. Výzva proti zkreslování výuky historie, která vzešla z Vaší sekce, mně byla vcelku sympatická a myslím, že bych ji mohl i podepsat. V různých diskusích na netu jsem prosazoval názor, že přes veškeré deformace a zkreslování byla výuka historie v minulém systému postavena na zdravějších základech než dnes, protože přes deformující vliv ideologie minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu obsahovala cenné prvky marxistického materialistického pojetí dějin, které pozitivně působily na dějinné povědomí obyvatel naší země, zejména mládeže. Bohužel nemohu už tak pozitivně hodnotit různé dodatečné výroky Marty Semelové v tisku, které (i když byly jistě zkresleny) vyjadřovaly už jen její nedostatečnou kvalifikaci v historii a jednostrannou názorovou orientaci ovlivněnou výše zmíněnou ideologií minulé vládnoucí třídy. Těmito výroky značně znehodnotila dopad Vaší výzvy, významně nahrála antikomunismu a uškodila jak politice strany, tak věci socialismu. Bohužel, Vaše výzva doplněná jejími výroky nahrála vládnoucí elitě a jejím výkonným aparátům v jejich tlaku proti pokrokovým učitelům (nejen komunistům), kterým opravdu jde o pravdivý výklad dějin. V tomto smyslu mám poznatky i od učitelů, se kterými se znám, zejména z obvodu Praha 10.

Jak je vidět, někteří členové Vaší sekce nedovedli vyvodit poučení z této záležitosti a následoval další politicky i odborně negativní akt – přijetí materiálu „Zajímalo by nás“ a dokonce jeho publikování. V dalším textu se k tomuto materiálu vyjádřím konkrétně – nyní však chci konstatovat, že tento materiál, především vzhledem k své odborné nekvalifikovanosti a naprosto zkreslující a v rozporu s dějinnými fakty se nacházející ideologické orientací, byl jen další ranou do prestiže KSČM. Osobně ho hodnotím jako provokaci proti politické linii KSČM, jako snahu donutit stranu, aby přijala deformovaná nepravdivá východiska svých autorů, jako totální vnitrostranickou nekázeň. Tento materiál nejen mne, ale i celou řadu dalších členů a sympatizantů KSČM, hluboce uráží a mám signály, že by mohl přispět k tomu, že ze strany odejdou nadějní, zejména mladí členové.

Politické zhodnocení materiálu však ponechám příslušným orgánům, domnívám se jen, že je vysoce nezbytné, aby si tyto orgány uvědomily politickou nebezpečnost postupu, který zvolili někteří členové vaší sekce a neodkládaly zásadní distancování se od jejich aktivit.

Přistupme však k pokud možno nezaujatému odbornému posouzení materiálu.

Jeho základní problém vidím v tom, že jeho autor (u kterého by snad bylo možno předpokládat vysokoškolskou kvalifikaci nutnou pro výuku dějepisu na škole – tedy jisté historické vzdělání) si neujasnil, zda chce vést odbornou a fakty a patřičnými odkazy na literaturu a prameny podloženou polemiku, nebo zda píše literární esej či ideologickou proklamaci, která si s fakty hlavu neláme. Bohužel, musím dát v některých otázkách za pravdu těm, kdo na tento materiál reagovali v pravicovém tisku a využili přitom svých odborných znalostí a erudice, která vysoko převyšuje erudici autora materiálu. Jiná věc je, že i tito erudovaní historikové se ve svých reakcích projevili jako zajatci buržoasní ideologie, což bychom mohli s výhodou napadnout, kdyby nás autor materiálu svou neodborností před případnými čtenáři ve veřejnosti předem nediskvalifikoval.

V čem se musím s pravicovými kritiky jednoznačně shodnout, je fakt, že v odborné polemice nemohu jako argumentu používat básně.

