Každý den přinášel nové zákazy: nesmí se nosit makeup, ani pod burkou, nesmějí se nosit bílé ponožky, boty na podpatcích, boty, které vržou, lak na nehty. Jestliže jste měli okno do ulice, muselo se natřít černou barvou a za něj se musel umístit těžký závěs, aby kolemjdoucí muži nemohli zahlédnout ženu uvnitř.

Poprvé, když jsem měla na sobě burku, myslela jsem, že umřu. Pocit, že jsem v pasti, a horko byly nesnesitelné. Měla jsem zmáčknutou hlavu a intenzivně mě bolela hlava. Zvuky byly utlumené. Skoro jsem neviděla ven a bylo velmi obtížné dýchat. Byla jsem nerozeznatelná od ostatních žen na ulici. Už jsem nebyla člověk. Byla jsem jen zakrytý, pohyblivý předmět.

(...) Rozhodli jsme se, že děti budou chodit do naší školy po malých skupinkách. Za čtyři měsíce jsme měli 60 studentek.

Nejprve jsem neslyšela zaklepání. Teprve, když jsem zaslechla, jak někdo tluče na dveře a křičí, oblékla jsem si burku a otevřela jsem. Téměř jsem omdlela. Byli tam tři členové náboženské policie. "Vy jste ta učitelka?"

"Máte nesprávné informace," řekla jsem.

"Doufám, že mluvíte pravdu," řekl policista. "Protože jestliže ne, vážně vás potrestáme. Vrátíme se a zabijeme vás."

Druhý den už neklepali. Vrazili do domu: "Lhala jsi nám! Zasloužíš smrt. Přijdeme si pro tebe zítra."

Hale se však za pomoci bratra podařilo uprchnout z Afghánistánu do Pákistánu. Její sestra žila v Americe v Pittsburghu a Hala přiletěla za ní:

Velký muž s plnovousem napřáhl ruku: "Pas? Vízum?"

"Nemám pas, nemám vízum." Neuměla jsem pořádně anglicky a doufala jsem, že mi bude rozumět. "Azyl."

Jeho výraz tváře se změnil. "Půjdete se mnou." Jeho hlas byl tvrdý a ostrý. Proč se zlobil? Šla jsem za ním do velké místnosti. Tam jsem viděla řadu psacích stolů. V určité vzdálenosti od stolů byly řady kovových lavic, k nimž byly připevněny kovové kruhy. Muž ukázal: "Posaďte se tady."

Doufala jsem, že se sestra Sulima brzo objeví. Předchozího dne jsem ji jednominutovým rozhovorem informovala, že přijedu na letiště příštího dopoledne. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jakým letadlem, protože jsem nevěděla, činitele které letecké společnosti se podaří člověka, který mě pašoval, podplatit. (...) Nakonec mě Sulima našla.

Žena u jednoho psacího stolu mě hrubě zavolala: "Odkud jste?" Sukima přeložila mou odpověď a pak řekla: "Má sestra nemluví dobře anglicky. Budu za ni překládat."

Žena se zamračila. "Máme profesionální tlumočníky. Příbuzní nejsou povolení. Jakým jazykem mluví?"

"Paštu," odpověděla Sulima.

"Co to je?"

"To je jazyk, jímž mluvíme v Afghánistánu."

Žena prostudovala složku dokumentů. "Nemám žádného překladatele, který by uměl tohle. Před čím utíkáte?"

"Moje sestra utíká před Talibánem. Chtějí ji usmrtit."

"Co to znamená, Talibán?"

"Ona vyučovala dívky."

Žena se posměšně zasmála: "A co je na tom špatného, vyučovat dívky?"

Nemohla jsem tomu věřit, svědčila dále Hala. Tohle měla být osoba, která na letišti pracovala s lidmi z cizích zemí, ale nevěděla o těch zemích nic. Měla jsem křeče a potřebovala jsem na záchod. Měla jsem menstruaci.

"Dobře, řekla imigrační úřednice. Ale někdo s ní bude muset na ten záchod jít. A musí být nejprve prohledána."

Vzala jsem kufr a chystala jsem se jít za jinou imigrační úřednicí.

"To tady ale musíte nechat," křikla na mě.

"Moje sestra si ten kufr musí vzít," řekla Sulima.

"Naše předpisy..."

"Má měsíčky a potřebuje menstruační vložku."

Bylo mi nesmírně trapně. V místnosti byla řada mužů.

Odvedli mě do malé, studené vykachlíčkované místnosti, s betonovou podlahou, kovovým stolem a několika kovovými skládacími židlemi.

"Svlékněte se."

Bylo mi zima a nesmírně jsem se styděla. Pomyslela jsem, že mám menstruaci, a rozpálily se mi tváře. Silně jsem zavřela oči, aby imigrační úřednice neviděla mé slzy.

Stále jsem tam a úřednice mě osahávala. Mé tělo, břicho a vnitřní stranu stehen. Nakonec jsem směla jít na záchod. Pak mě odvedla zpět.

Posléze se Hala podrobila dvouhodinovému výslechu. Pak rozhodli, že půjde do vazebního střediska.

Omdlela jsem na místě, jedna imigrační úřednice mě pak oživila. Připoutala mě k lavici v místnosti za kotník. Tak jsem se dověděla, k čemu jsou u lavic ty kovové kruhy.

Ve vazebním středisku nás jiná strážkyně neustále pozorovala, když jsme se sprchovaly. Co si myslela, že budeme dělat? Že uprchneme kanalizací? Dostala jsem instrukce v angličtině, které jsem nerozuměla.

Vězeňští strážci se k žadatelům o azyl chovali hrubě. Během jedné návštěvy ve vazebním středisku proti tomu sestra Haly Sulima protestovala: "Proč s těmi lidmi zacházíte, jako by to byli zločinci?"

"Podívejte se, paní. Jsou ve vězení. Pro mě jsou to zločinci."

Nakonec Hala azyl ve Spojených státech obdržela.