Jak to bylo a zažité omyly

Redaktoři jednoho českého týdeníku mi při sběru materiálů k 10. výročí rozdělení čs. federace položili otázku, jak se splnila tehdejší očekávání, spojená se vznikem samostatného českého státu. Apriorní předpoklad, že s rozbitím státu byla spojena nějaká očekávání, je součástí uhlířské víry ve schémata oné doby. Tito novináři, stejně jako velká většina tehdejších pracovníků sdělovacích prostředků, byli vždy součástí českého pravicového (tak se sami vnímali) prostředí, které, ač zprvu nerado, uznalo tehdejší argumenty o nutnosti zániku čs. federace, neboť Slováci, hlavně Vladimír Mečiar, jsou takoví. Nepodnikaví, proruští, (post)komunističtí, nacionalističtí (popírající "občanský princip") a levicoví. Mečiar je navíc despota, potlačující lidská práva. I dnes patří oni redaktoři k většině společnosti, která dodatečně považuje "rozchod se Slováky" za správný a prospěšný, za záruku hospodářské prosperity a zajištění prozápadní orientace českého státu.

Ostře jsem na ně vyjel, že jsem se státní porážkou žádná očekávání nespojoval a že jsem měl jen obavy, které skutečnost po deseti letech předčila, aspoň pokud jde o českou společnost. Ta se mentálně i fakticky izolovala od Slovenska a Východu, prohloubila si svou averzi vůči Němcům, a tím i Evropské unii, vypěstovala si nacionalismus národních zájmů, jež chápe jako zájmy českého národa, tedy -- na rozdíl od většiny světa -- národa etnického, ne politického.

Roztrpčen předsudky většiny příslušníků své politické třídy, pátral jsem v učebnicích, které snad přece jen musejí více vyjadřovat konsensuální pohled. S napětím jsem četl příslušnou pasáž dějepisu Jana a Jany Kuklíkových (Dějepis 4 -- Nejnovější dějiny, SPN, Praha 2002):

Obraz ve školních učebnicích

"V českých zemích zvítězila ve volbách v roce 1992 pravicová koalice. Hodlala provádět urychlenou transformaci ekonomiky a dovést do konce projekt "kupónové privatizace". Na Slovensku se vlády ujala spíše nacionalističtější část politického spektra, která prosazovala odlišné názory na ekonomické reformy a zvláště trvala na posílení pravomocí národních vlád. Vycházela z koncepce, že základem síly státu mají být silné národní republiky, které jen předají část svých kompetencí federální vládě. Názorové rozdíly mezi českou a slovenskou reprezentací přerostly v ústavní krizi. Nepodařilo se sestavit funkční federální parlament a jen s velkými obtížemi vznikla federální vláda (předsedal jí český politik Jan Stráský), která neustále narážela na odlišné výklady kompetenčního zákona. To oslabovalo a v mnoha případech i znemožňovalo její řídící a rozhodovací činnost. Mezi politickými reprezentacemi probíhalo zdlouhavé a bezvýsledné jednání. Návrhy, aby o budoucnosti společného státu Čechů a Slováků rozhodlo všeobecné lidové hlasování -- referendum, však vyslyšeny nebyly se zdůvodněním, že mandát k jednání daly hlavním protagonistům nedávné volby. Nebyl to však zcela korektní a přesvědčivý argument: žádná z vítězných politických stran -- ani na české, ani na slovenské straně -- totiž ve volebních programech zánik společného státu neměla."

Za situace, kdy slovenský premiér Mečiar vznesl požadavek uznání mezinárodněprávní subjektivity Slovenska (a také České republiky), se stalo zřejmým, že společný stát by se změnil na volnou konfederaci. Český premiér Václav Klaus se přiklonil k názoru, že za této situace bude lepší vytvořit dva samostatné státy. Dohodu o tom uzavřeli oba politici 22. června 1992.