To však není jediný prohřešek autora. Mám –li postupovat od začátku ke konci musím nejprve uvést to, co bohudíky pravicoví kritikové nepostihli a nezesměšňovali – a to je podivnou a nejasnou pasáž k otázce úlohy vlastnictví v dějinách. Musím se přiznat, že i při své kvalifikaci a zkušenosti jsem nepochopil, co vlastně chtěl „básník“ říci. Sice správně kritizoval oficiální interpretaci, že základní hybnou silou historického vývoje bylo pouze soukromé vlastnictví. Očekával bych, že podle marxistické metodologie autor poukáže na skutečnost, že významnou hybnou silou byl vývoj výrobních sil, který si právě vynucoval střídání forem vlastnictví a bude tak činit i nadále. Očekával bych, že autor bude konstatovat, že na určitém stupni vývoje byl vznik soukromého vlastnictví skutečně významnou progresivní změnou ve srovnání s vlastnictvím prvobytně pospolným, primitivně společenským, a že následující změny ve formách soukromého vlastnictví jsou skutečně určitou linií historického pokroku, že ovšem na jistém stupni vývoje už výrobním silám nevyhovuje žádná forma soukromého vlastnictví a rozvoj VS si vynucuje další zespolečenštění výroby cestou vlastnictví společenského. Tady by bylo možné konstatovat,že ani první pokus o socialismus neměl dostatečně společenskou formu vlastnictví a že vývojový potenciál společenského vlastnictví není ještě zdaleka vyčerpán.

Autor místo toho vsunul do textu velmi zmatenou formulaci „proč se šlechtic, žijící ve Francii v 18. století, nestal hybnou silou Velké francouzské buržoazní revoluce, přestože se snažil svoje soukromé vlastnictví uchovat a dále ho rozvinout?“ Této formulaci nerozumím, protože vím, že značná část francouzské šlechty, stejně jako před tím v Cromwellově revoluci tzv. nová šlechta, hybnou silou revoluce byla, protože pochopila neperspektivnost feudálního vlastnictví a orientovala se kvůli vlastnímu prospěchu na vlastnictví kapitalistické. Snad nemusím k potvrzení své teze připomínat jména jako Mirabeau, Lafayette a další.

Pasáž o německo-sovětském paktu lze rámcově akceptovat, pokud jde o nutnou reakci Stalina na licoměrnost a zákeřnost politiky appeasementu. Historická literatura potvrzuje, že i subjektivně měl Stalin panický strach z toho, že se proti němu všichni spojí. Objektivní historická analýza však musí vzít v úvahu i fakt, že se tehdejší Stalinovo vedení SSSR neomezilo jen na pakt o neútočení jako nutnou realitu, ale využilo situaci k různým subjektivistickým velmocenským krokům, které poškodily prestiž SSSR i socialismu a dezorientovaly komunistické hnutí na celém světě, včetně ČSR. Připomínám, v této souvislosti útok proti bojujícímu Polsku ( i když reakčnímu), handrkování se o dělení Polska, spolupráci sovětských a německých bezpečnostních orgánů a společnou německo-sovětskou přehlídku na demarkační linii. To nechávám stranou stále ještě spornou otázku Katyně,o níž jsem přesvědčen že skutečně patří k stalinským zločinům. Dále by bylo možno hovořit o masovém odvážení obyvatelstva z pobaltských zemí na Sibiř, politicky velmi problematickou sovětsko-finskou válku, skrytě proněmeckou ideologickou kampaň v SSSR dezorientující sovětské občany atd. Stalinova politika vedla ke ztrátám na životech německých a rakouských antifašistů, kteří byli vydáni nacistickému Německu, k likvidaci polských komunistů v Kominterně, k  věznění různých nevinných lidí (např. včetně Čechů a Slováků, kteří přešli na území SSSR z bojujícího Polska). Jakkoli je řada těchto otázek složitá a rozporná, nelze se k nim tvářit tak, že neexistovaly a požadovat, aby výuka přebírala povrchní stalinský výklad historických zkušeností.

