Přehled prezidentů a voleb hlavy státu od roku 1918:

Tomáš Garrique Masaryk
* 7. 3. 1850 + 14. 9. 1937

filozof, sociolog, pedagog, politik a státník.

1878 -- 82 docent vídeňské univerzity. V habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru.

Od 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétné logiky. Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu při překonávání skepse ohrožující moderního člověka víře v Boha a nesmrtelnou duši.

1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1993 redaktor); v něm 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů ("čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy"). 1893 -- 94 redaktor Naší doby. 1899 -- 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (antisionismus) angažoval v tzv. "hilsneriádě".

Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I-II. Do praktické politiky vstoupil 1889 s realistickou skupinou (okolo právě založeného časopisu Čas). 1890 -- 93 člen mladočeské strany (1891 -- 93 poslanec);

1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 -- 14 poslanec). Programu české společnosti se týkají Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: jde o rozvíjení humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl reformování stálou drobnou prací a "revolucí hlav a srdcí". V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor).

Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 -- březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 spolupodepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Na události 1. světové války reagoval a další perspektivy vývoje nastínil v knihách Světová revoluce a Nová Evropa.

Po 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život Československé republiky si udržel zejm. svou přirozenou mravní autoritou.

14. 12. 1935 abdikoval.

V roce 1918 byl zvolen na dva roky. Až československá ústava z roku 1920 stanovila funkční období hlavy státu na sedm let. Volba se konala na veřejné schůzi parlamentu, hlasovalo se tajně.
14. 11. 1918 - Na prvním zasedání Revolučního národního shromáždění byl jednomyslně zvolen všemi přítomnými poslanci.
27. 5. 1920 - Kandidáti Masaryk a profesor pražské německé univerzity August Naegle. Odevzdáno bylo 411 platných hlasů, třípětinovou většinu tvořilo 247 hlasů. Masaryk dostal 284 hlasů, Neagle 61.
27. 5. 1927 - Kandidáti T. G. Masaryk a komunistický senátor Václav Šturc. Odevzdáno bylo 432 lístků, třípětinovou většinu tvořilo 261 hlasů. Masaryk dostal 274 hlasů, Šturc 54.
24. 5. 1934 - Kandidáti T. G. Masaryk a Klement Gottwald. Odevzdáno bylo 418 platných hlasů, třípětinovou většinu tvořilo 252 hlasů. Masaryk dostal 327 hlasů, Gottwald 38.

Edvard Beneš
* 28. 5. 1884 + 3. 9. 1948

Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, 1912 docent Univerzity Karlovy, 1921 profesor sociologie.

Stoupenec a spolupracovník T. G. Masaryka, představitel České strany pokrokové (realistické) .

Po vypuknutí 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Od 1915 spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčí představitel zahraničního odboje. 1916 -- 18 tajemník Národní rady československé v Paříži; zasloužil se o vznik samostatného státu. 1918 -- 35 ministr zahraničí (1921 -- 22 současně i předseda vlády). Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti.

Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období i za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se orientoval na Francii a Malou dohodu, 1935 uzavřel československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, 1923 -- 35 člen národně sociální strany.

14. 12. 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval.

1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci (převzal opět funkci prezidenta), 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s československými komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, v květnu 1945 se vrátil do Prahy. V říjnu 1945 potvrzen prezidentem (v červnu 1946 znovu zvolen).

1945 -- 48 působil svou autoritou k obnově demokratického zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou.

V únoru 1948 zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl komunistickému nátlaku, demisi přijal a jmenoval Gottwaldovu vládu. V květnu 1948 odmítl podepsat novou ústavu (Ústava 9. května) a v červnu 1948 abdikoval.

Autor spisů Světová válka a naše revoluce, Úvahy o slovanství, Mnichovské dny, Demokracie dnes a zítra, Paměti.

