13. 1. 2003
Česká literatura v postkomunismuMám tady hovořit o roli literatury v postkomunistické éře a mám se zaměřit na český kontext. Rád bych začal jednou docela výstižnou epizodou. Jak víte, před 11 dny pronesl Václav Havel svůj poslední novoroční projev jako prezident České republiky. A jak má Česká televize v současnosti ve zvyku, po část vysílacího času se v ní vysílají pořady a v druhé polovině vysílacího času dělá ČT svým vlastním pořadům reklamu, anebo vysílá dokumentární filmy, jak natáčí své pořady. Aby udělali z Havlova projevu významnější událost, tři dny před jeho projevem odvysílali tedy v ČT dokumentární film o tom, jak natáčeli Havlův projev.
A v tom dokumentu byla jedna docela pozoruhodná scéna. Prezident Havel v ní vstoupil do své kanceláře, přistoupil k velkému stolu, na němž ležely nejrůznější novin a časopisy. A Havel zvedl ze všech těch papírů na stole Literární noviny. Obrátí se ke kameře, podrží Literární noviny přímo před kamerou tak, aby bylo vidět, že to jsou Literární noviny, a řekne: "Tohle právě potřebuju. A nedostal jsem předchozí číslo z předchozího týdne a to já potřebuju." To před kamerou oznamuje svým zaměstnancům. Tuto epizodku lze interpretovat nejrůznějšími možnými způsoby. Nejhlavnější význam ale je, že čtení literárního časopisu, jako jsou Literární noviny, má pro našeho prezidenta osudový význam. Člověk by se asi měl vyhnout levné interpretaci, která je nasnadě, totiž, že Havel prostě dělá reklamu novinám, s nimiž je těsně svázán."
Autor, šéf katedry české literatury na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, hovořil na toto téma na konferenci, věnované české literatuře a kultuře, která se v sobotu 11. ledna konala na českém velvyslanectví v Londýně. Příspěvek přednesl anglicky a spatra, do češtiny přeložil podle magnetofonového záznamu Jan Čulík. |
Funkční model Romana JakobsonaAle máme-li se víc obrátit do teorie, mohli bychom použít funkční model od Romana Jakobsona a interpretovat tuto epizodu s použitím tohoto funkčního modelu. Takže by bylo možno říct, že takováto epizoda zdůrazňuje svou referenční funkci, že ta epizoda odkazuje na kontext. Umístíme-li Havla, který se tolik zajímá o literaturu, na tu velkou škálu, která začíná Edvardem Benešem a pokračuje oním komunistickým prezidentem, který navštěvoval všechny sjezdy spisovatelů a vykládal jim tam, jak je to uspokojující, být mezi spisovateli, a aby psali, lze tuto epizodu interpretovat jako funkci, která vyjadřuje u Havla jeho samotného, autora a text jeho sdělení, jak psal Jakobson. V takovém případě by to znamenalo, že Havel národu vysílá signál: "Vracím se k literatuře, opouštím politické postavení a zdůrazňuju svou literární orientaci." Ale pak existuje ještě apelativní, didaktická funkce, použijeme-li tradiční terminologii. Že totiž takto Havel zdůraznil význam role literatury a vyslal divákům signál, že ze všech lidských činností je osudově nejdůležitější právě literatura.