Pasáž kladoucí otázku, proč, když byl fašismus a komunismus stejná totalita, tyto totality nebojovaly společně, je logicky dosti primitivní. V dějinách byla řada příkladů, kdy totality stály proti sobě, protože jeden diktátor nesnášel jakoukoliv konkurenci. Účelnější by bylo uvádět konkrétní argumenty, proč fašismus a komunismus nejsou totéž, což by ovšem vyžadovala kritické vyjádření se k stalinismu a zločinům první formy socialismu, které skutečně existovaly. Takováto argumentace byla už v odborném zázemí KSČM zpracována, je škoda, že o ní autor neví.

Vcelku lze akceptovat argumenty autora poukazující na potlačování informací o východní frontě a boji československých vojáků na této frontě. Tady je opravdu manipulace dějinami ze strany vládnoucí elity jednoznačně zřejmá, čehož měl autor více využít. Totéž platí i o otázce pojmenování Caricyn-Stalingrad-Volgograd a také o otázce pomoci západu Sovětskému svazu či popularizace hrdinů protifašistického odboje a vyváženého výkladu úlohy komunistického a nekomunistického odboje. Tohle jsou silná místa v textu autora, chtěla by více faktografických údajů a odvolání na solidní a všeobecně přijímanou literaturu. Je opravdu ubohá argumentace pravicových historiků v Lidových novinách, která vyzvedává představitele nekomunistického odboje jako jednoznačné a nezpochybnitelné mravní vzory a naproti tomu se snaží všemožně mravně desavuovat Julia Fučíka. Tady se ovšem projevuje dluh levicové historiografie, která by jistě učinila realističtějším a střízlivějším i obraz představitelů odboje nekomunistického. Kdyby se chtěl autor těmito otázkami zabývat, bylo by to velmi záslužné – možná měl více komunikovat s komunistickými historiky typu např. prof. Frajdla.

V otázce osvobození Prahy je opravdu třeba přejít od jednostranného předlistopadového obrazu k novým poznatkům. Některé prvky reality, jako je dopad příměří sjednaného Českou národní radou, je nutné akceptovat, proti snahám snižovat úlohu Rudé armády je ovšem třeba argumentovat poukazem na fakt, že to byla ona, kdo rozhodujícím způsobem rozbila německé síly (lhostejno, ve které „noci“ se to odehrálo), že SSSR nesl hlavní tíhu protihitlerovského boje a připomenutím různých snah západních politiků i vojáků se nějak s Němci dohodnout (Allen Dulles v Ženevě, gen. Patton a jeho názory atd.). Argumentační sílu by mělo i uvedení počtu padlých sovětských vojáků v této již údajně „klidné“ době. Rozumně je nutné do výkladu zapracovat i otázku demarkační linie a dohody spojenců o tom, že pražskou operaci provede Rudá armáda – tato skutečnost je faktem, předlistopadová tradování této otázky bylo skutečně zkreslující, ale realitu nelze popřít.

Již jsem se zmiňoval o naprosté nepřípustnosti až směšnosti argumentace prostřednictvím básně J.Seiferta s odůvodněním, že to byl nositel Nobelovy ceny (rozhodně nebyl nositelem Nobelovy ceny za historickou analýzu). Umělecký a vědecký obraz reality je zcela odlišný.

Bohužel, k nejhorším stránkám autorova textu patří pasáže o tajném projevu A. Dullese, jakkoli se pro laika jeví jako nejpůsobivější. Seriózní odborníci tento tzv. projev publikovaný na východě zatím výrazně považují za falzum vyrobené dodatečně v bývalém SSSR. Autor neuvádí seriózní pramen a tím, že bere tento projev za bernou minci, dále znevěrohodňuje svůj text a politicky škodí. .

