Slovo demokracie pochází z řečtiny (demos - lid; kratein - vládnout). První demokracie vznikla v Řecku a trvala přibližně 100 let - od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před Kristem. Byla to demokracie přímá (ovšem s vyloučením otroků a žen). I dnes tu jsou lidé, kteří poukazují na to, že mluvit o přímé demokracii je vlastně nepřesné, protože skutečná demokracie může být jedině přímá. I když je to v zásadě pravda, z praktických důvodů, pro zamezení nedorozumnění v dnešní veřejné debatě je třeba používat termíny demokracie přímá a reprezentační.

Se zánikem Západořímské říše zanikly na dlouho poslední stopy po demokratickém systému. V západní kulturní sféře převládl feudalismus. Teprve ve třináctém století, v Anglii, začala být omezována moc krále ve prospěch zájmových skupin, z kterých se postupně vyvinul parlament. Skutečně demokratické ideje se poprvé od antiky přechodně vynořily v Čechách v době Husitského hnutí (1419 - 1432). Další podobná vlna přišla až v období anglické republiky (Commonwealth, 1653-1659; t.zv. ˝Levellers˝). Rozhodující obrat v politickém vývoji západního světa přišel však až s americkou a francouzskou revolucí ke konci 18. Století. V nově vzniklých USA se vynořila myšlenka lidového referenda, která se přes Francii dostala do Švýcarska. Tato země se lišila od ostatních zemí Evropy tím, že byla rozdrobena na značně samostatné kantony položené v hornatém, málo přístupném a strategicky poměrně málo důležitém terénu. Po potlačení evropské revoluce 1848 přišlo téměř všude nové období reakce a útisku. Švýcarsko však - díky své poloze - uniklo pozornosti okolních imperialistických mocností a - inspirováno do jisté míry americkými idejemi - vybudovalo si dosud zdaleka nejdemokratičtější systém na světě. Podstatnou složkou tohoto systému je právo občanů na vlastní iniciativu a referendum. I když i ve Švýcarsku existují politické strany a parlament, seženou-li občané během předepsané doby alespoň minimální předepsaný počet podpisů na podporu určitého návrhu, stane se tento návrh zákonem, který nemůže parlament ani vláda zrušit.

Vývoj v USA šel jiným směrem. Jejich ústava - svého času nejpokrokovější dokument v moderní historii - nesplnila očekávání, přes serii doplňků. Stala se jakýmsi mýtem, podobně jako bible pro křesťany a korán pro muslimy. Politická skutečnost se vyznačovala pokračující korupcí a zákulisní vládou finančně silných korporací. Ke konci devatenáctého století vznikla jako reakce proti tomuto stavu dvě hnutí - ˝populistické˝ v devadesátých letech, operující hlavně na venkově, a ˝progresivní˝, rozvinuté na počátku dvacátého století ve městech. Zraky nespokojených Američanů se začaly obracet ke Švýcarsku. 1894 navázal švýcarský emigrant Bosshard, usedlý v Oregonu, kontakt s curyšským časopisem Arbeiterstimme, aby mohl těžit ze švýcarských zkušeností. Mezi léty 1898 a 1918 bylo prosazeno právo občanů na iniciativu a referendum, jakož i odvolaltelnost reprezentantů, v 19 amerických státech. Tento vývoj se však později zpomalil.

Od skončení první světové války se přidalo už jen 5 dalších států. Začalo docházet ke korupci i tohoto hlavního nástroje přímé demokracie: Finančně silné korporace iniciovaly samy některé návrhy a platily 10 - 20 dolarů za podpisy málo vzdělaných chudých občanů. Proto má pojem ˝přímá demokracie˝ v očích mnohých Američanů špatnou pověst. Demokratizační proces však začal znovu sílit po skončení studené války. V druhé polovině 90-tých let byl založen ve Washingtonu Ústav pro Iniciativu a referendum, který vede procesy proti politikům, snažícím se toto občanské právo omezovat. Další významná organizace - Filadelfia 2 - byla založena bývalým senátorem Mikem Gravelem. Později byla přejmenována na ˝Národní iniciativu pro demokracii˝. Tato organizace vede kampaň za přijetí dodatku k celoamerické ústavě, který by zaručil právo na inciativu a referendum občanům i na federální úrovni. Jeffersonovo středisko pro demokratické procesy zavedlo instituci ˝občanských porot˝ podle vzoru ˝Planungszellen˝ prof.Dienela v Německu. Neustále se vedou internetové debaty o tom, jak postupovat pro demokratizaci politického systému, též s využitím moderní komunikační a informační technologie. Vznikly pojmy ˝e-demokracie˝ a ˝teledemokracie˝. Bushův ˝boj proti terorismu˝ přechodně utlumil tyto debaty, ale vývoj ke skutečné demokracii je nezadržitelný.

