V odolnosti proti studu jsou zřejmě dobře vycvičeni také presidentští kandidáti. Celkem bezúhonně se chová pouze Miroslav Kříženecký. Ten ví, že stejně nemůže být zvolen, a nemá tedy důvod dělat ze sebe šaška. Mimo to ho média jako outsidera tolik nepronásledují.

Na všech ostatních je patrné, že si jsou plně vědomi závislosti svého osudu na úradku vedení politických stran. Vědí, že v mezistranickém dohadování o tom, kdo z nich usedne do uvolněného křesla po Václavu Havlovi, je téměř jakýkoli vývoj možný, na nic a nikoho se nemohou spolehnout, a do poslední chvíle nebudou vědět, na čem jsou.

To závislé postavení a nejistá budoucnost jsou tak velké, že jsou pro ně až ponižující. Ale všichni tři dávají najevo, že snesou téměř úplně všecko, protože jejich touha po presidentském křesle je silnější než jejich osobní hrdost, a každý z nich raději snese ponižování, než by se vzdal naděje, že se Štěstěna usměje právě na něj. Znají zřejmě přísloví "trp, kozáče, budeš atamanem."

A možná v hloubi duše dokonce věří, že se ve své nedokonalosti musí obětovat pro společnost, protože se jejich kvalitám žádný ze soupeřů zdaleka nepřibližuje.

Proto podlézají stranám, zdůrazňujíce dobrou vůli vyhýbat se konfliktům a spolupracovat. Nepřímo říkají, že končící president byl břídil, zato oni budou pohádkově skvělí. Přirozený sklon k přizpůsobivosti, hledání kompromisů, smiřování sporů je však vlastní jen Petru Pithartovi, zatímco Václav Klaus je výrazně vůdčí osobnost, která bez ohledu na rozdávané sliby svou vlčí podstatu pod beránčím rouchem dlouho neutají, a také Jaroslav Bureš ví, k čemu má hlavu a netrpí sklonem sklánět ji z dvoumetrové výšky příliš ochotně. Jejich sliby proto zní neupřímně.

Všichni shodně zachytili nahrávku na smeč v podobě kritiky na odchodnou, která se snesla na Václava Havla kvůli jeho přístupu k udělování milostí, a jednohlasně ujišťují volitele, že ve srovnání se svým předchůdcem budou v této věci hrozně hodní hoši.

Zřejmě usoudili, že Gustáv Husák i Václav Havel udílením milostí pouze uspokojovali nějakou svou osobní libůstku, aniž by tím reagovali na skutečnou společenskou potřebu.

Nejradikálněji se k věci postavil Václav Klaus, který v souvislosti s trestním stíháním Milana Šrejbra a Vladimíra Železného dal najevo nedůvěru k objektivnosti českých orgánů činných v trestním řízení, a patrně tedy tuší, že v trestním řízení skutečně někdy vznikají situace, které se jiným způsobem nedají vyřešit.

Při tom mezi kandidáty pouze Jaroslav Bureš by měl skutečně přesně vědět, v čem je problém řízení o milostech. Může si tedy dovolit o svém budoucím jednání mluvit bez nebezpečí, že se dostane do situace, kdy by někdo časem jeho názory nevhodně nepřipomínal. Všichni kandidáti se dostali přímo na mediální pranýř.

Když Otakar Motejl odmítl úlohu štvané zvěře, média se vyřádila na Jaroslavu Burešovi a Petru Pithartovi, kteří určitě nikdy v životě neslyšeli o sobě tolik špatného jako teď, ani při stranických prověrkách v KSČ.

Dalo by se čekat, že je to odradí.

Ostatně část výhrad vůči nim je oprávněná, ledaskoho by zviklala v sebejistotě a přiměla ke stažení kandidatury. Naivní Václav Klaus dokonce vyslovil domněnku, že Jaroslav Bureš svou kandidaturu po té sprše stáhne.

Nestalo se tak, a oba poplivaní kandidáti bez hnutí brvou šilhají po trůnu dál, přesvědčeni o tom, že jsou Prozřetelností předurčeni, aby na něj usedli a proslavili se. Dojemná je nejen Burešova neochota chovat se podle Klausova úsudku, ale i Pithartova vytrvalost. Ze všech projevů politiků a mediálních úvah mu musí být jasné, že pokud bude zvolen, pak nikoli kvůli svým hromadně zpochybňovaným zásluhám a kvalitám, ale pouze dopuštěním osudu, jako ten černý Petr vzadu, který jen vadil méně než ti ostatní.

Petr Pithart je inteligentní člověk a jistě si je svého zahanbujícího postavení v boji o presidentský trůn vědom, nicméně bojuje dál.

Ostatně, komu dal bůh úřad, tomu jistě dá i rozum, a masy se dají mediálně zmanipulovat, aby se naučily ctít autoritu, takže po zvolení by jistě všechno bylo jinak. A co na to všecko řadový volič ? To nikoho nezajímá.

Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.