Autorovy argumenty v otázkách února 1948 jsou ještě vcelku solidní, nemám k nim zásadní připomínky, jen pro pořádek připomínám, že moderní výzkum odkryl i poznatky o tom, jak již v předúnorové době narůstaly v některých oblastech ty tendence, které se později projevily v době procesů, že i v bezpečnostních složkách ovládaných KSČM docházelo k řadě negativních jevů, např. vyřizování si účtů mezi různými odbojovými skupinami, z nichž některé měly problematickou minulost apod. Problémy existovaly i v ekonomice, v sovětské zahraniční politice, ve znárodněných závodech a národních výborech apod. Šlo sice o normální realitu, ale je třeba se s ní vyrovnat bez idealizujících obrazů z předlistopadové doby.

Otázka autora, proč učebnice neprezentují padesátá léta jako důsledek studené války rozpoutané západem, nese opět pečeť zkreslující ideologické orientace autora. Nešlo zdaleka jen o důsledky studené války, ale i o vnitřní systémové vady i subjektivní chyby a s těmito zkušenostmi se musíme marxisticky vyrovnat, jinak nemůžeme vytvářet kvalifikovaný a přítažlivý alternativní pohled na výuku dějin.

Otázka, kdo začal studenou válku, je do značné míry irelevantní, protože zostřování vztahů mezi SSSR a západem probíhalo daleko před projevy Stalina či Churchilla a je třeba podstatu tohoto zostřování vyložit seriózním rozborem specifiky a zájmů obou střetávajících se elit, což nevylučuje možnost postavit se na jednu stranu. Samozřejmě oprávněné jsou autorova poukazování na jednostranný výklad studené války.

Otázka obětí teroru – protisocialistického či revolučního – je politicky i odborně velmi citlivá. Jednostranná polarizace – buď Horáková nebo Kvášová – zase neodpovídá marxistickému přístupu k analýze společenských procesů. Bylo by třeba ukázat na takové momenty, jako že jednání Horákové nebylo černobílé, že to byla v zásadě demokraticky orientovaná osobnost (nelze brát vážně výpověď, ke které byla přinucena), že byla v zajetí určité reakční ideologie, ale že jistě reagovala i na rýsující se negativní jevy nově se tvořícího systému. U zavražděných stoupenců nového systému by opět jistě stála za připomenutí skutečnost, že tyto poctivé revoluční kádry nevnímaly negativní atmosféru honu na čarodějnice a nevědomky ji do jisté míry i napomáhaly – jindy se sami stávaly její obětí. Rozhodně je třeba odsoudit antihumánní teroristické činy na obou stranách, které jako v případě Horákové, překročily rámec dějinné nutnosti.

Z politicky taktických důvodů si měl autor rozmyslet připomenutí vraždy majora Schramma – tato záležitost zřejmě ještě není prozkoumaná, protivník nás může překvapit novými zjištěními (možná i uměle vyrobenými), takže tento argument ztrácí na síle. Osobně bych spíše hovořil o tom, že agenti špionážních služeb na obou stranách byli ve svých aktivitách limitováni svými elitami a centrálami a že i z poctivých národně osvobozeneckých bojovníků se stávali často nositelé účelových mocenských aktů (na obou stranách). V této souvislosti je pak možné se i ozvat proti kultu agentů-chodců.

Vraždy Mašinových patří k známých problémům – jejich hodnocení zjevně rozděluje společnost. Samozřejmě musíme zaujímat jasnou pozici, ale musíme pro ni argumentovat náročněji než poukazem na osud rodiny zavražděneho pokladníka nebo podobnými fakty. Nabízí se zde naopak možnost využít jako podpůrného argumentu poukazu na současné nebezpečí terorismu.

