Tímto rozhodováním, ať bude jakékoli, nikdy nezvýším svou popularitu, spíš ji vždy znovu snížím, to je vyzkoušeno a ověřeno. Jenže já milosti neuděluji kvůli popularitě, ale proto, že to je má ústavní pravomoc, kterou považuji za systémově správnou. Pokud někdo ústavními změnami mne jako prezidenta či mého nástupce tohoto práva zbaví, pak ušetří mně či jemu mnoho práce. Čili: nemám žádný osobní důvod bojovat proti eventuálnímu zrušení této pravomoci. Nicméně, kdyby byla tato prezidentská pravomoc zrušena, považoval bych to za systémovou katastrofu. Právo, ať chceme či nechceme, je vždycky určitým způsobem plošné, určitým způsobem slepé. Nikdy - ani v tom nejdokonalejším systému a náš věru dokonalý není - nemůže postihovat individualitu každého případu a přihlédnout ke všem jeho souvislostem. Proto existuje tato zvláštní pravomoc, která umožňuje přihlédnout k absolutní jedinečnosti různých případů. Jen pro informaci: V době mého předchůdce prezidenta Husáka bylo průměrně udělováno každý rok kolem 2 000 milostí, v roce 1987 to bylo 3 207, 1988 - 2 028, 1989 - 198. Jako federální prezident jsem udělil v roce 1990 - 433 milostí, v roce 1991 - 62 milostí, v roce 1992 106 milostí a jako český prezident v roce 1993 - 248 milostí, v roce 1994 - 407 milostí, v roce 1995 - 107 milostí, v roce 1996 - 77 milostí, v roce 1997 - 63 milostí, v roce 1998 - 72 milostí, v roce 1999 - 88 milostí, v roce 2000 - 105 milostí, v roce 2001 - dosud 20 milostí (o každé udělené milosti informujeme na následujících internetových stránkách). Mimoto jsem udělil tři amnestie. První amnestie po pádu komunismu se možná významně zasloužila o onu zmíněnou špatnou pověst mých milostí a amnestií. Rád bych se proto k ní vrátil. Tehdejší porevoluční amnestie byla připravena během dvou dnů. Samozřejmě ji připravovali znalci a profesionálové, nikoli já osobně. Podílely se na tom obecně známé osobnosti jako Otakar Motejl, Pavel Rychetský, Petr Uhl, Dagmar Burešová a další. Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů - například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla. Je to nesmysl, ostatně většinou byli propuštěni lidé, kteří by beztak tentýž rok šli na svobodu, takže by možná nějaký trestný čin, který spáchali, byl tak jako tak ten rok spáchán. Ostatně, trestných činů spáchaných propuštěnými na základě tehdejší amnestie bylo 9 procent z celkové kriminality v roce 1990. Pak byly uděleny ještě amnestie v roce 1993 a v roce 1998.

Ke struktuře milostí: Většina z nich je udělována ze zvláštních humanitárních důvodů - například, že dotyčný člověk je nevyléčitelně nemocný, nebo že je to matka několika dětí, která by si sice odpykala spravedlivý trest, ale zároveň by se několik dětí dostalo do dětských domovů, neměly by rodiče a kdoví, kolik trestných činů by během svých budoucích životů napáchaly. Ostatně mezinárodní úmluvy říkají, že práva dítěte jsou nadřazena všem ostatním právům či povinnostem. Často to bývá celý soubor specifických důvodů - od nemoci, přes péči o dítě, přes lítost, schopnost odškodnit postiženého, vyrovnat se s ním. V této věci dokonce mohou amnestie sloužit a občas sloužívají jako jakýsi impuls či inspirace pro trestní politiku a legislativní změny. Nicméně každá milost může být podrobena kritice, každá je kontroverzní, každá je napadnutelná. To je samozřejmé. Určité malé procento milostí má charakter nápravy justičního omylu. Například v loňském roce to bylo asi 7 případů. I to se může stát, že celým systémem justice někdo projde a nakonec odejde od poslední instance tak a tak odsouzen, a přesto je obětí justičního omylu. (Mimochodem: je to jeden z důvodů, proč evropské státy i náš stát zrušily trest smrti a proč jsem proti němu bojoval.) Jinými slovy: na základě studia všech podkladů, materiálů, spisů a všech informací, o nichž jsem mluvil, může se dospět k názoru, že se někdo stal obětí justičního omylu. V takovém případě dávám podnět ministru spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona, což je mimořádný opravný prostředek, který má v rukou ministr, nikoli já. Buďto mému podnětu vyhoví a jde to svou cestou, nebo nevyhoví, ale já přesto setrvávám na svém názoru, například že z 90 procent nebo z 60 procent jde o justiční omyl, a udělím tudíž milost. Je to mimořádný případ, ale i to se může stát, stalo se to například nedávno v případě jistého pana Růžičky - možná si na něj veřejnost vzpomíná.

Ještě slovo o takzvaných abolicích, což je zastavení trestního stíhání před vynesením rozsudku. Ano, i takové případy existují. Opět tvoří jen malé procento milostí. Celkem jsem sice už udělil 888 abolic, z toho mi ale 818 předložili ministr spravedlnosti a generální prokurátor v rámci amnestií. V běžném roce se počet abolic pohybuje průměrně kolem deseti. Jsou to případy opět jakýmsi způsobem extrémní. Například, že někdo je nesmyslně dlouho stíhán vazebně, je těžce nemocen a není jiného způsobu, jak mu zachránit život. Samo sebou vždy v těchto případech vítám, když dotyčný nepřijme milost v tom smyslu, že se dožaduje, aby proces byl dovršen a aby bylo zjištěno, zda se provinil či nikoliv. Soud pak vynese výrok o vině, ale nemůže už uložit trest. Celkově bych řekl, že věnuji milostem asi jednu a půl hodiny každý týden nebo každých čtrnáct dní.

převzato z on-line rozhovoru 14. března 2001, redigováno