Vlna nenávistného útoku na demokratické tradice první republiky se zvedla již bezprostředně po Mnichovu a dále zesílila po nacistické okupaci 15.března 1939. Ke slovu se přihlásily různé české krajně pravicové a fašistické proudy, které se v demokratickém režimu první republiky nemohly prosadit. V souladu s nacistickými stanovisky pokládaly první republiku za historický omyl. Kolaborantští protektorátní politikové a novináři popírali jakoukoli aktivní účast českého národa na vzniku samostatného státu.

Spolu se zhroucením nacistické moci a s uvolněním prudkého národního a politického útlaku došlo po roce 1945 i k všeobecné politické radikalizaci. Mimořádně negativním prvkem narušujícím bezprostřední kontinuitu nové republiky s meziválečným vývojem bylo výrazné oslabení starší a střední generace inteligence, které bylo výsledkem decimační nacistické politiky. Porušení generační rovnováhy oslabovalo odolnost mladé inteligence - především inteligence humanistické - vůči komunistické ideologii, která měla rozhodující oporu právě v nové mocenské konstelaci střední a východní Evropy.

Únor roku 1948 toto období tvrdě a jednoznačně ukončil. Jako politický vazal Sovětského svazu se Československo stalo jeho vazalem i ideologicky a kulturně. Jednou z mimořádně důležitých rovin, po které tento proces ideově-politické závislosti probíhal, byla nová systematická destrukce demokratických tradic první republiky.

Více než trapně působí odsudky první republiky a Edvarda Beneše zvláště v pracích Zdeňka Fierlingera, který se na československé politice aktivně podílel. Na řečnickou otázku "Kdo nese zodpovědnost za Mnichov ?" odpovídá pak bez zaváhání: "Byl to Beneš."

Bohatství historického materiálu, který po sobě zanechala první republika, začalo však postupně promlouvat k těm nemnohým mladým historikům, kteří začali toto období - přes odlišné tendence stranických orgánů - odborně zpracovávat. Byli příslušníky generace, která absolvovala část svých vysokoškolských studií ještě ve svobodné atmosféře let 1945-1948. Byli sice poplatni komunistické ideologii, ale jejich zájem o historii způsobil, že již koncem padesátých let se z jejich pera objevovaly první materiálové studie o zahraniční i vnitřní politice meziválečného Československa.

Normalizace sedmdesátých let tento proces obnovy demokratických tradic první republiky drasticky zastavila.

Prostor, který se po r. 1989 otevřel pro seznámení širší veřejnosti s dějinami první republiky a s její demokratickou tradicí zůstal nenaplněn. V soudobé publicistice se kolem tohoto období moderních českých dějin rozhostilo nejen rozpačité mlčení, ale v nové podobě se objevila i řada jeho starých deformací

Dvacet normalizačních let, spojených s tvrdou politickou perzekucí a rigidní komunistickou desinterpretací dějin, prohloubilo zásadním způsobem ideovou diskontinuitu s demokratickou minulostí první republiky. Právě v tomto normalizačním období byla hluboce rozrušena i základní Masarykova ideová koncepce navazující na demokratické tradice českých dějin - Jan Hus, Komenský, Havlíček, Palacký - doplněná Edvardem Benešem o mírovou politiku Jiřího z Poděbrad.

A právě tato diskontinuita umožnila, že se v nové svobodě po roce 1989 mohl prosadit zcela odlišný pohled na československé a české dějiny. V nejucelenější podobě je vyjádřen v obsáhlé publikaci vzešlé z disentu, z okruhu Charty 77 a věnované českým dějinám nové doby. Kniha vyšla pod pseudonymem Podiven, do něhož se spojili tři autoři - právník a politolog Petr Pithart, psychiatr a psychoanalytik Petr Příhoda a historik Milan Otáhal. Byla vydána ve značném nákladu a je reprezentativní publikací nového ideového pojetí českých dějin. Nazírá je z univerzalistického zorného úhlu katolické církve. Vyzdvihuje do popředí období baroka, nenalézá porozumění pro národní obrození, zpochybňuje vznik samostatného československého státu a odmítá jeho demokratickou reprezentaci v čele s Masarykem a Benešem.

Nejde o systematický historický výklad podložený studiem pramenného materiálu, ale především o hodnotící soudy, k nimž autoři dospívají svými úvahami. Základní příčinu dramatického vývoje 20.století spatřují autoři v úpadku a sekularizaci křesťanského náboženství. Je více než s podivem, že autoři používají k charakteristice versailleského systému terminologii německé nacionální publicistiky a označují ho za "versailleský diktát". Pod zorným úhlem svých základních premis hodnotících obecný meziválečný vývoj, přistupují autoři k výkladu o Československu. Odmítají, že by vytvoření samostatného státu bylo završením snah minulých generací. Popírají aktivní podíl českého a slovenského národa na vzniku Československa.