Posuzování viny systémů a jejich elit je už otázka spíše filozofická a politicko-ekonomická, která vyžaduje objektivní, tedy i kritické zhodnocení úlohy obou systémů v dějinách, uplatnění kategorie společenského pokroku. Zjednodušováním a moralizováním (ani socialistický systém se pouze nebránil, ale i útočil, navíc systém byla jedna věc a přístupy stalinské elity druhá) v této otázce nic nedokážeme – musíme ukázat, v čem byl minulý systém krokem dopředu, což ovšem nelze bez přiznání jeho systémových vad. Bohužel autor patří k názorovému proudu, který existenci systémových vad prvního pokusu o socialismus různě popírá či relativizuje, což je v rozporu s názory značné části společnosti.

Autorovy výpady proti hodnocení vývoje jako „komunismu“ a oponování pomocí etapizačních pojmů obvyklých před listopadem jsou v zásadě správné, ale neúčinné – jsou příliš scholastické a obyčejné lidi nezajímá, jak jsme systému říkali my a jak mu dnes říkají současní vládci. Pod tlakem současné reality přejímají spíše argumentaci současné elity. Čelit tomu můžeme jen výše zmíněným objektivním posouzením systému a jeho charakterizováním jako jakéhosi primitivního „prototypu“ socialismu.

Jen při objektivní analýze obou systémů a politiky jejich elit můžeme ne černobíle, ale realisticky vysvětlit Hirošimu i Vietnam a popsat osobnost Ho-Či-Mina.

Naprosto katastrofální a v  rozporu s realitou je autorův pokus o argumentaci čísly ve prospěch rozvoje socialistické ekonomiky. Odpovědi pravicových historiků jsou zcela oprávněně realističtější. Celá řada kvalifikovaných ekonomů spojených s KSČM uvádí i jiná čísla, která idealizovaný obraz boří a ukazují postupný ekonomický úpadek země (za všechny mohu odkázat na údaje Z. Háby, V. Průchy a A. Bálka – členů odborného zázemí KSČM, uvedené v druhé kapitole práce Heller, Neužil a kol. – Bojíte se socialismu?), i když samozřejmě nedošlo k vytvoření té „pouště“, kterou kreslí současná propaganda. Idealizace prostřednictvím speciálně vybraných čísel není argument, v konečném důsledku škodí a hlavně vypovídá o neznalosti a neodbornosti autora.

Argumentace autora, jak je možné, že slabé Rusko vydrželo intervenci a silný SSSR podlehl, vede nezaujatého čtenáře k opačným závěrům než autora – autor chce dokázat absurdní myšlenku o zradě jako hlavní příčině porážky, ale čtenář vidí, jak s vývojem systému narostla jeho vnitřní nepevnost a poklesla jeho podpora v širokých masách.

Otázka Kuby je rovněž daleko složitější než navozuje primitivní autorova argumentace – je známá podpora Kuby ze strany latinskoamerických zemí i zemí EU a jsou také známy závažné nedostatky kubánského systému i stále sílící tendence k jeho nenápadné transformaci – zřejmě asi čínskou cestou.

Úhrnem je nutno konstatovat, že již sama omezená ideologická orientace autora mu znemožňuje, aby zvládl odbornou problematiku a účinně čelil argumentaci pravice či oficiální ideologie. Chceme-li skutečně kvalifikovaně kritizovat výuku historie a prosazovat změny současného neuspokojivého stavu, musíme naši analýzu založit na daleko větší kvalifikovanosti a racionalitě, s maximálním vyloučením emocí a předlistopadových mýtů. V tomto smyslu má vaše sekce náročný úkol, který ovšem nemůže splnit bez komunikace a dělby práce s jinými sekcemi odborného zázemí, ale také bez respektování určité jednotící politické linie strany a závěrů sjezdů. Partyzánské výpady jednotlivců jsou k ničemu, potřebujeme ukázněný krok železných pluků (mám-li parafrázovat Lenina). V tomto směru by podle mého názoru měly v činnosti Vaší sekce proběhnout hluboké změny. Proto jsem se troufale pokusil „rozpoutat“ diskusi, která by tomu měla napomoci.

Se soudružským pozdravem

PhDr.Josef Heller,CSc.