Feminismus, historicky spojený s opozičními silami bojujícími proti orthodoxii a autokracii, se vymezuje jako zápas za uznání práv žen, za rovnoprávnost mezi pohlavími a za redefinici ženství. Feminismus čerpá z liberálních a racionalistických stejně jako z utopických a romantických idejí západní Evropy a není lehké ho definovat.

I když spory o společenskou roli žen vybuchly otevřeně během osvícenství, mají své předchůdce. Středověcí a renesanční autoři se začali zabývat tématem společenské identity žen a obhajovali rozšíření ženské politické moci a vlivu, například Christine de Pisan v díle Kniha o městě dam (1405). Počátky moderního feminismu se však spojují s publikací Mary Wollstonecraft Obhajoba prává žen (Vindication of the Rights of Woman, 1792). Wollstonecraftová nastínila, co se mělo později stát nepopiratelným feministickým zájmem, mimo jiné i obranu politických a přirozených práv žen. Zpochybnila přijímané ideje o rozdílných schopnostech obou pohlaví, zastávala sereformy vzdělání pro chlapce i dívky a velebila oboupohlavní pojetí racionálního jáství.

Zbraní ženské emancipace se stal rozum, který byl využíván proti povýšenecké identifikaci žen s přírodou a s jejich sexuální funkcí. Víra v rozum šla tedy ruku v ruce se silnou vírou v pokrok. Tato přesvědčení, tříbená již hluboce zakořeněnou tradicí liberální teorie společenské smlouvy a oddanosti formální právní rovnosti, jsou nejzjevnější v klasickém traktátu Johna Stuarta Milla z devatenáctého století Poddanství žen (The Subjection of Women, 1869). Mill proti sobě staví "Rozum" a "Instinkt" a doufá ve společnost založenou na rozumných zásadách. Tvrdí, že rozum vyžaduje zrušení rozdílů v přístupu k lidem na základě pohlaví, jedné z "nahodilostí zrození". Bude-li ženám uděleno rovnoprávné občanství a občanská svoboda ve veřejné sféře, napomůže to hlubší transformaci společenských vztahů mezi pohlavími.

Pro feministické myslitele a myslitelky byl přitažlivý liberalismus. Jazyk práva je mocnou zbraní proti tradičním závazkům, zejména povinnosti k rodině či jakémukoli společenskému postavení vyhlášenému za "přirozené" na základě připisovaných charakteristik. Být "svobodná" a "rovná" mužům - to byl hlavní cíl feministické reformy. Politická strategie, která vyplývá z tohoto nejvlivnějšího feministického proudu, si klade za cíl potvrzení teze, že "ženy jsou stejně jako muži racionální bytosti". Z toho plyne, že ženy jsou stejně jako muži nositelkami nezcizitelných práv. Dále z toho vyplývá, že být ženou není důvodem pro diskriminaci namířenou proti ženám. Hlavní zastánci volebního práva žen v Británii a USA zpochybnili argumenty, jež ospravedlňovaly formální právní nerovnost na základě rozdílů mezi pohlavími. Tvrdili, že upírání základních práv nějaké skupině lidí z důvodu předpokládaného rozdílu nemůže být ospravedlněno, nelze-li prokázat, že onen rozdíl je pro dané rozlišení relevantní. Ať už jsou rozdíly mezi pohlavími jakékoli, žádný z nich neospravedlňuje právní nerovnost a upření práv a privilegií občanství.

Několik raných zastánců feminismu dovedlo liberální universalismus k jeho nejradikálnějšímu závěru, když tvrdili, že neexistují žádné ospravedlnitelné důvody pro vyloučení dospělých lidí z právní rovnosti a občanství. Zastánci volebního práva žen byli také dědici tradic zdůrazňujících potřebu řádu a sdílených hodnot a kladli důraz na občanské vzdělání a na společnost jako společnost vlastníků. Požadavky na rovnoprávnost žen se tudíž často netýkaly všech žen. Některé ženy a muži byli vylučováni podle kriteria gramotnosti, vlastnictví majetku, tělesné či duševní nezpůsobilosti nebo - ve Spojených státech - rasy.

Čas od času postavila feministická rozprava liberální rovnostářství na hlavu, když byla prosazována občanská rovnost žen na základě, jenž historicky sloužil k tomu, aby ženy z politiky vyloučil. Byly to například argumenty pro větší politickou účast žen vedené z hlediska jejich morální nadřazenosti či charakteristických forem ctnosti. Tyto apely mohly mít taktický význam, nebyly však nikdy pouze taktické. Argumentovaly ve prospěch společenského umístění ženy jako matky a využívaly mateřství jako nároku na občanství a veřejnou identitu. V různých dobách vzdávaly radikální, liberální, demokratičtí a socialističtí zastánci feminismu hold ženám jako příkladům konkrétních forem společenských ctností.

Z výhodné pozice feminismu založeného na právech se stala přenesením důrazu na občanské republikánské mateřství past. Avšak debata, jež vyvolala představy mateřské ctnosti, byla jen jednou feministickou odpovědí na složitou, rychle se měnící politickou kulturu. Tato politická kultura v západních demokraciích byla oddána liberalismu, ale zahrnovala také občanská republikánská témata společenské solidarity a národní identity. Ženy vedly svůj spor uvnitř muži ovládaného politického řádu ze své vlastní oblasti, světa žensky strukturované sensibility a imperativů, které vyjadřovaly jejich vyloučení z veřejného života i jejich kulturní sílu a důležitost. Jelikož mnohé feministky neuměly takjako muži pojímat identitu jako společensky zcela autonomní atom, často odmítaly individualistický ideál a schvalovaly rozšířené rodinné hodnoty zbavené patriarchálních privilegií jako zdroj nového komunalismu a společenské solidarity.

Feministky se také různě obracely k socialismu v jeho utopických i "vědeckých" aspektech a k romantismus. V teoriích třídniho útlaku nacházely analogii ke společenské pozici žen tváří v tvář mužům. Socialistické feministky prosazovaly teorie sexuálních tříd a revolty pohlaví. Feministky ovlivněné romantísmem hájily pevné přesvědčení o vášnivém a citlivém já prolamujícím zastaralý společenský zvyk. Upozomovaly, že ženy trpěly nejen represemi či zvnitřnělými představami o své vlastní neschopnosti, ale také útlakem či systematicky vnucovanými pravidly a zvyky týkajícími se nerovnosti mezi pohlavími. Feministické romantičky zdůrazňovaly "zvláštního ducha" ženy (jak to vyjádřila Američanka Margaret Fuller) a doufaly, že dojde ke společenské přeměně, která uvolní ženskou "odlišnost" a umožní jí rozvoj.

Různorodé dějiny feminismů tvoří základ pro současnou polemiku o feminismu. Existuje celá řada odrůd liberálního, socialistického, marxistického a utopickěho feminismu. K nim se druží další varianta založená na psychoanalýze. Feministky diskutují o rovnosti chápané z hlediska formálně právního, o rovnosti příležitostí i o rovnosti úcty a zacházení. Sexualita a sexuální identita se staly nebezpečným sudem prachu a arénou politické redefinice. Menšina radikálních feministek vybízí ženy, aby se zcela oddělily od muži ovládané společnosti, avšak jiné v tomto příkazu vidí návod ke katastrofě. Jsou feministky, které zastávají neoblomné přesvědčení o odlišnosti žen, a jiné, které minimalizují rozdíly mezi pohlavími. Tak zůstává feminismus v podstatě sporným pojmem.

přečetli jsme na serveru Different life