Literatura přestala plnit svou tradiční roliCelá ta epizoda byla ovšem dost překvapující, protože tato epizoda jaksi vůbec neodpovídá kontextu devadesátých let. To je totiž kontext, v němž podle většiny svých kritiků a interpretů literatura přestala plnit svou tradiční roli "svědomí národa" i všechny ostatní role, které literatura údajně v předchozích desetiletích plnila. Pohlédneme-li na to podrobněji, něco na tom je. Srovnáte-li některá čísla na mém handoutu, zaznamenáte obrovský pokles ve vydávání knih. V osmdesátých letech vycházely romány Bohumila Hrabala v nákladu až sto tisíc výtisků a prodaly se hned během prvního dne. Poezie Jaroslava Seiferta se prodávalo padesát tisíc výtisků. V současnosti se prodá od průměrného současného románu 400 výtisků. V poezii je obtížné získat přesná čísla, protože skoro veškerou poezii publikují sami její autoři a ti nejsou ochotni sdělovat, v jakých nákladech ji vydávají. Avšak nakladatelství odhadují, že se asi prodává průměrně od každé sbírky poezie tak 70 -- 200 výtisků. Prodá-li se 200 výtisků sbírky básní, to se dnes považuje za bestseller. U beletrie se za bestseller považuje takové dílo, jehož se prodají 3000 výtisků. Na základě těchto čísel by se dalo říci, že je česká literatura v krizi. Avšak na druhé straně existují jiná čísla. Čísla, z nichž vyplývá, kolik knih v České republice vychází. A tady vidíte, že počet vydávaných knih neustále roste. Koncem osmdesátých let vycházelo ročně v průměru asi 6000 titulů. V současnosti, tedy v roce 2001, to jsou nejnovější informace, které mám, vyšlo více než 14 000 titulů. A je také důležité, že to jsou skoro všechno první vydání. A z tohoto hlediska jsou tato čísla daleko pozitivnější, knižní průmysl roste a poptávka zřejmě také. Takže která čísla jsou správná a jaká je situace literatury v devadesátých letech? Na jedné straně literatura zcela zjevně ztratila roli, kterou hrála v minulosti, od doby národního obrození, kdy literatura suplovala nejen veškerou ostatní kulturu, ale také politologii, sociologii, filozofii a novinářství. Pojem spisovatele jako "svědomí národa" se po "sametové revoluci" rozložil. Literatura založená na rozrůznění generací?Zároveň musí člověk okamžitě dodat, že tato funkce sice už neexistuje, ale na druhé straně literatura získala jiné funkce. Samozřejmě je možno situaci české literatury v devadesátých letech hodnotit různým způsobem. Mnoho kritiků a literárních teoretiků, kteří se tímto obdobím zabývají, prezentuje veřejnosti analýzu založenou na generacích. Vidí na jedné straně spisovatele starší generace, většinou spojené s rokem 1968, kteří zažili začátkem devadesátých let velkou konjunkturu, a potom, alespoň z hlediska kritiků, zmizeli, zatímco se objevila nová generace a vznikly velké hvězdy devadesátých let, jako Michal Viewegh, Jáchym Topol, Barbora Nesvadbová a někteří další. Na tom něco skutečně je, ale na druhé straně nelze příliš generalizovat, protože někteří spisovatelé ze starší generace stále ještě vyvolávají určitý zájem a jejich díla se stávají, v dnešním slova smyslu, bestsellery. Mezi tyto autory patří Milan Kundera, Ludvík Vaculík a Pavel Kohout. Takže generační analýza není příliš přesvědčivá. Literární generace se tak čistě a izolovaně nevyměňují. Autoři jediné knihyA zároveň je nutno přiznat jinou věc. Existuje mnoho nových jmen, ale tato jména se většinou objevují jen jednou nebo dvakrát. A jen málo z nich se stane systematickým spisovatelem. Mnozí mají v dospívání sen, že vydají v dospělosti knihu, a když je jim nad dvacet, většinou se jim to podaří. Jenže pak jsou nuceni si uvědomit, jaká je realita. Píšete určitou dobu knihu, vyvinete úsilí k tomu, abyste našli vydavatele, a pak čekáte na reakci. Tito mladí lidé ještě vyrostli s tím, že literatura