Beneš abdikoval 5. 10. 1938 po mnichovském diktátu. V roce 1940 vznikla československá exilová vláda a veškeré kroky od Mnichova (30. 9. 1938), tedy i Benešova abdikace, byly prohlášeny za neplatné. Beneš proto nepřestal být prezidentem a v roce 1942 byl ve funkci potvrzen, protože podle ústavy z roku 1920 zůstával prezident ve funkci do doby, než byl zvolen jeho nástupce.
18. 12. 1935 - Kandidáti Edvard Beneš a Bohumil Němec, kandidát opozičního pravicového takzvaného prosincového bloku (v předvečer voleb se své kandidatury vzdal). Odevzdáno bylo 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů. Beneš dostal 340 hlasů, Němec 24.
28. 10. 1945 - Prozatímní národní shromáždění potvrdilo hlasy všech 296 poslanců Beneše jako prezidenta až do nové volby hlavy státu.
19. 6. 1946 - Edvard Beneš jediným kandidátem. Odevzdáno bylo 298 platných lístků, třípětinová většina činila 179 hlasů. Beneše dostal všech 298 hlasů.

Emil Hácha
*17. 7. 1872 + 27. 6. 1945

Od 1898 ve státních službách, 1925 -- 38 první prezident Nejvyššího správního soudu Československé republiky.

Expert na anglosaské právo, soudce haagského soudu. Politicky konzervativec, věřící katolík.

1938 -- 45 prezident (od 1939 státní prezident protektorátu Čechy a Morava); zvolen 1938 jako nezávislá a nezkompromitovaná osoba.

15. 3. 1939 v Berlíně pod nátlakem podepsal souhlas s německou okupací. Zprvu usiloval o maximum autonomie (udržoval tajné kontakty s exilovou vládou v Londýně).

1941 po jmenování R. Heydricha říšským protektorem vnitřně rezignoval a stal se pasivním nástrojem německé okupační politiky.

Od 1943 vážně nemocen, v květnu 1945 zatčen, uvězněn na Pankráci. Zemřel 1. 6. 1945 ve vězeňské nemocnici; pochován na vinohradském hřbitově s vyloučením veřejnosti.

Do 15. 3. 1939 byl prezidentem pomnichovské ČSR, poté státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava.
30. 11. 1938 - Hácha jediným kandidátem. Odevzdáno bylo 312 platných lístků, třípětinová většina byla 187 hlasů. Hácha dostal 272 hlasů.

Klement Gottwald
23. 11. 1896 -- 14. 3. 1953

Nemanželský syn zemědělské dělnice, 1908 -- 14 žil u příbuzných ve Vídni (vyučil se truhlářem), od 1912 činný v sociálně demokratickém hnutí mládeže.

1915 -- 18 v 1. světové válce na ruské a italské frontě, 1918 dezertoval.

V květnu 1921 se účastnil založení Komunistické strany Československa (KSČ), 1921 -- 26 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen ústředního výboru KSČ.

1926 -- 29 vedl úspěšný boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil jejím 5. sjezdem. Poté generální tajemník KSČ (v posledním období předseda strany; tato funkce již nebyla po jeho smrti obnovena),

1928 -- 43 i člen exekutivy Komunistické internacionály. 1934 -- 36 a 1938 -- 45 žil v Moskvě.

V prosinci 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946 -- 48 předseda vlády.

Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunistické vlády v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického převratu a nastolení totalitního režimu.

Antonín Zápotocký
19. 12. 1884 -- 13. 11. 1957

Vyučen kameníkem, od 1900 činný v sociální demokracii, redaktor stranického tisku.

Po 1. světové válce v komunistickém hnutí. Mezi válkami pracoval v Rudých odborech, od 1928 i ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály.

Když byla krátce po Mnichovu zastavena činnost KSČ, byl Zápotocký spolu s J.Dolanským představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27.12.1938. Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Po věznici v Drážďanech ho čekal pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.

1945 -- 48 v čele komunistického odborového hnutí jako předseda Ústřední rady odborů, byl členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.

1948 -- 53 předseda vlády, 1953 -- 57 prezident.

Považován za lidového politika, jemuž leží na srdci zájmy obyčejných lidí. Hrál tuto roli až do své smrti, ač jako přesvědčený stalinista spolupracoval úzce se sovětskými poradci.

Známá je jeho role při vyhlášení měnové reformy 1953, kterou do poslední chvíle veřejně zatajoval; proti plzeňským demonstrantům neváhal použít zbraní ("i když jsou to dělníci"), zasadil se však o mírnější postihy ("do deseti let vězení", "smrt žádná").