Následuje výčet právních aktů, zmínka o majetkových sporech a konstatování "nadstandardních vztahů". V Dějinách českých zemí II Josefa Harny a Rudolfa Fišera (nakladatelství Fortuna, Praha 1998) se píše: "Zostřovaly se spory o dělení federace, zejména dělení federálního majetku. Teprve v říjnu byly projednány otázky zachování společné měny, celní unie, vytyčení hranic. Nedospělo se k dohodě o společném státním občanství."

Učebnicový popis událostí a jejich hodnocení je o něco kritičtější než český oficiální pohled, tedy ten, který veřejně vyznávají představitelé státu. Přiznávají, že způsob rozdělení státu (mnozí ho nazývají fatalisticky a exkulpačně "rozpadem") byl nedemokratický, bez referenda. Málo se ale připomíná, že Federální shromáždění rozhodlo o likvidaci federace bez politického mandátu, bez jakékoliv veřejné diskuse o rozdělení státu. Žádná strana v Československu, až na okrajovou (byť po volbách v roce 1992 vládní) Slovenskou národní stranu, nepožadovala totiž při volbách v roce 1992 samostatný český či slovenský stát. Mečiarovo HZDS, které získalo nejvíce hlasů (třetinu), mělo v programu samostatnost jen jako poslední možnost pro případ, že by volnějšího uspořádání než federace po pražsku nebylo možno dosáhnout.

Budtež proto pochváleni dějepisci Jan a Jana Kuklíkovi za to, že uvádějí, že se neuskutečnilo referendum a že politické strany neměly v programu samostatnost republik. Vyjadřují tím pochybnosti o politické správnosti a nutnosti rozdělení. Přesto jejich text obsahuje některé tradiční omyly, zatěžující sebereflexi české společnosti, tedy její rozhodující a hlasitější části.

Zmiňovaný projekt "kupónové privatizace" ale stále čeká na svou bahamskou koncovku. Není jasné, v čem byly na Slovensku názory na ekonomickou reformu -- s výjimkou odlišných představ o její rychlosti -- odlišné. Historie ukázala, že řeči o brzkém hospodářském krachu Slovenska a jeho sepjetí s Ruskem a Ukrajinou byly jen planým strašením. Pravda ovšem je, že i Slovensko, podobně jako Českou republiku, rozkradly vládnoucí kruhy, především HZDS. Privatizovaly "přímo", nelámaly si hlavu složitým tunelováním, klientelistickými vazbami prebend a zakázek bez výběrového řízení, sanací rozkradených bank a sofistikovaným zneužíváním moci jako v České republice, která vytvářela neprůhledné krycí systémy, například Fond národního majetku jako privatizační linku ODA, fungující až do roku 1998.

I tvrzení autorů učebnice, že Slováci chtěli posílit pravomoci republikových vlád, je nepřesné. Posílit chtěli pravomoci republikových orgánů moci, počínaje zákonodárnými sbory, tedy oběma národními radami. Autoři také nevysvětlují, proč píšou o ústavní krizi. Mně se zdálo, že ústavní orgány -- zákonodárné sbory i vlády jednaly a rozhodovaly, jen tak činily špatně. Prezident republiky se nechal vyprovokovat přijetím slovenské ústavy a předčasně na svůj úřad rezignoval, což byla chyba, ovšem ústavní krizi ani to nevyvolalo, hlavně proto, že o demontáži Československa bylo už rozhodnuto.

Není přece pravda, že se v roce 1992 nepodařilo sestavit (snad zvolit!?) funkční federální parlament. Kdo jiný než Federální shromáždění přijal zákon o zániku federace a usnesení o vzniku československé unie, navržené Milošem Zemanem? (Závěry tohoto usnesení, tedy vytvoření fungující konfederace, nebyly však uskutečněny.) Ani jednání obou republikových reprezentací nebylo bezvýsledné, jak tvrdí Jan a Jana Kuklíkovi. Obě reprezentace se na rozdělení federace dohodly snadno a už krátce po volbách, Mečiar pod nátlakem Čechů, Hejslováků i veřejnosti naladěné čím dál tím více proti pragocentrismu. Klaus, také pod tlakem části médií, s nepravdivou argumentací, že mezinárodněprávní subjektivita Slovenska je s existencí (funkční) federace neslučitelná. Neslučitelná byla, ale jen s centralistickou pseudofederací. Tento nepravdivý argument opakuje dnes učebnice dějepisu.

