Ohlížeje se za kampaní, chtěl bych dodat, že jistý důvod ke znepokojení veřejnosti zde skutečně je. "Lidový smysl pro spravedlnost" si žádá, aby milostí nebylo zneužíváno, a veřejnost si vysvětluje nepravostmi takové sdělené vysvětlení příčin udělení milosti, které působí dojmem nespravedlnosti vůči obětem trestného činu.

Přestože presidenta formálně nic nenutí, aby zprávy o udělených milostech zveřejňoval, natož před veřejností je obhajoval, je správné, že občané mají aspoň k základním informacím přístup. "Hlas lidu", znepokojeného některými nepochopenými milostmi, by ale neměl být zcela zanedbáván.

Pečlivější formulace zveřejněných zpráv o důvodech udělení milosti by proto byla nanejvýš žádoucí, i když je zřejmé, že hlavní příčinou jejich neprůhlednosti je nemožnost uveřejnění podrobností, dotýkajících se soukromí jak omilostněných, tak poškozených. Například objasnění důvodu zrušení trestu vyhoštění pašerákovi tím, že milost mu byla udělena - mimochodem, s doporučením ministra spravedlnosti - protože chce navštěvovat své přátele v České republice, vyznívá úsměvně. A podobných perliček by se ve sděleních Hradu našlo více.

Dalším důvodem ke znepokojení je nepoměr mezi počtem podaných a kladně vyřízených stížností. Ten je tak široký, že v sobě skrývá příčinu k úsilí o ovlivnění řízení. Kampaň založila svůj skandalizující účinek na předpokladu, že dochází ke korupčnímu ovlivňování ve prospěch žadatelů, kteří z hlediska "lidového smyslu pro spravedlnost" nemají na milost nárok.

Aktéři kampaně se při tom snažili obrátit "hněv lidu" proti Kanceláři prezidenta republiky a z počátku proti Johnu Bokovi a jeho spolku Šalamoun, přičemž museli počítat s tím, že setrvačným působením síly pomluvy slina doletí až na presidentský pár.

Zamlčeli při tom skutečnost, že Hrad není jediným místem, kde by bylo možno uplatnit nějaký vliv. K většině žádostí, podložených pochybnostmi o bezvadnosti trestního řízení, se na žádost KPR vyjadřuje ministr spravedlnosti, pro něhož připravuje podklady specielní útvar ministerstva spravedlnosti. President nakonec rozhoduje nezávisle, takže v některých případech došlo k rozporu mezi doporučením ministra spravedlnosti a rozhodnutím pana presidenta.

Po pravdě je třeba říci, že v řízení o milost kvůli její obtížné dostupnosti dochází k lobbování stejně jako i při jiných rozhodovacích procesech státní správy o "nedostatkovém zboží". Proti tomu by nebylo možno nic namítat, pokud nedojde k jeho přerůstání do korupce. Ale ta zatím nebyla prokázána. Vedle napadeného spolku Šalamoun občas lobbují i jiní: Helsinský výbor, církve, charitativní organizace, starostové obcí, rodiny a advokáti žadatelů a další.

Veřejnost znepokojují jen ty milosti, které na základě kusých informací považuje za udělené v rozporu s obecným chápáním spravedlnosti. A právě takové nespokojenosti zneužili původci kampaně.

Nikdo se ale nezamyslel nad tím, že kladného vyřízení se dočká jen malé procento žadatelů a není vůbec nic známo o příčinách zamítnutí a jejich spravedlivosti. Také nikoho nenapadlo bouřit se kvůli možnému ovlivňování řízení v neprospěch žadatelů.

Připustíme-li lobbování nebo korupci ve prospěch žadatelů, nelze přece vyloučit také působení v opačném směru. Následně musíme připustit možnost, že v ohromném množství zamítnutých žádostí může být také několik "podivných" rozhodnutí o osudech lidí, kteří by si omilostnění zasluhovali nejméně stejně jako ti, jimž bylo vyhověno.

Žadatelé o milost přece mnohdy vyvolávají bolest nebo hněv v poškozených a lze si představit, že někteří by mohli hledat způsob, jak udělení milosti zabránit.

Předpokládám, že k takovému lobbování občas dochází. Nedovedu si jinak vysvětlit skutečnost, že předložení žádosti k posouzení presidentovi může být zablokováno tím, že KPR opomněla vyžádat si stanovisko ministerstva spravedlnosti a nechala věc ležet celé měsíce.

Nejpodivnější je, že se to občas stává i v případech, kdy za žadatele někdo lobbuje a jeho případ opakovaně připomíná. Naopak to ukazuje, že vliv lobbistů ve prospěch omilostněných není tak velký, jak si veřejnost myslí, protože občas bývá obtížné, uvést úředníky do pohybu.

Vlivem zlovolných našeptavačů si vysvětluji skutečnost, že někdy se od pracovníků, jejichž rukama žádost prochází, po celé měsíce šíří jistota, že určitý žadatel nemůže dostat milost, ač v té době ještě nikdo neměl možnost seznámit se s jeho trestním spisem. Podivné také je, když původce trestního stíhání se doví o udělení milosti dříve než omilostněný a dokonce dostane kopie příslušného vyrozumění.

Policie jistě bude dále pokračovat v prověřování podezření na korupci při vyřizování žádostí o milost, takže se časem dočkáme objektivního vysvětlení. Neočekávám, že dojde k senzačním odhalením, protože kvalita osobností, jichž se podezření týká, by měla být pojistkou proti podlehnutí lákadlům korupce. Spíše se domnívám, že příčinou "podivností" jsou drobné slabiny administrativního procesu zpracování žádostí o milost. Nový pán Hradu by proto měl celý systém vyřizování žádostí o milost prověřit a případně pozměnit jeho organizaci.

Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.