Za poslední rok se objevily znepokojující znaky transatlantického napětí. Americká vláda pravidelně vyjadřuje svou nelibost s evropskými spojenci za to, že nejsou ochotni plně vzít na svá bedra plný podíl zbrojních výdajů. Evropané zase otevřeně kritizují Ameriku, že se chová unilateralisticky a že odmítá spoléhat si při boji proti světovému terorismu na NATO. Otevřená kontroverze mezi Berlínem a Washingtonem ohledně užití vojenské síly v Iráku mohla pokazit celou atmosféru v Praze.

K tomu nedošlo. Nebyla uzavřena dohoda, že by bylo použito vojsk NATO při invazi do Iráku. Jednotlivé členské země NATO přislíbily dílčím způsobem podpořit americkou vojenskou akci proti Iráku.

Ale co bude se Severoatlantickým společenstvím dlouhodoběji? NATO nyní pomohlo odstranit rány z minulosti tím, že přijalo 10 zemí, které dříve byly součástí komunistického bloku. Ale vědí tyto země, do jaké organizace vlastně vstupují?

Potíž je, že ani Američané, ani jejich spojenci nemají [o budoucnosti NATO] jasnou představu. A tam, kde určitou představu mají, se neshodnou. Pro Evropu je prvotním účelem NATO přivázat Spojené státy k Evropě. Pro Washington to už není prioritou, protože Evropa není oblastí nestability. Má-li mít NATO pro USA nějaký smysl, musí být připraveno zasahovat mimo oblast Evropy, například na Blízkém východě.

Toto je hlavní problém, který pražský summit nevyřešil. Vytvoření armády rychlého nasazení je gestem směrem vůči americkým zájmům, avšak evropské země budou muset každé nasazení takové armády konsensuálně schválit. Buď bude muset takováto armáda plnit americké cíle, anebo nebude používána. Takže se všichni chovali zdvořile a hovořili diplomaticky. Noví členové NATO jsou nadšeni. Ale zásadní nejasnosti přetrvávají. Praha poskytla Severoatlantickému společenství určité množství leukoplasti, avšak neposkytla skutečný tmel, kterého je zapotřebí, aby získalo NATO soudržnost a řádný smysl své existence.