V Iráku jsou ženy často nadřízeny mužům a v armádě slouží v nebojových funkcích. Šéfkou iráckého programu výroby biologických zbraní je žena, dr. Rihab Rašida Taha, [která získala svůj doktorát v Británii.]

Muž smí zastavit ženu na ulici v Bagdádu a zeptat se jí na cestu, aniž by tím způsobil skandál. Muži a ženy se společně modlí v mešitách, chodí společně do restaurací, chodí společně na plavání, chodí spolu na veřejnosti. Dívky se účastní školních sportů téměř tak často jako chlapci a irácká televize vysílá ženský i mužský sport.

"Nikdo si tady nemyslí, že je sport jen pro muže," konstatovala Nadia Jásir, kapitánka iráckého národního ženského fotbalového týmu.

Autor komentáře nehájí Saddáma Husajna, avšak poukazuje na to, že Irák je civilizovanou zemí dvakrát tak dlouho než Británie a první lékařka začala v Iráku působit v roce 1922.

V regionu, kde se se ženami všeobecně zachází velmi špatně, je Irák podle komentátoru listu New York Times příkladem, jak může arabská země dodržovat islám a přesto poskytovat ženám možnosti k realizaci.

"Když se dívám na ženy v Saúdské Arábii, je mi jich líto," řekla Thuha Farook, mladá lékařka v Basře. "Nesmějí studovat. Nesmějí se učit."

Ve fakultní porodnici v Basře jez 26 studentů gynekologie 25 dívek. 54 procent studentů na univerzitě v Basře jsou dívky.

Irácké ženy, které mají zaměstnání, mají většinou nárok na šest měsíců plně placené mateřské dovolené a na dalších šest měsíců, kdy dostávají polovinu platu. Na pracovišti jsou většinou k dispozici dotované školky. Ženská obřízka, která se běžně praktikuje ve spojeneckých zemích USA, jako je Egypt a Nigérie, v Iráku není.

Brutálnímu politickému útlaku jsou samozřejmě vystaveny obě pohlaví. Občas v Iráku dochází k tzv. "vraždám kvůli cti", kdy muž zabije dceru nebo sestru za to, že se chová necudně. Pachatelé se v Iráku odsuzují za takové vraždy na půl roku do vězení. V jiných zemích se takové vraždy často vůbec netrestají.