Nepodpořil ani rodící se reformní hnutí v KSČ.

Antonín Novotný
10. 12. 1904 -- 28. 1. 1975

Od 1921 člen KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí.

1937 -- 38 krajský tajemník KSČ v Hodoníně.

1941 -- 45 vězněn v koncentračním táboře, po osvobození v nejvyšších stranických funkcích. 1951 -- 53 tajemník ÚV (ústředního výboru) KSČ, 1953 -- 56 první tajemník, 1957 -- 68 prezident

Podílel se na nezákonnostech 50. let, v 60. letech brzdil revizi procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci.

V roce 1968 byl ostře kritizován. V březnu 1968 rezignoval na nátlak veřejnosti na všechny své funkce.

Ústava Československé socialistické republiky z 11. 7. 1960 zkrátila volební období prezidentů na pět let.
19. 11. 1957 - Jediný kandidát Antonín Novotný, volba se uskutečnila aklamací. Hlas mu dalo všech 353 poslanců.
12. 11. 1964 - Jediný kandidát Novotný, volba aklamací. Hlas mu dalo všech 294 poslanců.

Ludvík Svoboda
25. 11. 1895 -- 20. 9. 1979

Za 1. světové války příslušník československých legií v Rusku (účastník bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze). Od 1922 důstojník československé armády.

Na jaře 1939 se podílel na budování vojenské odbojové organizace Obrana národa, poté emigroval do Polska a pak do Sovětského svazu.

1942 -- 43 a 1944 -- 45 velitel vojenských jednotek v Sovětském svazu, 1945 -- 50 ministr národní obrany; podpořil únorový puč 1948 (tajný člen komunistické strany již od pobytu v Sovětském svazu).

1950 odvolán z funkce,

1951 -- 50 náměstek předsedy vlády, 1952 krátce vězněn.

1954 -- 58 náčelník vojenské akademie.

1968 -- 75 prezident republiky.

V srpnových dnech 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou prookupační "dělnicko-rolnickou vládu" a svou autoritou dosáhl jednání se sovětským vedením (tzv. moskevské protokoly). Po nástupu Husákova vedení v Komunistické straně Československa v dubnu 1969 však podpořil proces tzv. normalizace a stal se postupně loutkou komunistického režimu bez významnějšího politického vlivu. Od dubna 1974 nevykonával pro špatný zdravotní stav svůj úřad, v květnu 1975 na základě nově přijatého zákona uvolněn z prezidentské funkce.

Autor memoárových knih Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

30. 3. 1968 - Jediný kandidát Ludvík Svoboda, volba tajným hlasováním. Voleb se zúčastnilo 288 poslanců, třípětinovou většinu tvořilo 180 hlasů. Pro Svobodu hlasovalo 282 poslanců, šest se hlasování zdrželo.
22. 3. 1973 - Jediný kandidát Svoboda, volba tajným hlasováním. Získal hlasy všech 194 přítomných poslanců Sněmovny lidu (SL) a všech 147 přítomných poslanců Sněmovny národů (SN) Federálního shromáždění (FS).

Gustáv Husák
10. 1. 1913 -- 18. 11. 1991

Od 1933 člen Komunistické strany Československa (KSČ), za 2. světové války člen ilegálního vedení KSS (Komunistické strany Slovenska), účastník Slovenského národního povstání.

1944 místopředseda povstalecké vlády a ministr vnitra.

Po 1945 jako předseda sboru pověřenců připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. 1

948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. 1960 amnestován, 1963 rehabilitován.

1968 místopředseda vlády Československé socialistické republiky. Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 jeden z nejrozhodnějších odpůrců reformního komunismu (v lednu 1968 exponent pražského jara) a čelný představitel normalizačního režimu.

Od dubna 1969 1. tajemník ústředního výboru (ÚV) KSČ, 1971 -- 87 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie; bránil se jakýmkoli změnám i po nástupu M. S. Gorbačova v SSSR.

V prosinci 1987 odešel z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ (nahrazen M. Jakešem).

10. 12. 1989 donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně před tím jmenoval novou vládu "národního porozumění".

