Odvody na nemocenské jsou určitou formou pojištění proti ztrátě výdělku po dobu nemoci. Pokud toto pojistné řádně platím, pak je nepřípustné, aby mi kdokoliv při mé nemoci odmítnul poskytnout nebo snížil pojistné plnění, byť i jen na tři dny. Také konstrukce, že by se sice pojistné platilo státu, ale plnění by poskytoval zaměstnavatel (který by měl navíc kontrolovat jeho oprávněnost), kterému by se poskytly jakési daňové úlevy, je zcela absurdní. Úkolem podnikatele je vytvářet hodnoty a ne suplovat státní aparát nebo pojišťovny. Navíc k jakékoliv kontrole zda je výplata nemocenského oprávněna, nemá pravomoc ani prostředky.

Přitom existuje jednoduché řešení. Příslušné odvody na nemocenskou se přesunou od státu do platu zaměstnance. Pro všechny zaměstnance se stanoví povinný "rovný" odvod (daňově uznatelný) do k tomuto účelu vyčleněného státního fondu (respektive státní pojišťovny), zaručující výplatu "rovného" nemocenského na úrovni životního minima (případně minimální mzdy). Potřebnou výši rovného odvodu určí pro každý rok stát z výše životního minima (případně minimální mzdy), průměrné celostátní nemocnosti zaměstnanců a potřebných režijních nákladů (což si může každý zkontrolovat). Tento rovný odvod by i nadále za zaměstnance odváděl zaměstnavatel. Pokud bude chtít mít zaměstnanec během nemoci vyšší příjmy než je rovné nemocenské, tak se připojistí u komerční pojišťovny (bez státní garance). Tato pojišťovna pak bude ve vlastním zájmu kontrolovat, zda je vyplácení pojistného plnění oprávněné.

Takovýto systém je jednoduchý, plně samofinancovatelný, solidární mezi zdravými a nemocnými i podporující spoluodpovědnost zaměstnance, výrazně snižuje zátěž státního rozpočtu i velikost státního aparátu a vede k redukci neoprávněného čerpání nemocenského.

Má pouze jedinou "nevýhodu" -- je příliš průhledný a postihne tak řadu úředníků, kteří se stanou nepotřebnými.

Je ovšem možný i určitý kompromis, a to kombinace rovného odvodu s odvodem s rovným procentem a rovné nemocenské. Při této variantě by byl posílen prvek solidárnosti mezi chudšími a bohatšími. Poněkud obtížněji by se však hledaly parametry pro zaručení samofinancovatelnosti.

Samozřejmě, že ideálním případem by bylo spojit v jedné instituci jak nemocenské, tak zdravotní pojištění. V takovémto případě by bylo na pojišťovně, zda dá přednost dražší léčbě zaručující zkrácení výplaty nemocenského nebo léčbě lacinější při prodloužení doby nemoci. I kontrola nemocnosti by byla podstatně jednodušší. Ale k tomuto řešení ještě patrně doba nedozrála.