je společensky důležitá, že je svědomím národa. A proto očekávají, že jejich kniha vyvolá neuvěřitelně silnou reakci, že se něco stane a "já změním svět". Ve skutečnosti vychází ale ke každé vydané knize v průměru jen 0,7 recenzí. Takže jestliže budete mít štěstí, vyjdou o vaší knize dvě recenze. Jednu napíše váš přítel, druhou váš nepřítel. Ani z jedné z nich se toho tedy moc nedovíte. Objevuje se spousta nových jmen, ale tito spisovatelé po dvou -- třech letech přestávají psát, dají se na prodávání realit, turistických zájezdů a tak. Nicméně v devadesátých letech je možno vystopovat alespoň některé tendence. Jde o tendence, v jejichž rámci je možno rozdělit devadesátá léta na dvě charakteristické a odlišné poloviny. Éra zklamaného očekáváníPrvní polovina devadesátých let byla érou velkého očekávání. Dříve zakázaná literatura existovala tehdy v mysli lidí jako jakási umělá mytologie. Nikdo o ní nic nevěděl, ale lidi znali jména, která vyvolávala velké očekávání, pocit, že zakázaná literatura musí být něco výjimečného. Začátkem devadesátých let tedy začali někteří nakladatelé vydávat tyto zakázané knihy s pocitem, že "udělají něco pro národ" a že na druhé straně to bude pro ně zdroj výdělku. A tito nakladatelé uzavřeli smlouvu řekněme s Ivanem Klímou a mysleli si, že budou moci vydat onen jediný román, který Ivan Klíma napsal v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jenže po roce či po dvou letech se museli vyrovnat se situací, že v knihkupectvích stálo na téže polici pětadvacet knih od Ivana Klímy. A čtenář, který o literatuře neví nic, nemá znalosti literárního kritika, jde do knihkupectví a vybírá si -- s velkým očekáváním - knihy zcela náhodně. Najednou se takový čtenář doví, že Ivan Klíma píše o lásce a nenávisti, anebo o Lásce a smetí, že je život složitý a že je hlavní hrdina nerozhodný. Takový čtenář se tedy jednou dvakrát pokusí a pak přestane Klímu číst. A nakonec přestane číst nejen Klímu, ale i Vaculíka, Kohouta a všechny ostatní. Situace, kdy nakladatelé vydávali zakázané knihy v obrovských nákladech, nad 100 000 výtisků, vyvolala v novém kapitalismu první hospodářskou krizi. Byla to krize knižního průmyslu v letech 1993 -- 1994. Vznikla úplně nová situace, typicky bizarní a kafkovská. Vzniklo totiž knihkupectví Levné knihy. Paradoxem je, že toto knihkupectví naučilo lidi novému přístupu ke kupování knih. Od roku 1994 -- 1995 končí skoro každý knižní titul po půl roce v Levných knihách, a jejich slevy nejsou deset nebo dvacet procent, ale padesát až devadesát procent. A proto všichni čekají půl roku. Člověk přece nemusí číst knihu hned a po půl roce ji můžete dostat za poloviční cenu. Stejně nemáte čas na čtení. Takže je to začarovaný kruh. Vydáte knihu, kterou nikdo nebude kupovat. A tak ta kniha skutečně končí v Levných knihách. A to je situace, která dál pokračuje a Levné knihy se šíří, nejen po Praze, ale po všech českých městech. Je to paradoxní situace: normální knihkupectví mizí a Levné knihy nyní existují ve všech provinčních městech. První polovina devadesátých let je tedy v první řadě charakterizována zklamáním onoho velkého očekávání. Došlo také k oddělení literatury a knižního průmyslu. V osmdesátých letech, když člověk mluvil o knize, pravděpodobně měl na mysli beletrii. Avšak z oněch 14 000 titulů, které nyní ročně vycházejí v České republice, jen 26 procent je beletrie. Ostatní tituly jsou kuchařky, encyklopedie, slovníky a zejména ty knihy, které se vám snaží poskytnout informace o skutečnosti. Například knihy o historii vaření piva, o historii brambor. Jsou to knihy přesně o tom, o čem literatura nebyla, plní roli, kterou literatura nesplnila, neumožňovala vhled do reality. Právě toto zklamání po roce 1989, to vědomí, že "všichni nám