Počátkem příštího měsíce bude úmysl formálně potvrzen na summitu ve francouzském Štrasburku a německém Kehlu. Pokud tento plán projde v příštím týdnu ve francouzském Národním shromáždění, bude to historicky uzavřená závorka k výročí 60 let založení této organizace. Tu otevřel zakladatel V. Republiky Charles de Gaulle, když počátkem března 1966 vystoupení z NATO oznámil. Kontext tohoto politického rozhodnutí spadal do bipolárního světa, v němž Francie chtěla hrát roli mezi dvěma největšími mocnostmi, Sovětským svazem a USA. Zahájila to vybudováním vlastní nukleární zbraně a odchodem amerických vojáků z francouzského teritoria. Nabídla se jí ale zároveň velká možnost zejména na Blízkém Východě, historicky velmi citlivém místě, kde má své silné postavení.

Zdánlivě to ale vypadá, že se nic neděje. Francie má v různých misích na 3000 vojáků, armáda země se účastnila i speciálními jednotkami v krizových oblastech. Podílí se na operacích, které se občas překrývají s její koloniální minulostí, ale i na společných, zejména v Afghánistánu. Při krizi v Kosovu francouzská armáda použila 1600 vojáků. Odborníci upozorňují na to, že Francie by mohla ve strukturách NATO posílit z nějakých 1100 důstojníků a poddůstojníků na 9000 vojáků. Promění to ale už nyní její geopolitické vnímání, alespoň v části arabského světa.

Krok směrem k europilíři NATO?

Úmysl Francie dostat se do rozhodovacích struktur je naprosto evidentní: jedná se zvláště o velení v Evropě, které je kompletně v rukou Američanů. V té souvislosti se mluvilo v poslední době o tajných dohodách o předání velení sil Allied Command Transformation (ACT) v Norfolku a silná pozice ve velení jednoho z regionálních strategických míst, a to zřejmě v Lisabonu. V předchozích letech se již Francii podařilo získat v rámci NATO řízení v Lille (síly rychlého nasazení) a Toulonu (námořní velitelství). Pokud dojde ke schválení Sarkozyho plánu, bude se moci Francie účastnit ve Výboru obranného plánování (CPD), který je součástí integrovaného velení. Nebude součástí Skupiny nukleárního plánování (CPN).

Politická scéna ve Francii je sice rozdělena napříč nejen ideologicky, ale i uvnitř politických stran, dá se ale očekávat, že to hlasování neovlivní. Dominantní Svaz pro lidové hnutí (UMP) má drtivou většinu. Premiér François Fillon bude muset ale i tak předvést velkou pedagogickou lekci, aby toto rozhodnutí v parlamentu, které reviduje 43 let staré rozhodnutí generála Charlese de Gaulla, smysluplně obhájil. Prezident Sarkozy se snaží zejména zdůraznit, že návrat do struktur neovlivní samostatnost rozhodování při zapojení do války, jako tomu bylo při rozhodnutí prezidenta Chiraca odmítnout účast na válce v Iráku.

Důležitou složkou celého procesu je financování, které se ze strany Francie vyšplhal na 138 milionů euro, což dělá 7,5 procenta celého rozpočtu NATO. Je tím pádem 5. nejsilnějším podílníkem na rozpočtu: za USA, Německem, Velkou Británií a Itálií. V rámci Evropy to činí 20 procent. Francouzský vojenský průmysl se podílí na programech NATO, například v případě výroby helikoptéry NH90 nebo systému ACCS vzdušné obrany. Ambice vybudovat evropský pilíř NATO, o což Francie vehementně usilovala za dřívějších vlád, se s nástupem nového amerického prezidenta Baracka Obamy zdá být bližší realizaci. Dosud to Američané odmítali. Pohled na Sarkozyho, který bývá někdy vnímán jako mnohem proameričtější, než Chirac nebo premiér Dominique de Villepin, se tím dostává do trochu jiného světla.