Společný pohled na společné dějiny

Zjevná zaujatost při výkladu dějin českých zemí a Československa, jednostranné pohledy z českého hlediska, ba dokonce nesprávné líčení událostí jsou v české společnosti obecným rysem. Jen se podívejme na to, jak jsou dětem i dospělým předkládány české dějiny od roku 1848, co se v učebnicích píše pozitivního o Židech (s výjimkou hilsneriády a holocaustu, kde se jim věnuje pár řádek jako obětem), o Romech a podílu většinové společnosti českých zemí na jejich útisku, perzekuci a genocidě, o Němcích, Slovácích, Polácích či Rusínech.

I oficiální a oficiózní slovenské dějiny jsou zatíženy, i když poněkud jinak. Stále trpí euforií ze založení samostatného slovenského státu. Čerpají z toho, že se podařilo slovenský stát uvést do relativně demokratického chodu. Mohou doložit, že demokracie a ochrana lidských práv fungují na Slovensku nejen lépe než třeba v Albánii či Bělorusku, nýbrž že jsou srovnatelné -- přes jisté potíže -- s třemi visegrádskými státy, včetně České republiky. Kritika "hejslováctví" ale chybí. I tento jednostranný pohled je třeba revidovat.

Krok ke společnému chápání společných dějin musejí učinit obě "strany", tedy i česká. Není také nutné, aby se ze Slovenska a z českých zemí pohlíželo na rozdělení státu stejnou optikou, stejně jako není nutné, aby se mnichovská zrada, poválečné čs. prezidentské dekrety a na ně navazující etnická čistka hodnotily stejně v Praze a v Norimberku. Zkušenosti francouzsko-německého usmiřování 60. a 70. let učí, že je důležité, co se o společných dějinách píše v učebnicích. I ty by měly zmiňovat přežívající pohledy "z druhé strany". Vždyť v pluralitní společnosti národní i evropské budou vždy existovat různé pohledy na stejné události či jevy. Jde jen o to, aby se odstranily zjevné nepravdy a respektovala se -- a veřejně připomínala -- stanoviska odlišná, případně i menšinová.

Mezinárodněprávní subjektivita

Nedostatek vůle české pravice (především Klause) jednat se Slováky jako rovný s rovným vyústil v její neochotu hledat funkční federálně-konfederalistické řešení. Dva roky strašila českou veřejnost ďáblem Mečiarem a slovenským nacionalismem, a pak se uchýlila k mystifikaci, že společný stát končí, kde začíná mezinárodněprávní subjektivita jejích součástí. Přežívá dodnes i na Slovensku, kde patří málem ke státní raisoně. Jak to probůh bude v EU?

Hlavní argument i dnes potvrzující, že rozpad státu byl nutný, byl slovenský požadavek na mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska (a České republiky). Tvrzení, že tato subjektivita popírá federaci a činí ji nefunkční, že z federace dělá konfederaci, je nesprávné. Jistě že federaci rozvolňuje, ne však nutně až ke konfederačnímu typu státního spojení. Německý spolek je jistě federací, a jednotlivé země (některé z nich jsou podle svých ústav státy) mají, byť omezenou, mezinárodněprávní subjektivitu.