lhali. Není žádných souvislostí mezi beletristickým světem literatury a mezi skutečností", je zdrojem toho, že se lidi začali zajímat o historii brambor. Povečeříte a máte onen příjemný pocit, že víte něco o tom, co jíte. Žádný Kundera vám takový příjemný pocit nabídnout nemůže. Biografie a autobiografieA v první polovině devadesátých let došlo ještě k další změně. Namísto románů, umělých, vymyšlených světů, se stal v první polovině devadesátých let dominantním žánrem životopis a autobiografie. Šlo o knihy, které patří do skupiny autentické literatury, memoáry, deníky, o situace, které lze charakterizovat anekdotickým způsobem. Hovoří se o tom i v anekdotách: Spisovatel přijde do nakladatelství s novým románem. Nakladatel ho odmítne: Nikdo nekupuje romány. Proč bych to měl vydávat? Ale nemáte deník? Nemáte vzpomínky? To je něco jiného. A tak se spisovatel vrátí domů a začne psát falešný deník, třeba z osmdesátých let. Takže vznikla potřeba číst knihy o "slavných lidech", které vidíte v televizi, anebo se dovíte něco autobiografického o Michalu Vieweghovi či o ostatních spisovatelích. Tuto umělou autobiografickou linii naleznete u Viewegha, u Topola a ve všech bestsellerech. Už se nepíše o současné realitěV druhé polovině devadesátých let vznikla úplně odlišná situace. Skončila totiž kocovina, kterou utrpěla česká literatura v první polovině devadesátých let. Už v literatuře nevznikají pokusy okamžitě psát o současné realitě, jak to dělávali Klíma či Kohout začátkem devadesátých let. Pavel Kohout tehdy napsal román Sněžím. To je typický příklad takovéto literatury, zabývá se procesem lustrací. Tehdy, v roce 1991 nebo 1992 to bylo velké téma, tak o tom Kohout okamžitě napsal román. Napsat román trvá půl roku, pak to trvá několik měsíců, než vyjde, pak román vyšel, ale nikoho už lustrace nezajímaly. A namísto bestselleru tak vzniklo v podstatě selhání, nejen z uměleckého hlediska, ale i z komerčního hlediska. V druhé polovině devadesátých let už takovéto literární pokusy nevznikají. Už spisovatelé neprojevují tendenci vyjadřovat se bezprostředně ke skutečnosti. Pokud to někteří spisovatelé chtějí dělat, píší do novin, vyjadřují se v televizi. Ale i v tomto ohledu je situace odlišná než dříve. Když vystoupil v televizi Ludvík Vaculík v letech 1990 -- 1992, titulek na obrazovce tehdy zněl: "Ludvík Vaculík". V současnosti, když se objeví v televizi, titulek musí znít: "Ludvík Vaculík, spisovatel". I tito staří, respektovaní, spisovatelé, přišli o své postavení veřejně známých lidí. Zároveň v posledních několika letech vzniká zájem o psaní politických románů; například poslední román Michala Viewegha Báječná léta s Klausem, nebo kniha Miloše Urbana Paměti poslance parlamentu, a několik dalších. Ale tito autoři mají jiný přístup. V první polovině devadesátých let měli autoři románů s politickými tématy snahu daný problém vyřešit, nabízet nová řešení, udělat něco pozitivního, využít fiktivního světa jako nástroje k změně skutečnosti. V druhé polovině devadesátých let jsou takovéto romány daleko víc hyperbolickou kritikou celého systému jako takového. Veškerá politika je zkorumpována. Není naděje. Urbanův román Paměti poslance parlamentu končí tím, že se budova českého parlamentu zapálí, jako jediné možné gesto -- vypálit. A aby kniha vyvolala pozornost, ve snaze vydat knihu, která se má odlišovat, ta kniha obsahuje velkou zápalku -- můžete zapálit parlament, anebo samotnou tu knihu. BestselleryV první polovině devadesátých let také bylo možno vydat cokoliv, ale pomalu jste si museli zvyknout na situaci, že nikoho to nezajímá. Zdá se mi, že v druhé polovině devadesátých let byla situace trochu odlišná. Chaos první poloviny devadesátých let se vyvinul v něco jiného. V situaci, kde máte dvě možnosti, jako