Poté se svět dále rozvíjel k stále dokonalejšímu a všeobsáhlému globálnímu systému, až dospěl přes První světovou válku (pokus zejména opožděného Německa o vstup mezi mocnosti a přerozdělení světa také v jeho prospěch) a přes Druhou světovou válku (nový neúspěšný pokus o změnu poměru sil a nové uspořádání v Evropě pod hegemonií Německa a v Asii pod nadvládou Japonska) až k dnešku. Pokud v polovině 19. století můžeme mluvit o prvé globalizaci, pak dnes jde o superglobalizaci. Rekvizity se změnily - už to není telegraf, ale internet, už to není paroplavba ale obří tankery a dopravní letadla, principy a podstata věcí jsou však pořád tytéž.

A co je tedy nejvlastnější podstatou onoho společenského pořádku, jehož vývoj tady ve zkratce sledujeme? Jednoduše řečeno: trvale udržitelný kšeft. Tedy zisk z oběhu kapitálu. Zprvu roztříštěného a rozdrobeného, stále více se však spojujícího ve velké celky s tendencemi ke vzniku hospodářských monopolů. Tento vývoj nutně překročil hranice národních států a stal se mezinárodní, nadnárodní a globální záležitostí. Ovšem vedle rozvoje hospodářského je tu i jeho politický odraz. V mezinárodní rovině mezi světovými válkami dožívá klasický koloniální systém a vzniká Společnost národů, po jejím krachu koncem 30. let pak Spojené národy, provázené velkými nadějemi. Ale vzápětí se svět mění v bipolární soustavu v čele se supervelmocemi, na samém pokraji války. Role Spojených národů v mezinárodním a nadnárodním měřítku byla touto rozpolceností nutně omezena. Je ironií, že zhroucení bipolarity se možná stalo počátkem nikoli uskutečnění původně zamýšlené role Spojených národů, ale definitivního krachu této struktury.

Globalizovaná ekonomika potřebuje nyní něco úplně jiného, nežli organizaci jako jsou Spojené národy, ty jsou zbytečně všeobsahující a tedy velmi těžkopádné a navíc se lehce stávají platformou pro vyjadřování kritických postojů četných rozvojových či polorozvojových zemí. Potřebuje uskupení a strukturu, jež bude hájit tvrdě a bez skrupulí její zájmy proti každému, kdo nebude poslouchat. Potřebuje světového drába, který spolehlivě a brutálně udeří tam, kde by pro nadnárodní ekonomické zájmy vznikaly nepřijatelné politické podmínky a rizika nebo nežádoucí hospodářské překážky.

Dualita východ - západ se rychle mění na dualitu bohatý a mocný Sever - exploatovaný a ovládaný Jih. Veškeré řeči o ideálech lidských práv, svobody a demokracie (a také - a nikoli v poslední řadě - svobodného podnikání) jsou jen dobovými představami. V této rovině si současníci hlubinné změny poněkud zprostředkovaně uvědomují a je i prožívají. Jde o ideologická klišé a úvodníkářské stereotypy. Ti mocní jich rádi využijí, když se hodí, ale věřit v ně nechávají ty ostatní. Média je vytrvale hustí do veřejnosti všech "vyspělých" zemí.

Složitější je to s nyní tak populárními frázemi o mezinárodním terorismu a s bojem proti němu. Tady jde o cosi zatraceně skutečného. Vše nasvědčuje tomu, že se začíná opravdu rozjíždět velice ošklivý "studený" konflikt, za kterým stojí právě nové dělení Sever - Jih. Ve vyspělé části světa se do čela postavily Spojené státy, kooperující úzce s Británií a v další řadě pak s ostatními členskými zeměmi NATO. Nová doktrina je globální a zahrnuje preventivní teroristické údery vládních komand a jednotek zvláštního určení, "obranné intervence", záměrně vyprovokované drobné války za účelem likvidace neposlušných režimů. Mezinárodněprávní zvyklosti se staví zcela na hlavu: státní suverenita je zpochybněna, na Severu postupně zaniká v různých integracích a na Jihu se stala zcela relativním pojmem. Kdykoli může přiletět bezpilotní prostředek, vylodit se komando zabijáků, někoho v cizím státě zabít nebo něco zničit a zmizet. Už se ani neprotestuje. Řada států ochotně vydává dopadené "teroristy", aby si je Velký Bratr odvezl do klecí na Guantanamu nebo kamkoli jinam. Soudy zatčené nesoudí. Nechají se prostě hnít v těch klecích. Vyšetřování válečných zločinů se trpí jen v případě poražených. Velký Bratr nějaké mezinárodní tribunály pro své hrdložezy připustit nehodlá. Války se nevyhlašují, ale prostě se selektivně bombarduje a dělají se špinavé podvratné operace, dokud nedosáhneme svého. Nová základní doktrina mezinárodního práva a diplomacie je zřejmá: kdo poslušně kamarádí s Velkým Bratrem, může doma vraždit a okrádat vlastní národ, může být krvavým diktátorem - to vše je jeho vnitřní záležitost. Takový poslušný kamarád se těší všem atributům státní suverenity a nedotknutelnosti. Ale ten, kdo nekamarádí, nemá nárok na nic: takový stát nemá žádnou suverenitu, je vůči němu dovoleno vše. Je to darebák, diktátor, vrah a v zájmu boje proti terorismu, v zájmu lidských práv, svobody a demokracie je každá špinavost a desinformace dobrá a je nutno jej zničit. Řada zemí získala jaderné zbraně, ale kamarádí. Irák je možná má již také - ale nekamarádí. A tak na něj! Až dodatečně se možná zjistí, že vlastně neměl skoro nic, co by stálo za řeč... Válku lze připravovat a provokovat - je-li zrovna žádoucí - jak nám na podzim 2002 předvedl Velký Bratr, i neustálým stupňováním požadavků, jež jsou drzé, neslučitelné se svéprávnou existencí státního útvaru, přímo kapitulační. Obrovská je v takových dobách síla účelových desinformací a vědomého klamání světové veřejnosti. Vytváření virtuálního protivníka za účelem semknutí řad. Kdo z čtenářů viděl ve své podstatě geniální americký film "Vrtěti psem", ten ví přesně, o co jde.

