Hlavně se zabývá hmotnou rekonstrukcí země. Zejména se zajímal o práci mnoha nevládních organizací, charitativních asociací a mezinárodních institucí, které v Afghánistánu v současnosti působí a jeho kritika těchto organizací byla zdrcující. Argumentoval, že mezi těmito nejrůznějšími mezinárodními institucemi neexistuje skoro vůbec žádná koordinace a že plýtvají finančními prostředky na sebe samotné -- na ubytování (ceny za ubytování jsou v Kábulu skoro tak vysoké jako v Londýně), na zásoby pro sebe a na sebereklamu.

Prý ani v Kábulu neexistuje kompletní seznam všech organizací, které tam působí a telefonní systém je tak nefunkční, že stejně není možné se s nimi spojit. V Kábulu existuje sice síť pro mobilní telefony, ale prodali příliš mnoho čísel, takže je systém přetížen a mobilním telefonem lze telefonovat jen pozdě v noci.

Celý Afghánistán se rozpadl na množství malých ozbrojených poddanství, každé z nich má svou vlastní agendu a odlišný přístup k financím. To vážně ochromuje autoritu ústřední vlády.

Afghánský ministr silně chválil Japonce a kritizoval Brity, že mají v Afghánistánu příliš málo lidí a nevyužívají svých zdrojů efektivně. Dokonce existují důkazy, že mezi některými zahraničními institucemi, působícími v Afghánistánu, existuje řevnivost.

Zmínil se o příkladu, kdy dcera jednoho jeho kolegy dostala grant ve výši 200 000 liber na to, aby školila televizní kameramany, zatímco on sám nemůže sehnat žádné peníze na kopání studní, jichž je v zemi nesmírně nutně zapotřebí, vzhledem k tomu, že trpí už tři roky suchem. Sucho poškodilo afghánské obyvatelstvo silněji než nedávné boje.

Afghánský ministr také kritizoval schopnosti mnoha ministrů v Karzaiově vládě. Většina z nich totiž nemá řádné, relevantní zkušenosti a zdá se, že byli vybráni pro své funkce na základě protekce, své vojenské moci a politických kompromisů. To, že většina ministrů v afghánské vládě je naprosto nezkušená, zřejmě povede k obdobnému množství podvádění a špatnému řízení ekonomiky, jakou zažila středovýchodní Evropa za posledních třináct let. Konstatoval, že toto srovnání je na místě.

Byl jsem překvapen, když hovořil o tom, kolik bohatých lidí žije v Kábulu, v důsledku zisků z obchodu s narkotiky a z pašeráctví. Velké budovy se přestavují na hotely a ubytovny pro zahraniční pracovníky. Exulanti se vracejí domů, přebírají do svého původního vlastnictví své rodinné pozemky a jiný majetek a co nejrychleji je pronajímají za vysoké ceny. Hlavní ideologií v Kábulu je v současnosti, jak se zdá, chtivost po penězích, nikoliv humanitní ideály.

Celkem však byl afghánský ministr docela optimista. Podle jeho názoru má Afghánistán v současné situaci opravdu šanci si pomoci a je to šance, to řekl otevřeně, která vznikla v důsledku zásahu Spojených států a jejich spojenců. Zvlášť byl hrdý na to, že na jeho ministerstvu nyní pracuje několik žen a že se stále větší počty žen navracejí do škol. Zároveň se vyjadřoval s pohrdáním ohledně západní posedlosti burkou -- argumentoval, že poskytnout lidem potraviny, šatstvo, bydlení a vzdělání je důležitější než osvobodit ženy od burky.

Dodal také, že mnoho žen si nesundalo burky, protože si nemyslí, že bude Západ v Afghánistánu přítomen natrvalo a že jakmile západní jednotky z Afghánistánu odejdou (možná do války proti Iráku), do země se vrátí chaos. Možná mají pravdu. Ministr zdůraznil zcela jasně, že jediným důvodem, proč se Afghánistán stále ještě nerozpadl, je to, že v jeho vzdušném prostoru patrolují americká letadla B-52. Až tato letadla Afghánistán opustí, k čemuž bezpochyby dojde, země by se mohla zcela rozložit.