spisovatel a jako nakladatel. Buď se můžete pokusit vydat bestseller. A někteří nakladatelé skutečně investují do mladých spisovatelů v naději, že jim napíšou v budoucnosti bestseller. Spisovatelé mají v posledních letech tendenci kupovat si práva na veškeré spisovatelovo dílo. Je to gesto pro budoucnost, protože s výjimkou Kundery, Viewegha a možná dvou nebo tří jiných autorů taková smlouva nakladateli nezaručí příliš velký zisk, pokud se kniha nepřekládá do cizích jazyků. Ve snaze "vytvářet bestsellery" nejde jen o Viewegha, ale i o Jáchyma Topola. Důvod je jasný. Viewegh hovoří k čtenáři takovým způsobem, že potvrzuje veškeré jeho emblematické, ikonické závěry o světě. Viewegh sděluje čtenáři, že to, co si čtenář myslí o světě, je správné. To je svět, plný nejrůznějších klišé, které šíří televize Nova a deník Blesk. V knize Výchova dívek v Čechách je postava zbohatlíka, plná klišé, je nevzdělaný, obklopený tělesnými strážci, chodí v drahém obleku, ale nemyje se, má slabost pro dceru (aby tam byl freudovský motiv). > Viewegh zdůrazňuje čtenáři: To, co si myslíš o světě, je správné. Nechci tvé vidění světa nijak zpochybňovat.Jinou otázkou je, proč se stal úspěšným autorem i Topol, a podle mého názoru k tomu došlo v důsledku politiky médií. Viewegh je totiž pro média "pozitivní postava". Má vysokoškolské vzdělání, je dobře oblečený, vždycky je ochoten mluvit s médii o svém soukromém životě, o tom, jak se rozvedl, jak chodí se sedmnáctiletými dívkami, a tak. Viewegh neustále poskytuje bulvárnímu tisku další a další sentimentální, limonádové historky. Jakmile jeho "sláva" začíná klesat, znovu se ožení, aby se o něj média zase začala zajímat. To je strategie, kterou proslul Karel Gott. Vždycky, když hrozilo, že se další rok nestane Zlatým slavíkem, v tu chvíli se našlo nové dítě a psalo se o tom ve všech novinách, takže Karel zase toho Slavíka vyhrál. Takže Viewegh je pro média "pozitivní postava". Avšak média potřebují také "negativní postavu". Někoho, kdo pochází z undergroundu, někoho, kdo je pořád opilý, pořád mimo, někoho, kdo se nečeše a reportérům odpovídá nezdvořile. A tak se po určitou dobu Topol stal touto "zápornou postavou". Ale teď už jeho příběh příliš dramaticky nepokračuje, a tak je Topol nahrazován Milošem Urbanem, novým, tentokrát opravdu "hnusným, ošklivým" člověkem, který hovoří o terorismu a o tom, že je nutné zlikvidovat veškeré kapitalistické demokracie. Takže Viewegh pokračuje jako "pozitivní osoba", ale jeho protikladem je teď Urban. Knihy, které nikdo nečte, a tak dostávají dotaceDruhou, extrémní, tendencí, vedle úsilí vydávat bestsellery, je psát takové knihy, které jsou tak složité a sofistikované, a tedy nečitelné, že to nikdo nekupuje a nečte. A v takovém případě může nakladatel zažádat u různých nadací o finanční podporu. Pošlete jim rukopis -- hovořím z osobní zkušenosti, protože jsem předsedou rady Nadace českého literárního fondu. Dostáváme tyto rukopisy. Nakladatelé nám posílají tyto rukopisy s průvodními dopisy: "Pohleďte, to je tak nečitelné, že to nikdo nikdy nedočte, takže na vydání takovéto knihy nevydělám. Ale je to experiment, protože je to nečitelné. Tak to musíte finančně podpořit." A většina nadací vydání takovýchto knih skutečně podporuje, neboť souhlasí, že nikdo nemůže číst takováto díla. Samozřejmě, existují někteří schizofreničtí spisovatelé, jako například Jiří Kratochvil, kteří se snaží o to, aby se vešli do obou kategorií. Snaží se psát některé romány experimentálně, jak to Kratochvil dělal na začátku, třeba ve svém románu Medvědí román, a pak zjistí, že by se měli psaním taky uživit. Jenže 200 prodaných výtisků vám živobytí moc nezajistí. Takže Kratochvil svými novějšími díly, počínaje Nekonečným příběhem, přechází do druhé