Ale to je jen jedna strana toho ošklivého "studeného" konfliktu. Ta druhá, to jsou různé kolikrát velmi odpudivé diktatury, jejichž důležitou vlastností samozřejmě není popírání a porušování lidských práv (takový nevýznamný detail!), ale to, že nekamarádí s Velkým Bratrem. Diktatury, které si Sever pěkně vypěstoval, ale ty se mu pak zpronevěřily. Tyto státy jsou pravděpodobnými cíli válečných provokací, špinavých podvratných operací a psychologické války. Kéž by ale Sever mohl jen takto selektivně vyřizovat neposlušné diktátory! To by byla selanka. Jenže oni tu jsou i nestátní či nevládní oponenti, kteří se špatně chytají, jsou všude a nikde. A kolikrát jsou to pěkně ostří hoši. Opravdu si nezadají ve své brutalitě a profesionalitě s námezdními hrdlořezy ze zvláštních jednotek Severu a jejich špicly. Hrají s nimi kolikrát docela vyrovnanou partii. Ale neradujme se z toho. Je tu sice někdo, kdo je schopen účinného odporu a úderů dokonce do samotných nejposvátnějších symbolů Velkého Bratra a celého společenského pořádku (útok na hypermoderní komerční centrum v New Yorku byl především útokem proti symbolu - symbolu onoho trvale udržitelného kšeftu, útokem tak dobře připraveným a bezohledně provedeným, že z toho jde opravdová hrůza). Protivníci Severu totiž bojují za naprosto totalitní ideály teokratického superstátu, který by byl schopen tolerovat pouze ortodoxní islám. Velmi hodnověrně se ti lidé vzbouřili proti západní, zejména americké kultuře a stylu života i hodnotám, jež vnucuje světu - ale učinili tak ve jménu středověkého ujařmení všech pod nesmlouvavou náboženskou diktaturou. Má to samozřejmě svou hlubokou logiku: proti zkaženosti Západu se staví tradiční ideály náboženství a mravnosti. Ale jejich uskutečnění je čirou spíše utopií. Zkušenost napovídá, že by v případě takového pokusu nakonec zbyla jen krvavá, nenáviděná diktatura, profanující původní ideály.

Svět je ale barvitější. Takových pokusů o jiné řešení existuje víc. Po zhroucení sovětského pokusu o alternativu zbývají různé, převážně z klasického maoismu vycházející doktriny - Světlá stezka v Peru je dobrým příkladem. V Nepálu je to podobné. Krajním projevem je radikálně protiměstská teorie Pol Pota a spol. Tudy podle všeho rovněž přijatelná cesta nevede. Žijeme prostě v podivné době, kdy víme, co je špatně, cítíme vznik orwellovské dichotomie Sever - Jih a její prvé drastické projevy, ale nevíme jak z toho ven.

A tak stojíme před zajímavou volbou: nazývat věci pravým jménem a snažit se nalézt bez jakékoli záruky nějaké řešení - nebo plně akceptovat "reálně politické" postuláty Severu, do kterého jsme nyní stále víc začleňováni a vítat veškeré akce na zkrocení "mezinárodního terorismu" a zavedení takového pořádku, který bude pro Sever i globální ekonomický systém vhodný. Svět se přitom posunuje někam, kde se může snadno přiblížit nejotřesnějším sociálně-fantastickým představám kritické literatury 20. století - od Orwella, přes Zamjatina, Bredburyho až po Huxleye. Je to teror proti teroru, studená, nevyhlášená válka, projevující se zatím hlavně odstrašujícím vražděním nezúčastněných - a to na obou stranách.