Mám-li to všechno shrnout, afghánský ministr argumentoval, že se mezinárodní společenství a OSN skoro vůbec nepoučilo z restrukturalizace ve východní Evropě ani z úsilí rekonstruovat Bosnu a Kosovo. Znovu dochází k těmtýž chybám, většinou chybí centralizovaná koordinace. Není vyloučeno, že tyto chyby ještě ochromí veškerý pozitivní vývoj v Afghánistánu. Avšak, jak už jsem uvedl, afghánský ministr byl velmi optimistický a zjevně se intenzivně snažil dělat pro svou zemi všechno, co je v jeho silách.

Nehovořili jsme o počtu civilních obětí, které zahynuly při nedávné válce, i když dosud nejsou k dispozici žádná uvěřitelná či definitivní čísla.

Nejostřejší kritiku zaměřil afghánský ministr na Spojené státy a na jejich podporu pro různá seskupení, která bojovala proti Sovětům, a po odchodu Sovětů proti sobě navzájem, ze základen v Pákistánu. Zejména odsuzoval to, že Spojené státy proti této situaci nehnuly ani prstem, stejně jako neudělaly nikdy nic proti autoritářské vládě v Saúdské Arábii. Vyjádřil názor, že jestliže nedojde k vážným pokusům o reformu, ukáže se, že jižním částem Afghánistánu vůbec nebude možno vládnout.

Poukázal na to, že různými náboženskými školami v severním Pákistánu prošly asi dva miliony mladých mužů a z nich se neustále rekrutuje tvrdé jádro protiamerických a protizápadních bojovníků. To je dost děsivá myšlenka, vzhledem k tomu, co jen skupina fanatiků dokázala 11. září 2001.

Afghánský ministr mi pak vyprávěl konkrétní historku o jednom činiteli z amerického ministerstva zahraničí, který navštívil Kábul. Když se ho tento ministr přímo zeptal, proč Amerika dvacet let podporovala tyto islámské extremisty, americký činitel se o tom odmítl vůbec bavit. Když ministr naléhal, aby odpověděl, Američan se k němu obrátil zády a odešel.

Zdálo se mi, že je to pozoruhodnou ilustrací historické zapomnětlivosti, která, je jak se zdá, v nynější americké vládě silně rozšířena. Částečně je to symptomatické pro americkou zahraniční politiku, která považuje každou zahraniční akci jakoby za součást hry v poker -- jednou vyhrajete, jednou prohrajete, tak odejdete a někdy jindy začnete jinou hru úplně znovu.

Bohužel takhle svět ale nefunguje, a i když někteří lidé rádi omlouvají takovéto postoje jako nutný důsledek "pragmatického" přístupu k politice, ostatní svět má trochu delší paměť a pamatuje si všechny případy, kdy je Západ zradil. Obdobně, jako si svět i nadále pamatuje britské mnichovanství z konce třicátých let, což bylo samo o sobě typickým příkladem vysoce "pragmatické" politiky.

Takže jakmile začne George W. Bush kázat o svobodě a demokracii, celý svět si okamžitě připomene, kolikrát v minulosti Spojené státy tyto principy porušily. Tentýž postoj zastával i tento afghánský ministr: Spojeným státům neměl v úmyslu dlouhodobě důvěřovat a válku proti terorismu nebral vážně.

Celkem vzato se zdálo, že ministrova slova neposkytují zrovna mnoho útěchy pro poválečnou rekonstrukci Iráku, k níž by mělo dojít po případné porážce Saddáma Husajna. Budování demokracie a rekonstrukce jsou nákladné procesy, které vyžadují dlouhodobou a obětavou, systematickou práci mezinárodního společenství, zejména vzhledem k tomu, že lidé, kteří žijí v postižených zemích, budou muset žít s následky akcí, o nichž se rozhodne v Londýně či ve Washingtonu, dlouho poté, co se o ně sdělovací prostředky přestaly zajímat.

Afghánistán je stále ještě ve velmi nezáviděníhodné situaci a podle toho, co jsem slyšel, to bude trvat ještě dlouho, než se postaví na nohy.