kategorie. Nejméně na dvou set stranách píše souvislý příběh, založený na zápletce, jímž zamýšlí vysvětlit úplně všechno o střední Evropě a dvacátém století. Domácí a mezinárodní kontextV souvislosti s Kratochvilem je zajímavá i další tendence -- totiž úsilí nepsat jen pro český kontext a pro české publikum, ale pro mezinárodního čtenáře. V literatuře sedmdesátých a v osmdesátých let si člověk okamžitě povšimne, že existují dvě rozdílné kategorie spisovatelů. Na jedné straně Milan Kundera a na druhé straně Václav Havel. V případě Kunderových románů nemusí překladatel k textu přidávat ani jednu vysvětlující poznámku. Všechno je vysvětleno v textu, vypravěč funguje jako dokonalý průvodce turistů. Všechny informace, které potřebujete, jsou obsaženy přímo v románu. Na druhé straně máte Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a ostatní. Jestliže je chcete vydat v zahraničí, musíte používat tolika vysvětlivek, musíte vysvětlit, kdo je Karel Gott, kdo je Jiřina Bohdalová a tak dále. Tyto romány, těsně vázané na český kontext, jsou pro mezinárodní publikum problémem. Proto je Ludvík Vaculík v anglosaském světě tak marginální postavou. Jeho hlavní knihy jako Český snář nebyly nikdy úplně přeloženy a vydány v angličtině. V devadesátých letech jsme svědky toho, že autoři jako Ivan Klíma či Jiří Kratochvil přijímají ten kunderovský přístup. Ve jejich česky psaných románech, původně určených českým čtenářům, naleznete pasáže jako: "Šli na Václavské náměstí. Václavské náměstí je velké náměstí v centru Prahy." Jsou to informace, které lidé z Prahy, ale i z Moravy nepotřebují -- i lidé v Brně vědí, co je Václavské náměstí. Ale autor si potřebuje být jist, aby čtenář věděl, z důvodů zápletky věděl, že je Václavské náměstí uprostřed Prahy, a tak takovéto informace včleňuje i do českého kontextu. Nepřítomní autořiAbych to tedy nakonec shrnul -- skončím, jak jsem začal, zase u Václava Havla. Existují dva autoři, kteří v devadesátých letech byli v české literatuře víceméně nepřítomni. Milan Kundera, jehož rományŽivot je jinde, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí a jeho romány, napsané francouzsky, nikdy oficiálně v České republice nevyšly. Původně se Kundera rozhodl vydávat jeden román ročně, a tak se vyhnul pasti, do níž spadli Klíma, Kohout a ostatní, kteří vydali příliš mnoho a přišli o kontakt s čtenáři. Druhým autorem, který v české literatuře od devadesátých let chybí, je Václav Havel. Jeho kompletní dílo vyšlo až v roce 2000 v sedmi svazcích, vázaných v kůži. Způsob, jakým tyto Havlovy sebrané spisy vyšly, vám svým způsobem připomínají komunistickou éru: když jste si chtěli koupit hovězí, museli jste si s tím koupit i kus tlustého, který nepotřebujete. A něco podobného se stalo tady: potřebujete-li Havlovy hry, musíte si koupit celý tento Havlův sedmidílný komplet, který obsahuje i všechny Havlovy politické projevy, všechny eseje a prodává se to všechno jen jako jediný celek. Nakladatel přiznal, že se těch kompletů prodalo jen asi 200, zatímco ostatní výtisky, většina nákladu 3000 výtisků, se rozdal jako dary velvyslanectví.
Česká literatura jako Harry PotterNeřekl jsem vám příliš mnoho o nových tendencích v české literatuře. Samozřejmě, pokud se budete snažit, naleznete třeba postmoderní tendence, feministické tendence a další tendence v současné české literatuře. Takový materiál naleznete.Podle mého názoru je česká literatura devadesátých let něco jako Harry Potter. Není zajímavá z hlediska imanentní literatury, z hlediska literárního. Česká literatura jistě pokračuje, vydává se spousta knih, ale je to všechno nuda, je to jen sled scén a epizod. Je to však velmi zajímavé ze sociologického hlediska, a proto se omlouvám, že tu celou dobu hovořím o kontextu a nikoliv o textu. |