V pondělí zatkla britská policie Peta Townshenda, kytaristu skupiny The Who, prohledala mu byt a asi půl druhé hodiny ho vyslýchala. Posléze byl propuštěn na kauci. Tonwnshend v sobotu přiznal, že svou úvěrovou kartou zaplatil za přístup na internetový server obsahující dětskou pornografii. Kytarista však tvrdí, že není pedofil, že sám byl v dětství obětí pedofilie a že se na internetové stránky, obsahující dětskou pornografii potřeboval podívat jako součást svého výzkumu pro kampaň proti sexuálnímu zneužívání dětí a pro knihu, kterou na toto téma píše.

Townshendovo jméno bylo na seznamu 7000 subskribentů na servery s dětskou pornografií, který americké úřady nedávno zpřístupnily Scotland Yardu. Na základě tohoto seznamu bylo už zatčeno v Británii více než 1300 lidí, včetně soudců, zubařů, lékařských specialistů v nemocnicích, vojáků, jednoho zástupce ředitele školy a více než 50 policistů. Na seznamu jsou také dva poslanci britského parlamentu, bývalí ministři a jedna známá televizní osobnost. Policie je všechny bude vyslýchat.

(Podrobnosti jsou v angličtině např. zde a zde.)

"Pozitivní redukce časovým posunem v myšlení jedince vyvolává pocit vyvolenosti, negativní redukce časovým posunem vzbuzuje pocit méněcennosti. Obojí vede ke vzniku ideologií a náboženství." (Redukce umožňuje rozhodování; viz následující odkaz.)

"Projevy násilí jedné ideologie nebo jednoho náboženství osvědčují zničující potenciál ukrytý v každé formě partikulární ideologie nebo náboženství. Bez společně sdílené víry v trvání lidského života na Zemi i nad rámec této planety, nemůže lidstvo dál existovat. "Globální Bůh = trvání (continuance) " je jistě těžké sousto, ale dává naději."

Shora uvedené citáty jsou z práce nazvané Thinking as deciding; jedná se o složený text, který vznikal v průběhu mnoha let. Viz http://www.angelfire.com/ab/timereality/

Člověk nemůže být zcela pánem svého osudu, protože jeho život není plněním nějakého přesného plánu, který by vylučoval chyby a omyly. Zároveň je člověku dána představa o vyvolenosti či méněcennosti jeho skutků, které výrazně posiluje i tzv. veřejné mínění, které s často velmi povrchní znalostí věcí označuje jedny za hrdiny a druhé za padouchy.

Tuto zprávu podal včera v listě Le Monde (francouzsky viz zde) bývalý prezident Valéry Giscard d'Estaing, který předsedá 105 členů evropského Konventu, který v současnosti vypracovává novou ústavu EU (o tom také viz zde.)

Spisovateľku Etelu Farkašovú charakterizujú hlbšie analýzy do ľudského, najmä ženského vnútra, ktoré sa vzájomne dopĺňajú vždy o nový pohľad, o novú tvár inak neviditeľného duševného bytia, existujúceho iba v našich myšlienkach, túžbach a nádejach. V našich protestoch voči novým "vypuklinám" sveta, čo nás obklopuje, voči konfliktom a silnejúcej agresivite. Tak ako násilie mení svet, aj do ľudského povedomia pribúda niečo nové -- obava, strach -- násiliu úmerne sa rozpínajúci "subjekt".

Podle českého právního řádu jsou nepřípustné petice, které zasahují do nezávislosti soudů (§ 1 odst. 3 zákona o právu petičním č. 85/1990 Sb.), což jsou zejména petice s požadavky, jak má soudce postupovat a rozhodovat v konkrétní věci, poznamenává Jaroslav Štemberk:

Přípustné jsou tedy pouze petice, ve kterých občané požadují změnu ustanovení zákona, které považují za nespravedlivé (Parlamentu ČR), případně takové petice, ve kterých občané vznášejí požadavky na zlepšení fungování justice (ministru spravedlnosti, případně - jde-li o problém místní - předsedovi příslušnému soudu), přičemž tyto požadavky nejsou zjevně směrovány na konkrétní případ.

Tak vznikla pozoruhodná situace, která měla daleko větší dopad pro suverenitu České republiky než předání malého množství pravomocí české vlády Bruselu, avšak v českých sdělovacích prostředcích se o tom člověk nedočetl a západní média to úplně ignorovala.

Oplátkou za to souhlasila Česká republika jako dosud jediná země v Evropě kromě Velké Británie, že přijme na své území součásti amerického raketového obranného systému.

Autor je americký historik, zabývající se Českou republikou, který žije v Londýně. Přinášíme zkrácený překlad příspěvku, který původně vyšel anglicky na stránkách blueear.com

byla konference o české kultuře, kterou 11. ledna uspořádalo ve svých místnostech české velvyslanectví v londýnském Kensingtonu, spolu s Mezinárodní asociací učitelů češtiny. Iva Fleischhansová, Oliver Sandig, Robert Rawson a Anna Sliwa zahráli skladby Františka Bendy, Bohuslava Matěje Černohorského a Františka Tůmy, některé z nichž sami nalezli v archívech, neboť se podle jejich slov "již nevydávají". Robert Rawson svědčil o tom, za jak exotickou se dnes v západní Evropě považuje česká barokní hudba; nedávno byl na muzikologické konferenci ve Španělsku a tam byl jeho referát o českém hudebním baroku zařazen do sekce "Hudba na samém okraji Evropy" (není to od těch Španělů trochu drzost? poznamenal na konferenci přítomný jeden Čech).

