byla konference o české kultuře, kterou 11. ledna uspořádalo ve svých místnostech české velvyslanectví v londýnském Kensingtonu, spolu s Mezinárodní asociací učitelů češtiny. Iva Fleischhansová, Oliver Sandig, Robert Rawson a Anna Sliwa zahráli skladby Františka Bendy, Bohuslava Matěje Černohorského a Františka Tůmy, některé z nichž sami nalezli v archívech, neboť se podle jejich slov "již nevydávají". Robert Rawson svědčil o tom, za jak exotickou se dnes v západní Evropě považuje česká barokní hudba; nedávno byl na muzikologické konferenci ve Španělsku a tam byl jeho referát o českém hudebním baroku zařazen do sekce "Hudba na samém okraji Evropy" (není to od těch Španělů trochu drzost? poznamenal na konferenci přítomný jeden Čech).

Profesor bohemistiky z Londýnské univerzity Robert Pynsent pohovořil v přednášce "Národní obrození dnes" zajímavě o tom, jak současní čeští historikové, sociologové a další autoři se - zřejmě v důsledku dnešní nejistoty - vracejí defenzívně k dávno vytvořeným českým nacionálním mýtům, žijícím v českém povědomí už od národního obrození. Rusista a bohemista Robert Porter z Glasgow pohovořil o tom, jakým způsobem ve svém díle zobrazoval Rusy spisovatel Vladislav Vančura - silně se to odlišovalo od způsobu, jímž o Vančurovi psali pak čeští a ruští literárně teoretičtí stalinisté - a podivoval se nad tím, že je Vančura, přestože je to zjevně velmi dobrý spisovatel, v anglosaském prostředí naprosto neznámý. Přednášku Petra Bílka z pražské FFUK o české literatuře v postkomunismu přinášíme v české překladu níže.

Zajímavá byla i analýza Neila Bermela z Sheffieldské univerzity. Neil Bermel se zabývá českou jazykovědou: velmi podnětně pohovořil o tom, jak vypjatě ideologické reakce vyvolaly v českém tisku začátkem devadesátých let snahy Ústavu pro jazyk český o mírnou reformu českého pravopisu: ústav si vysloužil útoky, že je to prý "komunisty prolezlá instituce", protože navrhl psát cizí slova se "z" a nikoliv se "s". ("Velice vítám a vážím si (sic!, to je vyšinutí z vazby, pozn. JČ) rozhodnutí Českého deníku nepodrobit se další nenápadné bolševisaci jazyka na cestě k jeho odtržení od evropské civilisační tradice," napsal v tomto listě tehdy spisovatel Jan Beneš; pikantní ovšem je, že i nejautoritativnější anglické slovníky dnes doporučují dávat přednost pravopisu "civilization" před pravopisem "civilisation", poznamenali mj. v následné diskusi přítomní. Zajímavá byla Bermelova analýza mechaniky reakcí, založených na emotivních metaforách, skrývající bigotní iracionální postoje.

V závěrečné diskusi vyslovili někteří přítomní podivení nad tím, že česká bohemistika zcela ignoruje vědeckou práci zahraničních bohemistů; v poslední době se v ČR už podrobně studuje i česká exilová literatura, avšak vědecké články a publikace cizinců o české literatuře, kultuře a společnosti, zůstávají kupodivu většinou mimo zájem badatelů v ČR.

Sluší se za konferenci poděkovat odstupujícímu českému velvyslanci v Londýně Pavlu Seifterovi, který během svého právě uplynulého funkčního období - na rozdíl od některých jiných předchozích českých velvyslanců v Londýně po roce 1989 - učinil z velvyslanectví příjemnou, přátelskou, nápomocnou a efektivní výspu české státnosti: proměna od doby, kdy bylo československé velvyslanectví v Londýně za komunismu betonovým bunkrem, neprodyšně odděleným od vnějšího, "nepřátelského" kapitalistického světa, je absolutní - i když minulost stále ještě připomínají masivní betonové zdi budovy velvyslanectví.

Londýn jako takový přivítal návštěvníky charakteristicky: při příletu na letiště Heathrow se cestující dověděl, že z letiště celý den do města nejede a nepojede metro; četnými dalšími výlukami v důsledku "opravářských prací" bylo londýnské metro postiženo o víkendu i jinde ve městě.