Když jsem jako dítě školou povinné chodil na tehdejší české filmy, zabývající se obdobím okupace, získal jsem díky standardním výkonům známých českých herců, snažících se poněkud si napravit reputaci, dojem, že za protektorátu skutečně celý národ den co den bojoval proti Němcům, že dělníci ve fabrikách neustále sypali do různých soukolí písek a do palivových nádrží cukr a že téměř na každé dílně a v každé domácnosti byly uschovány nějaké zbraně, protože národ se připravoval na povstání a odvetu. Nebylo tomu tak. Již v šedesátých a následně i osmdesátých letech minulého století (hrozné to označení) se opatrně a šetrně začaly objevovat dokumenty a komentáře, které hovořily o tomto nelehkém období jinou řečí.

O protektorátu toho bylo vysloveno a napsáno skutečně hodně. Jak tedy žili jeho obyvatelé? Mám na mysli ty, kteří nebyli napojeni na nějakou odbojovou skupinu, kteří zkrátka neměli tu dobrodružnou povahu a nechtěli riskovat svoji existenci, nebo dokonce i svůj život a život svých blízkých. Opravdu zajímavé je podívat se zkusmo do protektorátních novin. Od jídelníčků, doporučených v době nedostatku a přídělů (polévka z kostí, nastavovaná sekaná pečeně s bramborovou kaší a hlávkovým salátem, bramborové závitky s párkem, karbanátky z vloček s okurkovou omáčkou -- zdroj Miloš Heyduk, Karel Sýs, Protektorát ve fotografiích), přes útoky na židovské spoluobčany, velebení postupu německé armády, vítězící na všech frontách pro Evropu, až po hrůzné informace o popravách v období heydrichiády. Faktem kupříkladu je, že čeští dělníci dobrovolně a rádi využívali za protektorátu sociální výhody, které dosud neznali, že české zbrojovky jely naplno a produkovaly skvělé a spolehlivé výrobky. Ještě v březnu 1945 vyjížděly z plzeňské Škodovky a ČKD stovky velmi kvalitních stíhačů tanků Hetzer (na podvozku českého tanku LT 38), jako poslední obrněná technika, vyráběná v rámci celé říše.

Jistě zajímavé a poučné jsou i fotky z každodenního života obyvatel Prahy, z jejich relaxace na plovárně v Podskalí, z návštěv fotbalových utkání, nedělních výletů parníkem, z předvádění tanečních kreací na Terasách Barrandov, z návštěv protektorátních filmů s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem, Otomarem Korbelářem, Svatoplukem Benešem, Adinou Mandlovou, Natašou Gollovou, Hanou Vítovou, Zitou Kabátovou, nebo Lídou Baarovou. Za období protektorátu tak byly natočeny desítky a desítky komedií, dramat a dalších filmů, které měly velmi vysokou návštěvnost. Kolik českých herců dokázalo docela dobře a v dostatku žít i za nových podmínek, kolik z nich se zúčastňovalo různých večírků za účasti K.H.Franka, nebo dokonce říšského ministra doktora Goebbelse, kolik českých herců a hereček hrálo pod poněmčenými jmény (Hanna Witt, Ada Goll, Maria von Buchlow) v ryze německých filmech (viz Lukáš Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu). Dlužno podotknout, že někteří herci a některé herečky se vystupování v německých filmech vyhýbali (Burian, Štěpničková), ale z těch, o které byl zájem, to byli výjimky.

Říká se, že básníci, spisovatelé, ale i herci jsou svědomím národa. Podle chování a jednání českých herců a hereček v méně obvyklých situacích si také lze udělat docela dobrý názor na povahu národa. Někteří se v období protektorátu pokoušeli o jistý projev rezistence. Byli v kontaktu s odbojem, někteří dokonce dokázali ukrývat gestapem hledané odbojáře, ale i těch bylo, pohříchu, žalostně málo. Většina docela normálně a celkem spokojeně za protektorátu žila a brala velmi slušné honoráře a spokojeně žila i po válce. Tleskala na shromážděních Emanuelu Moravcovi i řečníkům na poněkud pozdějších shromážděních k výročí VŘSR. Uplatnila se v protektorátních filmech, ale i ve filmech nového režimu po roce 1948. Tak už to v našich krajinách bývá.

Když se parašutisté, vyslaní z Anglie do protektorátu dostali poprvé do ulic hlavního města, nebo jiných velkých měst, zděšeně sledovali, že kolem sebe nemají utrápené, vyhladovělé a nenávistí překypující lidi, kteří čekají jen a jen na pokyn k povstání, ale naopak celkem vyrovnané jedince s normálními každodenními starostmi, přemýšlející na to, jak nejlépe strávit neděli. Musel to být pro ně šok. Nechci zlehčovat míru zrady, ale důvodem pro kontaktování gestapa některými z nich patrně byl i tento zážitek, pocit beznaděje a zbytečnosti vlastního poslání.

V zájmu objektivity a také proto, abych nebyl za člověka, který odsuzuje něco, co sám nezažil, chci upřímně zdůraznit, že bych se v té době choval a jednal jako ta většina. Snažil bych se v prvé řadě přežít, zajistit sobě a své rodině relativní dostatek, vychovávat svoje děti, chodit občas do kina, smát se protektorátním vtipům a v neděli relaxovat někde v přírodě. A možná, že bych se potom i trochu styděl. Jsem totiž také Čech.

Protektorát skončil svoji existenci, špatné svědomí v mnoha případech zůstalo. Někteří takto postižení jedinci si své svědomí napravovali ve dnech pražského povstání, někteří následně v pohraničí při živelném vysídlování Němců a někteří až aktivním zapojením do nového společenského proudu. Český člověk je, ve své národní většině (tedy až na zářné výjimky), prakticky nezničitelný druh. Nepatří k dinosaurům, kteří nepřežijí první vážnější otřes. Má celou řadu schopností, které mu zajistí slušné přežití za všech okolností.

Zamýšlím se nad zásadní otázkou. Je to dobře, nebo špatně?