Profesor bohemistiky z Londýnské univerzity Robert Pynsent pohovořil v přednášce "Národní obrození dnes" zajímavě o tom, jak současní čeští historikové, sociologové a další autoři se - zřejmě v důsledku dnešní nejistoty - vracejí defenzívně k dávno vytvořeným českým nacionálním mýtům, žijícím v českém povědomí už od národního obrození. Rusista a bohemista Robert Porter z Glasgow pohovořil o tom, jakým způsobem ve svém díle zobrazoval Rusy spisovatel Vladislav Vančura - silně se to odlišovalo od způsobu, jímž o Vančurovi psali pak čeští a ruští literárně teoretičtí stalinisté - a podivoval se nad tím, že je Vančura, přestože je to zjevně velmi dobrý spisovatel, v anglosaském prostředí naprosto neznámý. Přednášku Petra Bílka z pražské FFUK o české literatuře v postkomunismu přinášíme v české překladu níže.

Zajímavá byla i analýza Neila Bermela z Sheffieldské univerzity. Neil Bermel se zabývá českou jazykovědou: velmi podnětně pohovořil o tom, jak vypjatě ideologické reakce vyvolaly v českém tisku začátkem devadesátých let snahy Ústavu pro jazyk český o mírnou reformu českého pravopisu: ústav si vysloužil útoky, že je to prý "komunisty prolezlá instituce", protože navrhl psát cizí slova se "z" a nikoliv se "s". ("Velice vítám a vážím si (sic!, to je vyšinutí z vazby, pozn. JČ) rozhodnutí Českého deníku nepodrobit se další nenápadné bolševisaci jazyka na cestě k jeho odtržení od evropské civilisační tradice," napsal v tomto listě tehdy spisovatel Jan Beneš; pikantní ovšem je, že i nejautoritativnější anglické slovníky dnes doporučují dávat přednost pravopisu "civilization" před pravopisem "civilisation", poznamenali mj. v následné diskusi přítomní. Zajímavá byla Bermelova analýza mechaniky reakcí, založených na emotivních metaforách, skrývající bigotní iracionální postoje.

V závěrečné diskusi vyslovili někteří přítomní podivení nad tím, že česká bohemistika zcela ignoruje vědeckou práci zahraničních bohemistů; v poslední době se v ČR už podrobně studuje i česká exilová literatura, avšak vědecké články a publikace cizinců o české literatuře, kultuře a společnosti, zůstávají kupodivu většinou mimo zájem badatelů v ČR.

Sluší se za konferenci poděkovat odstupujícímu českému velvyslanci v Londýně Pavlu Seifterovi, který během svého právě uplynulého funkčního období - na rozdíl od některých jiných předchozích českých velvyslanců v Londýně po roce 1989 - učinil z velvyslanectví příjemnou, přátelskou, nápomocnou a efektivní výspu české státnosti: proměna od doby, kdy bylo československé velvyslanectví v Londýně za komunismu betonovým bunkrem, neprodyšně odděleným od vnějšího, "nepřátelského" kapitalistického světa, je absolutní - i když minulost stále ještě připomínají masivní betonové zdi budovy velvyslanectví.

Londýn jako takový přivítal návštěvníky charakteristicky: při příletu na letiště Heathrow se cestující dověděl, že z letiště celý den do města nejede a nepojede metro; četnými dalšími výlukami v důsledku "opravářských prací" bylo londýnské metro postiženo o víkendu i jinde ve městě.

A v tom dokumentu byla jedna docela pozoruhodná scéna. Prezident Havel v ní vstoupil do své kanceláře, přistoupil k velkému stolu, na němž ležely nejrůznější novin a časopisy. A Havel zvedl ze všech těch papírů na stole Literární noviny. Obrátí se ke kameře, podrží Literární noviny přímo před kamerou tak, aby bylo vidět, že to jsou Literární noviny, a řekne: "Tohle právě potřebuju. A nedostal jsem předchozí číslo z předchozího týdne a to já potřebuju." To před kamerou oznamuje svým zaměstnancům.

Tuto epizodku lze interpretovat nejrůznějšími možnými způsoby. Nejhlavnější význam ale je, že čtení literárního časopisu, jako jsou Literární noviny, má pro našeho prezidenta osudový význam. Člověk by se asi měl vyhnout levné interpretaci, která je nasnadě, totiž, že Havel prostě dělá reklamu novinám, s nimiž je těsně svázán."

Plný text petice Jiřího Vaňka viz níže.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet č.: 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s. Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1. Variabilní symbol pro příspěvky 2002 (ti, po nichž chce banka konstantní symbol, mohou použít 0558).Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.