O mezinárodněprávní subjektivitě Slovenska se jednalo už od roku 1990, Slovensko ji dokonce fakticky dosáhlo. České reprezentaci se to nelíbilo ze dvou důvodů. Cítila se totiž nucena k symetrickým krokům, tedy k vytváření vazeb a institucí založených na české mezinárodněprávní subjektivitě. Nemohla se také smířit se stále uznávanějším principem, že federaci (Federálnímu shromáždění) jsou přiznávány pravomoci z vůle orgánů republik, tedy jejich parlamentů. Slovenské prosazování a české odmítání tohoto principu skutečně otřásalo federací již od roku 1990.

Spor o tento princip vychází z odlišného pohledu na člověka a společnost. Uznáme-li, že suverénem je člověk, občan, a že z jeho svobodné vůle jsou voleny a jmenovány státní (a samosprávné) orgány, které za něho mohou v určitých, zákonem vymezených případech rozhodovat, připustíme i to, že každá federace by měla vznikat či být revidována zdola. Boj o tento princip měl ovšem skončit uznáním federální přednosti či určité výlučnosti na úseku zahraniční politiky, obrany, ochrany lidských práv a životního prostředí, měny a částečně i daňové politiky, sociálního a zdravotního zabezpečení. Dohoda, že na těchto úsecích propůjčují republiky, tedy jejich parlamenty, ze své vůle (až do odvolání) právo federálním orgánům -- po příslušných konzultacích -- rozhodovat a že na těchto úsecích mají federální právní akty, například zákony, přednost před republikovými, ale uzavřena nikdy nebyla.

Spor se protahoval hlavně z psychologických důvodů, na slovenské straně vystupováním Hejslováků a populistů, kteří se vezli na odporu proti pragocentrismu. Na české straně se jen obtížně překonávala paternalistická představa, že československý = český a naopak. Ta je hluboko zakořeněna v myslích většiny Čechů ještě dnes, pokud jde o období společného státu.

Připomeňme ještě, že výraznější než v případě německých zemí je mezinárodněprávní subjektivita jednotlivých částí federální Belgie. I v Praze je dvojí obchodní zastoupení -- valonské a vlámské a navíc samostatné kulturní zastoupení belgických frankofonních částí -- Valonska a Bruselu, pochopitelně mimo belgické velvyslanectví. I Québec má asymetricky -- zbytek Kanady nikoliv, ten zastupuje Kanada -- svá zastoupení v mnoha zemích světa. Modely existují různé. Proč jsme si nevzali příklad z Belgie a Kanady? Ty tehdy federace subjektů mezinárodního práva budovaly.

Federace, nebo konfederace?

Švýcarský složený stát se italsky a francouzsky nazývá konfederací, v němčině je to spříseženství. Po francouzsky či italsky se vláda jmenuje federální rada, německy se nazývá radou spolkovou. Uvnitř země je to federace opravdu volná, až konfederálního typu, pokud jde o rozsah rozhodování, kantony mají velkou autonomii. I když švýcarská ústava konstatuje jejich suverenitu, přiznává jim právo uzavírat smlouvy s cizími státy jen povahy hospodářské a policejní, jakož i smlouvy týkající se sousedských vztahů. Vyhlásit válku a uzavřít mír může však jen spříseženství. V zahraničí vystupuje Švýcarsko jednotně, nikoliv jako konfederace.

Ani švýcarskou zkušenost s federalismem v Československu nikdo nezpracoval. Na Slovensku byl vykládán myslně, slovenská společnost byla přesvědčena, že Švýcarsko je federací (konfederací) tří či čtyř etnických skupin, určených svými jazyky. To je ovšem naprosté nepochopení kantonálního systému.

Slovensko-český spor o federaci či konfederaci byl umělý. "Autentická federace" Václava Havla byla snad výrazem odporu proti federaci předlistopadové, tedy byrokratické a nedemokratické, která ani federací nebyla. "Funkční" federace Václava Klause a české pravice byla jen fíkovým listem pro centralizovaný stát, jehož se pravice nechtěla vzdát. Její neústupnost vůči všem posunům k větší volnosti a decentralizaci, kterou ještě dnes nechce přiznat, byla historicky podmíněna.

