Podle amerického listu také poskytovaly Spojené státy v letech před Saddámovým útokem na Kuvajt z roku 1990 iráckému diktátorovi velké množství výzvědných informací, dodaly mu prostřednictvím jedné firmy v Chile, kterou použily jako zástěrku, zásobu tříštivých (kazetových) bomb a umožnily Iráku začít vyvíjet předchůdce jeho dnešních chemických a biologických zbraní.

Podle amerického listu to osvětluje zápornou stránku americké zahraniční politiky. Ta je světem, v němž je možno uzavírat dohody s diktátory, porušovateli lidských práv i s šiřiteli zbraní, na základě zásady že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel".

V osmdesátých letech považovaly Spojené státy Irák za zábranu před militantním šiitským extremismem a udělaly si ze Saddáma Husajna strategického partnera.

Vlády Ronalda Reagana a George Bushe seniora schválily prodej četného zboží pro dvojí, vojenské i civilní použití do Iráku. Šlo i o jedovaté chemické látky a smrtící biologické viry jako antrax a mor.

Nyní se Spojené státy stavějí vůči Iráku jinak, protože íránská revoluce už ztratila svůj extremistický charakter a invazí do Kuvajtu v roce 1990 se Saddám Husajn změnil z obtížně zvladatelného spojence ve smrtelného nepřítele. Po teroristických útocích z 11. září se nyní tvůrci americké zahraniční politiky daleko více obávají zbraní hromadného ničení než dříve.

Na začátku irácko-íránské války v roce 1980 zaujímaly Spojené státy k oběma zemím neutrální postoj, ale když v roce 1982 začal Írán vítězit, Američané se začali obávat, že Írán destabilizuje nakonec i Saúdskou Arábii a ohrozí zdroje ropy pro USA.

Proto se na základě dosud utajované zahraničněpolitické směrnice Reaganovy vlády (č. 114 z 26. listopadu 1983) postoj Spojených států vůči Iráku změnil. Směrnice pravila, že se Spojené státy zasadí o to, aby Irák neprohrál válku s Íránem.

Tuto směrnici schválil prezident Reagan přesto, že přicházely zprávy, že irácká armáda užívá proti íránským vojskům chemických zbraní. V principu se Washington silně stavěl proti užívání chemických zbraní, což zakazuje Ženevský protokol z roku 1925. V praxi však to, že Irák užíval proti íránským vojskům chemických zbraní, americkou vládu příliš neznepokojovalo - chtěla v první řadě, aby Írán ve válce nezvítězil.

Přestože 1. listopadu 1983 informoval činitel amerického ministerstva zahraničí tehdejšího Reaganova ministra zahraničních věcí George Shultze, že "irácká vojska užívají chemických zbraní proti íránským vojákům téměř denně", Reaganova vláda už zahájila přátelskou diplomatickou ofenzívu vůči Iráku, která vyvrcholila několika návštěvami Donalda Rumsfelda, tehdejšího zvláštního velvyslance USA pro Blízký východ, v Bagdádu.

V září 2002 tvrdil Rumsfeld v rozhovoru v CNN, že prý "varoval" Saddáma Husajna před užíváním biologických zbraní, avšak to je v rozporu s odtajněným záznamem jeho devadesátiminutové schůzky se Saddámem Husajnem. Záznamy z amerického ministerstva zahraničí ukazují, že se o tom Rumsfeld okrajově zmínil jen ministru zahraničí Tariqu Azizovi jako o jedné z věcí, které "brání americkému úsilí pomáhat Iráku."

V únoru 1982 byl Irák odstraněn z amerického seznamu teroristických zemí světa, navzdory silným protestům v americkém Kongresu.

Howard Teicher, bývalý činitel americké Rady národní bezpečnosti, odpřisáhl v roce 1995 u soudu, že Spojené státy "aktivně podporovaly irácké válečné úsilí tím, že Iráku poskytly miliardy dolarů na úvěrech, poskytovaly mu vojenské výzvědné informace a poradenství a podrobně sledovaly prodej zbraní z třetích zemí do Iráku, aby bylo zajištěno, že má Irák veškeré zbraně, které potřebuje." Teicher v odpřísáhlém dokumentu také uvedl, že bývalý šéf CIA William Casey použil chilské firmy Cardoen a jejím prostřednictvím dodal Iráku tříštivé bomby, které měly zastavit ofenzívu íránských vojáků.

I když americké zbrojovky nebyly tak silně angažovány v prodeji zbraní do Iráku jako německé a britské firmy, Reaganova vláda tolerovala vývoz zboží pro dvojí, civilní i vojenské použití.

Zbrojní inspektoři OSN nalezli v roce 1991 v Iráku velké množství chemických látek, součástek pro rakety a počítačů od amerických firem, včetně tak známých podniků, jako jsou Union Carbide a Honeywell.

Vyšetřování amerického Senátu v roce 1994 objevilo četné biologické látky, které byly dodány v polovině osmdesátých let do Iráku na základě licence amerického ministerstva obchodu. Mezi nimi byly různé druhy antraxu, který posléze Pentagon identifikoval jako hlavní součást iráckého programu biologických zbraní. Americké ministerstvo obchodu schválilo tehdy také vývoz insekticidů do Iráku, i když existovalo silné podezření, že jich Irák užívá jako chemických zbraní.

Koncem roku 1987 začala irácká armáda užívat chemických zbraní proti kurdským jednotkám v severním Iráku. Americká vláda byla rozhořčena, nikoliv však natolik, že by to vážně poškodilo americké vztahy vůči Iráku.

"Americko-irácké vztahy jsou ...důležité pro naše dlouhodobé politické a hospodářské cíle," napsal v září 1988 v oficiálním memorandu o chemických zbraních náměstek amerického ministra zahraničních věcí Richard Murphy a dodal: "Jsme přesvědčeni, že hospodářské sankce Irák neovlivní a byly byly zbytečné anebo kontraproduktivní."

Irácká armáda užívala chemických zbraní proti Íráncům až do konce íránsko-irácké války. Množství amerických výzvědných informací poskytovaných Iráku se přesto v roce 1988 zvýšilo, byly Iráku poskytovány prostřednictvím kanceláře CIA v Bagdádu.

Ještě v prosinci 1988 prodala americká firma Down Chemical Iráku pesticidy za 1,5 milionu dolarů. Činitel americké Export-Import Bank uvedl v oficiálním memorandu, že "není důvodu" proč tento prodej blokovat, navzdory důkazům, že tyto pesticidy jsou pro lidi "vysoce jedovaté" a působí lidem "smrt udušením".

Americká politika vstřícnosti vůči Saddámu Husajnovi pokračovala až do doby, kdy Husajn napadl Kuvajt. Ještě 25. července 1990, týden před iráckým útokem na Kuvajt, ujistila americká velvyslankyně v Iráku Saddáma Husajna, že si Bush přeje "lepší a hlubší vztahy".

Informace, zveřejněné americkým listem, ukazují, že i v době, kdy americká média často nekriticky podporují politiku dnešní americké vlády, je čelný americký list schopen publikovat výsledky vynikající nezávislé investigativní práce, která podstatným způsobem přispívá k porozumění nedávné historii i současné politiky jediné dnešní supervelmoci.