Opět jiný byl vývoj v Evropě. Pod vlivem socialistických myšlenek zde začalo sílit dělnické hnutí, vedené ovšem hlavně levicovými intelektuály. Proti němu se formovaly síly pravice. Vývoj k demokracii se zaměřoval na postupné rozšiřování volebního práva ve prospěch skupin, které je dosud neměly. Společnost sestávala hlavně ze tří značně homogenních kategorií: dělníci, podnikatelé (kapitalisté) a zemědělci. Jejich zájmy byly hájeny příslušnými politickými stranami. Vznikla ideologie, podle které je demokracie systém vlády několika, nejméně dvou, politických stran, z nichž některé jsou ve vládě a jiné v opozici, při čemž všichni občané mají právo volit kteroukoli stranu v periodických svobodných a tajných volbách. Začalo se rozlišovat mezi stranami ˝demokratickými˝ a totalitními (t.j. fašistickými, nacistickými a hlavně komunistickými). Avšak nezaujatá úvaha musí vést k chápání toho, že vláda politických stran, ať jedné nebo několika, již podle definice nemůže nikdy být demokracie. Každá politická strana, i teoreticky, hájí zájmy určité kategorie občanů. Vytvoří-li však vládu, začne řídit - ze svých úzkých stranických pozic - celou společnost. Již zde je zásadní a neodstranitelný rozpor. K tomu pak v praxi přistupuje korupce mocí a korupce specifickými zájmy (˝vested interests˝) na úkor zájmů převážné většiny občanů. S touto korupcí se setkáváme v ČR od pádu komunismu na každém kroku.

V době totalitních režimů (t.j. od třicátých do počátku devadesátých let dvacátého století) se jevily stranicko-parlamentární režimy jako jediná alternativa a jako skutečná demokracie. Po pádu sovětského imperia se však pozornost občanů průmyslového světa začala obracet k nedostatkům uvnitř vlastních systémů. Tím vznikla živná půda pro myšlenku přímé demokracie. V polovině devadesátých let se prosadila v Německu organizace Mehr Demokratie e.V., schopná získat podporu mnoha set tisíců občanů.

Podobné, i když ne tak silné organizace a hnutí existují teď už snad ve všech evropských státech. R. 1998 byla v ČR (Příbram) uspořádána první mezinárodní konference o přímé demokracii v dějinách - bez sponsorů, financovaná jen účastnickými poplatky. Zúčastnili se představitelé výše zmíněných organizací (z USA: senátor Gravel; prezident Ústavu pro iniciativu a referendum Dane Waters; Ned Crosby, zakladatel a předseda Jeffersonova střediska pro demokratické procesy; prof.Ted Becker - největší světový odborník na teledemokracii; socioložka Lyn Carson z Australie; prof.Takase z Japonska; reprezentanti německé Mehr Demokratie a mnozí jiní.) Důležitost této události bude plně pochopena až s odstupem doby. Příbramská konference dala podnět ke vzniku mezinárodní sítě pravidelných internetových kontaktů. Druhá celosvětová konference se konala r.2000 v Řecku. Pod dojmem úspěchu dosaženého v Příbrami vznikla evropská síť iniciativ pro přímou demokracii (NDDIE; konference v Mnichově 2000, v Praze 2001 a v Bratislavě 2002), evropský Ústav pro iniciativu a referendum a vloni na podzim organizace Democracy-Europé. Od r. 1998 vychází v ČR anglický čtvrtletník Worldwide Direct Democracy Newsletter.

V celosvětovém hnutí existují hlavně tyto směry:

1. Ten, který chce zachovat nynější systémy reprezentační demokracie, ale doplnit je právem občanů na iniciativu a referendum bez prohibitivních omezení. (Tento směr je nejsilnější.)
2. Deliberativní směr vytvářející formalizované kanály pro kvalifikované občanské diskuse (Planungszellen podle prof.Dienela, Německo, americké Citizen Juries, experimenty na Univerzitě v Sydney a vědecký deliberativní průzkum organizovaný v USA a v menším měřítku ve Skandinávii).
3. Radikální směry navrhující odstranit reprezentaci a zavést debaty a hlasování pomocí internetu (e-demokracie; takový návrh se nedávno vynořil i v ČR - "Internetová strana").
4. Komplexní modely nových politických systémů.

   Češi mohou být hrdi na to, že české Hnutí za přímou demokracii je ve světovém hnutí na špičce. Česky byla napsána jedna z hlavních knih, pojednávajících o této problematice: Milan Valach, Svět na předělu. Nedávno zde byla vypracována Občanská ústava České Republiky - první toho druhu na světě.

   Kdo by měl zájem o bližší informace, může se obrátit na webovou stránku http://pdemokracie.ecn.cz

   Autor podporuje Hnutí za přímou demokracii.