Tuhý centralismus byl a dosud je součástí českého politického myšlení. Ano, slovenští nacionalisté oslabovali federaci už od roku 1989. Už se ale neříká, že populisticky parazitovali na demokratickém volání po územní samosprávě, po decentralizaci, po subsidiaritě, k němuž byla "Praha" hluchá. Skutečnost, že jde o chybu na české straně, a ne na slovenské, dokazuje i další vývoj v ČR, která byla vedle maličkého Lucemburska léta jediným evropským státem, kde mezi parlamentem a obecní radnicí nebyl vytvořen žádný volený zastupitelský sbor.

Jsme tak různí?

Federaci bylo možno demokraticky transformovat. Její rozpad dovršili čeští pravicoví politici, lační výlučného výkonu moci, za asistence Mečiara. Dříve než ODA a Václav Klaus a jeho ODS masírovala média dlouhé týdny českou veřejnost heslem "Dejme Slovákům svobodu, když ji chtějí". Nejen český pravicový tisk (Lidové noviny, Český deník aj.) a státní televize (vzpomeňme jen na pořad Co týden dal Oty Černého a Zuzany Bubílkové!) kopaly za předsudky a bludy, zaměřené proti decentralizaci a uvolnění federace. Polínko si přiložili i významní čeští spisovatelé a intelektuálové. Ti všichni přivedli Československo k porážce. Byly k ní nějaké další důvody než různost politické vůle republikových reprezentací?

Ano, jak píše Václav Žák, v českých zemích se veřejnost zabývala více komunistickou minulostí, zatímco na Slovensku národní (etnickou) emancipací. Ale rozdíl mezi českým vyrovnáním se s minulostí a slovenským národovectvím československou společnost neštěpil, rozhodně ne více než spor mezi Prahou a zbytkem státu, Prahou a Moravou, státem a samosprávou, církví a laicitou či spory mezigenerační a sociální. Řešení problému vyloučením slabšího, nepohodlného protagonisty (dříve ghetta, normalizační akce "asanace", dnes třeba Romové) není nová. V jedné dnešní české učebnici jsem četl, že etnická napětí jsou způsobena existencí etnických menšin. Ano, i tak lze vyložit rozbití československého státu v roce 1938, či ospravedlnit poválečné vyhnání Němců.

Zajímavé také je, jak málo Čechů dokázalo podpořit slovenské požadavky a oddělit demokratické jádro úsilí o subsidiaritu od nacionalistické slupky. Jedním z nich byl Petr Pithart. Ano, jeho vysmívaný dvojdomek byl řešením. Po čase by se ukázalo, že společná zahrada, garáž a další společné části by mohly mít větší význam, než si to někteří slovenští radikálové přáli, a také větší, než Praha doufala, že by jich mohla jednáním se Slováky dosáhnout.

Pomluvy z Prahy

Zatím jsem se věnoval rozporům, údajným rozporům a jejich interpretaci -- mnohdy falešné -- před 1. lednem 1993, tedy před vznikem dvou samostatných států. Po zániku Československa svalovala Praha vinu za rozdělení státu na slovenské nacionalisty a na zloducha Vladimíra Mečiara, Slovensko i léta po rozdělení vytrvale pomlouvala. Jenže to se z pohledu mezinárodních mechanismů OSN, pokud jde o ochranu lidských práv a zavádění demokracie, od ČR, Polska a Maďarska nijak výrazněji nelišilo, s výjimkou horší ochrany kolektivních národněmenšinových práv, s níž měla a má dosud ale potíže i ČR.

