Moderní iluze o demokracii posiluje význam takovéhoto hodnocení, protože demokracie preferuje jedince a skupiny, kteří vytvářejí nejlepší představy zakládající rozhodování voličů, zákazníků a čumilů. "Dobře prodané dobro" je vynášeno, "na prodej" je i pro mnohé fascinující zlo.

Iluze demokracie, resp. trh politiků, zboží, umělců atd., ve společnosti založené na směně, výměně a relativním přebytku nemá smysl "obnažovat a bořit" nějakým kázáním a usilováním o návrat po historické ose dozadu, protože se jedná o existující fázi vývoje lidské společnosti a ne o nějaký rozmar. Technicky vyspělé země zřejmě již dnes velmi silně omezují liberální aspekty v postavení jednotlivců a skupin a posilují konzervativní. V další fázi vývoje (pravděpodobně velmi vzdálené) nastane opět "uvolnění morálky". Tento proces zajišťuje realizaci opakování a přesahování daného ve společenském vývoji.

Ano, vše je relativní. Ale při hodnocení svých skutků nepropadejme snadno iluzi, že jsme hrdiny nebo padouchy - raději si říkejme, že jsme tak trochu padouchy, ale berme to s humorem. Poměřujme své činy situací, ve které jsme se rozhodovali, a ne pouze z pohledu současného a tím z pohledu zdánlivého nadhledu, který díky zavádějící paměti ztrácí přehled o řadě okolností, které měly vliv na naše rozhodování - jako byla třeba naše rozhodovací schopnosti v dané době - známe ony "generály po bitvách". Berme ohled na smysl našeho života, smysl života našich současníků a trvání jako "výsledek" = "globálního Boha", realizující se přesahováním a opakováním daného (zejména za situace, kdy se snažíme hodnotit alternativy rozhodnutí, které jsou před námi).

Tím bereme ohled na dobré a zlé, které přesahování a opakování daného obsahují. Protože ani jedno z toho není absolutní a není nám cizí. Nemylme se v odhadu míry působení na realitu, které mohlo nebo může naše jednání přinést. Nemylme se proto ani v odhadu vlastní důležitosti pro druhé, ale nepropadejme rovněž komplexům méněcennosti.

Důležité je vyjasnit význam pocitu vyvolenosti a méněcennosti pro člověka ve vztahu k trvání jako smyslu existence lidstva. (Individuální prospěch snad lze ponechat stranou - je-li pro někoho sebeukájení, v širokém smyslu slova, tím nejdůležitějším v jeho životě, nemá smysl jej o čemkoliv jiném přesvědčovat; to není výzva k askezi, ale k vědomí sounáležitosti s celkem, bez kterého bychom sice mohli přežít řadu let jako ztroskotanci nebo dobrovolní "Robinsoni", ale za cenu jakéhosi "vakuovaného" přežívání bez počátku a konce. A to bez ohledu na to, jestli by náš "ostrov" byl ostrovem nouze nebo přepychu.) Vyvolenost nás vede k úsilí o naplnění smyslu -- bez tohoto pocitu bychom upadli do apatie. Méněcennost koriguje přehnané nadšení a snižuje postupovaná rizika. Rovněž umožňuje účinnou obranu.

Pocit vyvolenosti nebo méněcennosti nás může snadno splést při rozhodování a hodnocení; pokud si tyto pocity přiznáme a uvědomíme si jejich roli při vzniku náboženství a ideologií, nemělo by dojít k dalšímu extrému - totálnímu vystřízlivění a ztrátě víry. Vědomí toho, co jsme a kam jdeme, nás rozhodně "nezabije"; pouze nás zbaví zlatých býčků - partikulárních Bohů a sebeklamů. Zabít nás může pouze slepota. Slepota vůči našim možnostem; slepota vůči trvání. To je náznak "absolutního" zla. Všechno ostatní je jen částečně zlé, do určité míry dobré nebo morálně neutrální.

Zlo je zvrat, způsobený tím, že se z pocitu vyvolenosti nebo méněcennosti vyvine komplex (složitě založené mínění) vyvolenosti nebo méněcennosti a my podléháme představám o apriorní správnosti nebo nesmyslnosti našich skutků a ohrožení nepřáteli. Komplex (dále myšleno jako komplex vyvolenosti nebo méněcennosti; zpravidla se vyskytují společně jako dvě "vrstvy") je vrcholně nebezpečný, jako kolektivně sdílený "statek", který je zaštítěný institucionálně, např. (ve smyslu "mnohé ze všech") hnutím, stranou, sektou, církví, národem, státem nebo i jen víceméně neformálními skupinami, jako jsou rodiny, party a sportovní fanoušci. Komplexem se ve smyslu sociálního jevu nerozumí diagnóza nemocného jedince, ale sdílené mínění vytvářené někdy živelně, ale zpravidla alespoň iniciované či vytvořené "vůdci", kteří samozřejmě duševně nemocní mohou být. Tím není ale vyloučena ani alternativa jednajícího individua, které se rozhoduje v rámci nebo mimo rámec duševní normality pod vlivem vlastního komplexu (komplexů/, který má jinak charakter sdíleného sociálního jevu. Těžištěm komplexů je "definice nesprávného" -- někdy jen odlišných názorů; často i nepřátel určených k likvidaci.

Problémy partikulárnosti ideologií a náboženství se dnes ve sféře představ, brzy možná v i realitě, přenesou i do nutnosti vyrovnat se s existencí mimozemských bytostí - když odhlédneme od běžně připomínané skutečnosti, že ani ostatní živočichy nebo floru na Zemi nemůžeme považovat za něco vyžadujícího menší úctu než člověk jako druh.

Dobré a zlé v "ideologii bez ideologií" či "náboženství bez náboženství" se ukazuje jako pěkný podfuk; bez etických kritérii rostoucích v takovýchto "zahrádkách" není možný důstojný život bytostí, které se mohou rozhodovat. I tento text je míněním autora, který hledá "správný úděl". To, co bylo vyneseno dveřmi, se vrací v globální podobě oknem zpátky. Jak také jinak? Změnili jsme snad povahu?

Definice pojmů: Partikulární ideologií nebo náboženstvím se rozumí každý světový názor bez ohledu na jeho druh a formu, který obsahuje, skrytě nebo otevřeně, prvky komplexu vyvolenosti, méněcennosti nebo obou komplexů současně.