Ředitel byl konečně odloven jako lachtan Gaston a diskuse kolem daného problému opět nasvědčuje tomu, že o tzv. překvapení nebude nouze. Viz například prohlášení jednotlivých členů současné Rady ČT pohybující se od filosoficky popsaného spiknutí mířícího k privatizaci jednoho z kanálů ČT až k neustálému provolávání typu: "co to vlastně ta veřejná služba v oblasti vysílání vůbec je". K tomu lze připřáhnout i programové prohlášení nynějšího prozatímního ředitele, který si veřejnou službu v ČT "ekonomicko-logicky" plete s pekárnou. Snad proto, abychom se mohli opět začít křižovat.

Takže kdo by měl být tím pravým, který vyvede ČT ze současné nepřehlédnutelné systémové krize? A stále stejně: buď je nacházen "televizák s praxí" (třeba. s víceletou praxí v dřívější státně-politické ČST, nebo člověk přicházející z komerčního vysílání, tedy z televizní pekárny) , nebo takzvaný krizový manager, který "lehce" sjednotí jedinečnost a obecnost ČT s jakýmkoliv televizním či netelevizním pekařstvím (jak už dříve prokázaly a prokazují v podstatě bezvýchodné a drahé audity ČT od komerčních firem)

Není účelem tohoto článku popsat tzv. veřejnoprávní know-how ČT. Nelze také tvrdit, že odstátněním ČST vznikla "automaticky" veřejnoprávní ČT, jak se nám mnohdy snažili namluvit někteří dřívější ředitelé ČT. A je snad jasné, že už by konečně měla ve výběrovém řízení skončit doba krásných slohových prací vítězů, které se měly vždy stát "kompasem" veřejnoprávní ČT.

Krize kritérií

Jak jsem už naznačil, krize vznikla během času (od r. 1992), a to zejména prohlubujícím se rozporem mezi legislativně přijatými standardními úkoly veřejnoprávní ČT (podle vzorů EBU) a činností vrcholového managementu, jehož způsobilost k řízení ČT - v převážně většině - vyplývala pouze z praxe v dřívější státní, politické televizi. Aby se tento rozpor "vyřešil", nedošlo v ČT k ničemu jinému než k tomu to, co lze nazvat záměnou softwaru za hardware.

Dělo se tak plíživým (přesněji řečeno oblbujícím) způsobem, jak dokazuje řada názorů vyslovených zejména v příslušných regulačních institucích.. Výsledky všichni známe. Dnes je zřejmá již čitelná eroze základních úkolů veřejné služby, iniciativu mají v rukou komerční vysílací společnosti a na adresu České televize stále více platí: "diváci plačte, ale pořád plaťte!" Tristním příkladem je např. ústup z tradičního a původního času večerních zpráv ve prospěch komerčního vysílání spojená i se ztrátou oblíbené značky "Televizní noviny" a zavedení anonymního názvu "Události", nevysvětlitelná ztráta řady formátů, jakým např. byl "Receptář"a další..

Popřelo se i to, že "veřejná služba v podmínkách ČT" má být především kontrolovatelný proces s garantovanou stabilitou, a ne např. neustálé upozorňování a zdůrazňování, jakým že je ČT rozmařilým molochem. Takže bez ohledu na stav základů a střechy se začala pouze a jenom "vytloukat okna". Řeči o rozmařilosti mohou být pravdivé, ale ta pravda je momentálně k ničemu, když nejsou (a dosud nebyly) kodifikovány a standardizovány úkoly ČT a jim podřízena organizace a výroba. Opět došlo k "vládě lidu", jak ukazuje i způsob (v současném legislativním rámci) obsazení např. Rady ČT, která byla postavena zcela nemilosrdně a nepřipraveně před svůj základní úkol. A lze se pak divit výsledku a následkům, když členové Rady podlehli parlamentní a mediální iluzi "co Čech, to muzikant"?

Vznik koncepce

Ať se o současné legislativě související s provozem ČT říká cokoliv, nikdo alespoň minimálně zasvěcený nemůže popřít, že v této zemi neexistuje právní předpis, který by bránil veřejné službě v oblasti vysílání. Zároveň je během několika let pozorovatelný již zřetelný meteorologický jev: lidé, kteří byli a mohli být nástrojem k realizaci veřejné služby - neoddělitelné a hlavní části duálního systému vysílání, jsou postupně, tiše a pravidelně vytěsňováni až za lesy Šumavy příchozími téměř výhradně se rekrutujícími z komerčních podniků a komerční sféry.

Dopadem této žalostné "vnitřní komercializace" je ztráta identity ČT.

Jako tristní příklad poslouží nejen úvahy o budoucím g.ř. , který je samozřejmě "úspěšný v komerčním vysílání", ale i příklad z časů nedávných, kdy přes veškeré proklamace Gastona-Balvína, na druhé místo v řídící hierarchii ČT nastoupila bez jakéhokoliv výběrového řízení, tzn. bez jakýchkoliv kritérií, osoba z komerční televize , v níž pojem "plánované a integrované programování" byl přinejmenším nadávkou. Výsledkem je stav, kdy jako sci-fi zní tvrzení, že bez základní stability pracovního prostředí nelze vybudovat žádnou koncepci, žádný scénář restrukturalizace, který musí odpovídat danému produktu, a ne "universálnímu managerismu". Ostatně - to už praxe v ČT přece ukázala, tak proč tento "managerský" postup a názor má pořád tzv. zelenou?

Stabilita (tzn. i koncepce) by měla vyjít jenom a pouze (jak už bylo cca před sedmi lety v Praze řečeno), z těchto tří základních dogmat:

1. Z "potřeby zaručení trvalosti a stability veřejného vysílání",

2. Při zachování "primární funkce veřejného vysílání jakožto základního faktoru pluralitní komunikace přístupné všem a sociální soudružnosti",

3. Z čehož plyne i základní veřejný zájem "udržovat a rozvíjet systém veřejného vysílání v prostředí charakterizovaném rostoucí konkurenční nabídkou v oblasti programových služeb a rychlých technologických změn".

Nic víc a nic míň.

Tohle je začátek ČT, který se v žádném případě nedá obejít, pokud nemá dojít k nezvratnému, tj. k naplnění všech anarchistických věšteb z úst politiků, jejich poradců a řady mediálních "expertů". Proto by se měl razantně eliminovat stav, kdy veřejná služba se stále více (i zevnitř média) stává jakýmsi klonem zdejšího komerčního vysílání, což v praxi přímo vybízí k další pseudoprivatizaci, jak ukázal příklad Novy, kdy víceméně pohodlně platí princip "socializace nákladů a privatizace zisků".