Rozdělení se negativně projevilo v hospodářství obou států. Postupně se ale ukázalo, že Slovensko, od federálního těla jako (levá) nemocná noha amputované, ani nemocné nebylo. Horší než hospodářské ztráty jsou škody morální a kulturní. Část Slováků se opájela radostí ze samostatnosti. Češi pokračovali v pštrosí politice nesebereflexe. Svádět vinu na jiná etnika se naučili v případě Němců, kteří se přece také sami z Československa vyloučili. Stále se k tomuto obecnému historickému kontextu nedostatečné české sebereflexe a zvláštního českého nacionalismu vracím. Vždyť vyhubení Židů a Romů nacisty (a v případě Romů za součinnosti jejich českých pomahačů) a vyhnání Němců pokračovalo právě po roce 1992 v libování si ve státním sebeokleštění a v hlásání a praktickém uplatňování státní a etnické výlučnosti a izolacionismu -- proti Východu, Visegrádu, Rusku, Němcům i EU. Snahy vyloučit ze společnosti nebo aspoň z měst Romy je pak další logická kapitola českého nacionalismu, který už snese své jméno bez výhrad či uzardění.

Pražské pomluvy udělaly ve světě své. A Bratislava jejich "správnost" potvrzovala tím, jak zdůrazňovala národní (= etnický) "princip". Protislovenské polopravdy pak šířili hlavně slovenští "federalisté", často z pražského "exilu". Paušální odsudky Mečiara a jeho vlády podporoval bohužel i Václav Havel, jsa "federalisty" obklopen. A také proto, že těžce nesl svůj nezdar při obraně -- mimochodem neobratné -- Československa. Pražské pomluvy iniciativně šířila Madeleine Albrightová. Slovensko nevzali do NATO a komplikovali mu vstup do EU.

Rozpad? Ne, byla to státní porážka!

Výraz státní porážka jsem si vypůjčil z dobového označení pro zánik Československa na podzim 1938. Začátkem roku 1993 jsem náhodou četl záznamy o událostech od září 1938 do března 1939 podle dobových materiálů -- veřejných listin, prohlášení a tisku. A zděsil jsem se, jak se argumenty štvanic proti demokratům a komunistům podobaly postojům antikomunistů z roku 1993, kdy Česká národní rada přijala zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kdy se nemilosrdně lustrovalo a skandalizovalo, kdy "socani" byli považováni za zakuklené "komouše" a samozřejmě neměli přístup do sdělovacích prostředků, kdy se z významnějších pozic vylučovali lidé z Charty 77, hlavně ti, kteří byli před rokem 1968 členy KSČ. Netolerantní atmosféra v ČR po pádu federace připomínala v mnoha ohledech období fašizující druhé Československé republiky. I to byl výsledek zániku federace.

Ještě dnes trpíme plochým pohledem na čtyřicet jednostejných let "komunistického režimu", pohrdáním liberalizací let 1963 -- 1969 a obrodným procesem, jednou z nejsvětlejších stránek našich dějin. Alespoň tak, jak se doplnily názory na dobu temna a baroka, měla by se česká veřejnost postupně zbavovat jednostranných pohledů na celou historii českých zemí, zvláště od roku 1848. Prosazování nových pohledů na dějiny, s nímž se započalo v Listopadu 1989 (a už předtím v Chartě 77) bylo ale po zániku federace oslabeno, ba zcela přerušeno. Trvalo dokonce několik let, do roku 1996, než většina společnosti vzala socialistickou či levicovou životní a politickou orientaci na milost. A pokud jde o toleranci k dnešní KSČM, ještě o několik let déle.

Tyto mravní a v širším slova smyslu kulturní ztráty, způsobené vyloučením Slovenska (a Slováků) ze společného státu, jen prohloubily barbarizaci společnosti, její odklon od lidské solidarity a sociálního cítění, masový příklon k bezduché pakultuře, o nějž se nejvíce zasloužila televize Nova, k prohloubení konzumenství. Přispěly i k oslabení zásad mravnosti, dosud vyjadřované heslem, že krást se nemá. Za zvláštní studii by stál samotný právní a ekonomický rozsah této státní porážky, víme-li -- i z učebnice dějepisu -- že původní snahou rozdělovatelů bylo zachování společného občanství dosavadních federálních občanů i udržení společné měny. To prvé se nepodařilo vůbec, od druhého projektu odstoupili Češi během několika měsíců, aby na Slováky nedopláceli. V hospodářské sféře vydržela tedy jen společná celní unie, i když její fungování bylo celními přirážkami a občasnými justamenty torpédováno.