Profesionalizace armády možná uleví rekrutům, ale ve skutečnosti vede k vytvoření plně žoldnéřských, vysoce specializovaných a libovolně zneužitelných mocenských nástrojů. Globální propojení ekonomických a mocenských struktur činí z většiny státních útvarů závislé a druhotné celky. Státní suverenita prochází krizí výrazného zrelativizování a zásady právního či sociálního státu také. Nepodceňujme takové obří policejní manévry, jaké probíhají zrovna nyní v Praze - ke schůzce NATO. Po nich se již poměry nemusí vrátit tam, kde byly před tím. A český měšťák tomu ještě bude tleskat. Člověka napadá: kde zůstala nezávisle myslící inteligence a její kritická reflexe? Kde zůstala nezávislost a kritičnost alespoň některých médií? To opravdu musí čest tohoto národa a zdravý rozum hájit jen hrstka anarchistů? To jsme tedy dopadli opravdu hodně bledě!

Je to ironie dějin, ale jediný, kdo vyšel z úderu 11. září 2001 opravdu posílen, byly špiclovské a utlačovatelské aparáty po celém světě. Dřív se na ně vlády i veřejnost dívaly štítivě, jako na nutné zlo. Teď jim vnucují milióny a ony se modernizují a rozšiřují. Inu, dvacáté první století... Dochází k erozi občanských práv a svobod. Zatím je nepřiznávají "jen" válečným zajatcům z Afghánistanu a stovkám podezřelých, jež zatkli. Ale časem se to může rozšířit na menšinové disidenty nejrůznějšího druhu. Po spravedlivém a nestranném projednání obvinění, zajištění obhajoby a usvědčení nebo osvobození těch, kdo byli zatčeni v Asii, v nedůstojných podmínkách odvlečeni a umístěni do kubánských klecí jako teroristé, se již nikdo neptá. A to už tam hnijí rok!

V této situaci se u nás koná vrcholné setkání zástupců členských států NATO. Z české strany je v tom cítit upachtěná snaha po světovosti a důležitosti. Snaha zalíbit se Velkému Bratrovi a jeho pomocníkům. Snaha hrát také jednou alespoň na okamžik světovou roli. Honem se iniciativně navrhuje zřízení nějakého toho vojenského velitelství NATO v Čechách. Je v tom velká dávka přizpůsobivého českého vlezdoprdelismu. Ještě docela nedávno se takto nedůstojně lezlo do řiti Varšavské smlouvě, Sovětskému svazu, Leonidu Iljiči Brežněvovi a jeho nástupcům. Nyní se jen otočila znaménka. A leze se zas. Snaživě, jako dřív!

Před pár dny jsem míjel na dálnici kolonu amerických vojenských vozidel. Docela mne překvapilo, jak stejné pocity člověk měl před nějakými patnácti lety. Tehdy nás míjely gruzoviky s nápisy "ogneopasno" a podobně. Dnes je to obdobné, jen nápisy jsou jiné. Zase něco cizorodého, násilného, vnuceného zvenčí.

NATO se v Praze má radit o rozšíření svých řad. Jde o rozšiřování až k hranicím nyní se v defenzívě nalézajícího Ruska. Tam někde se zadělává na konflikty budoucnosti, až Rusko začne opět naplno hrát velmocenskou roli. Vedle toho se mají v Praze radit o své nové doktríně: nakolik bude NATO nástrojem útočné politiky USA. Nakolik převezme globální úlohy, nakolik se bude účastnit preventivních lokálních konfliktů "nového typu" (bombardování Jugoslávie v roce 1999 byla první, další budou následovat) a "obranných intervencí", nakolik si osvojí praktickou možnost nasazení miniaturních jaderných zbraní nové generace. A dost možná velmi brzy po schůzce vypukne nová lokální válka. Jsou zde totiž hodnověrné informace, že v severním (kurdském) Iráku jsou verbováni bojovníci z řad Kurdů a Arabů do boje proti Hussainovi. Jako by Američané chtěli zopakovat nedávný úspěch Severní aliance v Afghánistánu, tedy vyvolání místní opoziční síly, jež sehraje roli podporovaného a usměrňovaného nástroje. Takže válka se připravuje navzdory novým zbrojním inspekcím Spojených národů a jedinou nezodpovězenou otázkou je, kdy a z jaké záminky vypukne.

NATO je v té podobě, k níž dnes rychle směřuje, nejnázornějším a nejpřesvědčivějším výrazem nového světového pořádku. Pořádku nestabilního, riskantního, brutálního, hluboce nespravedlivého, s naprosto nevypočitatelnými konci. Nově zaváděná "aktivně obranná" doktrína Severu se příčí základním dosavadním principům mezinárodního práva, Charty OSN a Ženevských konvencí. Ve svých důsledcích výrazně relativizuje a omezuje lidská a občanská práva všech.

Demonstrace proti schůzce NATO v Praze jsou projevem pudu sebezáchovy a zdravého rozumu v absurdní a iracionální situaci. Jsou výrazem nespokojenosti se stavem věcí. V historii dosud vždy byla taková nespokojenost - pokud se během času stala dostatečně silnou - začátkem změn. Má to svou zhoubnou logiku: globalizovaná ekonomika a na ní založená moc demokracii, lidská a občanská práva v podstatě nepotřebují. Odpor proti válečnické doktríně nové "studené války" je pokusem o obranu demokratického řádu, lidských a občanských práv pro každého, pokusem o cestu ke spravedlivější společnosti a lepšímu světu.