29. 5. 1975 - Jediný kandidát Gustáv Husák, volba tajným hlasováním. Získal hlasy všech 195 přítomných poslanců Sněmovny lidu a 148 poslanců Sněmovny národů FS.
22. 5. 1980 - Jediný kandidát Husák, volba tajným hlasováním. Získal hlasy všech 197 přítomných poslanců Sněmovny lidu i 146 poslanců Sněmovny národů FS.
22. 5. 1985 - Jediný kandidát Husák, volba tajným hlasováním. Získal hlasy všech 196 přítomných poslanců Sněmovny lidu i 148 poslanců Sněmovny národů FS.

Abdikoval na na nátlak veřejnosti v roce 1989.

Václav Havel
* 5. 10. 1936

Syn Václava M. Havla, synovec Miloše Havla.

Při zaměstnání vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na Divadelní akademii múzických umění. Pracoval jako laborant a divadelní technik v divadle ABC, současně se věnoval dramatické tvorbě.

Od 1965 působil v časopise Tvář až do jeho zákazu 1969. 1960 -- 68 dramaturg Divadla na Zábradlí.

1968 předseda Kruhu nezávislých spisovatelů. 1967 v projevu na IV. sjezdu svazu spisovatelů kritizoval diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod komunistickým režimem.

Po 1968 donucen odejít z divadla; určitý čas pracoval jako dělník, současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Přispíval do samizdatových edic a do Lidových novin a dalších periodik.

Spoluzakladatel a jeden z prvních signatářů a mluvčích Charty 77. V 70. a 80. letech byl několikrát vězněn, naposled 1989 za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu.

V létě 1989 iniciátor petice Několik vět. V listopadu 1989 vedoucí osobnost opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu, spoluzakladatel Občanského fóra.

V prosinci 1989 po abdikaci G. Husáka byl zvolen prezidentem České socialistické republiky, opakovaně v červenci 1990 České a Slovenské Federativní Republiky; rezignoval v červenci 1992 v souvislosti s rozpadem státu.

V únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky.

Hlavní díla: Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, eseje Slovo, Moc bezmocných, O lidskou identitu, Do různých stran, Letní přemítání, korespondence z vězení Dopisy Olze.

Abdikoval, když 3. 7. 1992 nezískal ve dvou kolech prezidentských voleb potřebný počet hlasů. Od 20 7. do 31. 12. 1992 byl pověřen výkonem některých pravomocí prezidenta ČSFR předseda federální vlády Jan Stráský.
29. 12. 1989 - Jediný kandidát Havel, volba aklamací. Získal hlasy všech 183 poslanců Sněmovny lidu a 140 poslanců Sněmovny národů.
5. 7. 1990 - Kandidátem pouze Václav Havel (navrhlo ho Občanské fórum), Štefan Kvietik, navrhovaný Slovenskou národní stranou, kandidaturu nepřijal. Protikandidát navržený SSM, Čestmír Císař se vzdal kandidatury těsně před volbou. Volba proběhla tajným hlasováním. Voleb se zúčastnilo 139 poslanců Sněmovny lidu a 145 poslanců Sněmovny národů. Pro Havla ve Sněmovně lidu hlasovalo 114 poslanců, v české části Sněmovny národů 63 a ve slovenské části 57 poslanců.
26. ledna 1993 - Kandidáti Havel, Marie Stiborová (KSČM) a Miroslav Sládek (SPR-RSČ). Tajné volby se zúčastnilo 194 poslanců, v prvním kole bylo potřeba získat 101 hlasů; při neexistenci Senátu volila prezidenta jen Poslanecká sněmovna. Pro Havla hlasovalo 109, pro Stiborovou 49 a pro Sládka 14 poslanců.
20. ledna 1998 - Kandidáti Havel, Stanislav Fischer (KSČM) a Miroslav Sládek (SPR-RSČ). Tajné volby se v prvním kole zúčastnilo 198 poslanců a 81 senátorů, ve druhém kole 197 a 81. V prvním kole musel kandidát získat hlasy 101 poslance a 41 senátorů, ve druhém potřeboval podporu 99 poslanců a 41 senátorů. V prvním kole Havel dostal 91 a 39 hlasů, Fischer 26 a pět, Sládek 22 a jeden. Do druhého kola postoupil jen Havel, ve sněmovně získal 99 a v Senátu 47 hlasů.