Pokojný způsob rozdělení

Není pravda, že pokojný způsob rozdělení byl stabilizujícím prvkem evropské politiky, jak se často tvrdí. Česká veřejnost je dokonce přesvědčována, že nás za to ve světě chválí. Snad nás za to chválili někteří Němci, Rakušané a Maďaři, tedy ti, kteří neměli čs. stát nikdy v oblibě, kvůli poválečné etnické čistce a v Rakousku i proto, že jsme podle tamních nostalgiků koncem první světové války zradili Rakousko-Uhersko, nepřistoupili na vytvoření podunajské federace. Svět ale nekončí v Mnichově, Vídni a Pešti. Československo mělo v Evropě i jinde docela dobrý zvuk, kvůli humanistickým a demokratizačním snahám meziválečným, jako oběť mnichovské zrady, pro svůj antinacistický boj, kvůli některým úspěchům kulturním, vědeckým i hospodářským v celém poválečném období, kvůli obrodnému procesu z let 1968 -- 1969 a Chartě 77. Jeho sebezničení bylo pro svět nepříjemným překvapením. To, že se v Československu nebojovalo jako v Bosně, není důvodem k sebeuspokojení. Rezignace na federální stát šla proti integračnímu úsilí o konfederální a možná federální Evropu. Ještě dnes jsme v podezření, že tak jako jsme neuměli žít ve federaci, nebudeme ani schopni žít v Evropské unii.

Napravení vztahů v EU

Náprava nespočívá ve velkodušnosti vůči Slovensku, nýbrž v uznání chyb české politické reprezentace, přezíravého a paternalistického postoje české veřejnosti a v pravdivém srovnání stavu obou zemí po deseti letech.

I zde je mnoho prvků, které svědčí o slovenských úspěších, dosažených dokonce i za vlády Vladimíra Mečiara. Zákon o státním občanství je stále liberálnější než český, a to i po novelizaci českého zákona, která odstranila některé neudržitelné poměry. Starostové obcí i prezident republiky jsou voleni přímo. Ústavní soud vždy odolával výkonné moci a neřídil se ideologickými schématy, nýbrž ústavou a právem. (Jen vzpomeňme, že pokušení antikomunismu český ústavní soud někdy odolat nedokázal.) Díky maďarské menšině a její účasti na politickém životě země je přítomnost neslovenského etnického prvku ve společnosti obvyklejší, lidé jsou často tolerantnější než Češi. Mnohé přednosti je možno nalézt i v sociální oblasti, Slovensko třeba přijalo moderní zákon o sociální pomoci a reformující systém sociálních služeb (i když nemá dost peněz k jeho naplňování).

Není zásluhou české vlády, že Slovensko nyní vstupuje do Evropské unie současně s Českou republikou. Protislovenským pomluvám bohužel nečelila dostatečně ani Zemanova vláda, Grossovo ministerstvo vnitra stále usilovalo o zpřísnění hraničního a pobytového režimu, bylo si jisto, že mezi oběma státy povede schengenská hranice. Kavanovo ministerstvo zahraničí se ani nepokusilo vyjednat si s Unií ve vztahu ke Slovensku takovou výjimku, jakou vyjednalo Švédsko pro svou celní unii s Norskem a pro volný pohyb osob a kapitálu, tedy variantu, která by platila v případě, že by Slovensko vstupovalo do Evropské unie později než Česká republika.

Ale Evropská unie bude příznivým prostředím pro opětné sblížení obou společností a států. Její podmínkou je ovšem nejen slovenská sebereflexe slovenského hejslováctví, nýbrž stejnou měrou změna české sebereflexe, potvrzující výlučnost, jež pramení v národním obrození.

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO