Jedinou opravdovou novinu vnesl do přehlídky starých známých prohlášení sám Jakub Železný tím, že zúčastněným vyjednavačům (postupně po dvojicích, v první zástupci ČSSD a ODS) položil otázku, co vědí o tom, že někteří zástupci lidovců v Parlamentu budou v prvním kole podporovat Václava Klause, a to proto, že Petr Pithart by ve druhém právě proti němu měl více šancí. Potvrzení takového záměru jsme se nedočkali ani od Jaromíra Talíře. Již v ranním tisku se ovšem objevila jiná spekulace, v jejímž centru pozornosti byl zase Petr Pithart, kterého mají podpořit naopak socialisté, zřejmě především z důvodu eliminace Klause a Zemana.

Důvodem pro uplatnění druhé hypotézy je i slabost vlastního kandidáta Jaroslava Bureše. K jeho osobě se téměř roztomile vyjádřil lidovecký vyjednavač. Odmítl názor, že Bureš je pro jeho stranu nepřijatelný, pouze ho eufemisticky označil za "jednoho z nejméně vhodných." Ať je to jak chce, celkový vývoj svědčí především o nevynalézavosti, nesoudržnosti a šedi současných socialistů. Jestliže se přesto někdo snaží, a takové hlasy se tu a tam ozývají, dosavadní průběh a vývoj kampaně prezentovat jako rafinovaně zaranžovanou zápletku, v níž měl být Bureš vlastně od počátku obětním beránkem, pokouší se zakrýt absenci invence ČSSD. Pletichaření a intrikování dominuje, absence schopnosti racionální kalkulace a optimálních rozhodnutí je zřejmá z řady příkladů.

Velmi ploše působil i sám vyjednavač socialistů, Beneš však této příležitosti nevyužil. Kromě již obehraných frázi jsme se od něho mohli třeba dozvědět informace typu: "Václav Klaus by před referendem o vstupu do EU byl správným prezidentem proto, že lidé potřebují znát pravdu o unii." Ani Talíř se nesnažil zvlášť vyniknout a vcelku se mu to podařilo. Za tohoto stavu a vzhledem k obsahu otázek měl relativně nejvíce šancí Kováčik. Chopil se jich problematicky. Jeho ukotvení v minulosti nasvědčuje třeba prohlášení, že "Gustav Husák byl rozhodně lepším prezidentem, než Václav Havel." Aniž bych chtěl formu komentování ještě dále zlehčovat, neodpustím si poznámku, že v jednom ohledu určitě pravdu má. Husák byl rozhodně neupejpavý a vřelejší ve chvílích, kdy vítal své zahraniční vzory, kolegy a přátele (soudruhy). Tak líbat se Havel ani za třináct let nenaučil.

Ve vážnější rovině bych si však ještě rád všiml causy veřejné obhajoby Karla Srby prezidentským kandidátem komunistů. Kováčik k tomu žádné přesvědčivé stanovisko nezaujal a těžko také mohl. Jestliže totiž Kříženecký v rámci předvolební kampaně slibuje svému současnému klientovi milost, může to manifestovat jeho přesvědčení o nevině obhajovaného a "advokátské zanícení", málo to však prospívá image budoucího prezidenta. Osobně to vnímám jako zneužití kampaně (kde zřejmě cítí nulovou šanci). Jeho postup se dá interpretovat i jinak. Nejen tedy jako obžalobu justice ze zmanipulování procesu, ale stejně tak opačně, jako výraz profesního zaujetí a osobních sympatií, jejichž výsledkem je nekritický pohled na fakticky provedené činy (úkony) jeho mandanta.

Na Nově moderátorka přivítala Václava Klause (ODS) slavobránou řady titulů, jeho kolega kandidát Jaroslav Bureš (ČSSD) ho dokonce jednou oslovil pane předsedo. Sedmička to byla předvolebně důstojná. S jistou porcí nadsázky se dopustím následující charakteristiky: Kdykoli začal hovořit Bureš, mohl si divák představit, že právě otevřel skripta, v nichž teze jsou uspořádány systematicky, formulovány jazykem odborným, kultivovaným, bez zbytečného balastu, prostě profesorsky. Dokonce, jakoby počet vět a slov byl předem přesně určen a nesměl být překročen.

Kniha se zavřela, divák může mít pocit vyčerpávajícího sdělení, úplné jasno nenastalo, vyčítá si však, že nebyl dost pozorný. Nevadí, v rukou diváka se ocitá populárně vědecký časopis a on se do něho zahloubává. Informace v něm jsou určeny pro experty i laiky zároveň. Není to nudné, spíše pestré, jednotlivé pasáže o čemsi vypovídají, něco naznačují, odkazují na sebe i nevyřčené, tušené. Neodbytně se vkrádá představa mimořádné hlubiny znalostí, které nelze na tak omezeném časovém prostoru uplatnit. Čtenář (divák) takto dojde téměř nepozorovaně na zadní stranu obálky. Také si početl. Ač měl dosud pocit, že rozumí, tak náhle si tím není jist.

Předchozím odstavcem jsem se záměrně vyhnul věcnému komentování jednotlivých témat. Nechce se mi totiž konkrétně participovat na jisté nekorektnosti komerční televize, která krátce před volbami, dala šanci pouze dvěma kandidátům. Pithart a Kříženecký ostrouhali (I když - kdo ví? Třeba neměli zájem.). Může to být náznak, jakým způsobem by se do případné přímé volby prezidenta mohly televize zapojit.

Prima byla, co do vyjadřovací schopnosti zúčastněných politiků, nejméně o dvě patra níž. Image bodrého Moraváka se Zdeněk Škromach (ČSSD) asi nezbaví. Jeho parlamentní kolega Martin Kocourek (ODS) se vyjadřoval až překotně, snad ze strachu, aby stačil vše říci, v čase, kterého mu soupeř poskytoval velmi omezeně. Rozvláčná a košatá řeč ministra práce a sociálních věcí každého diváka asi nepřesvědčila, je mu však třeba přiznat, že se do problematiky postupně vpravuje a zřejmě si nechá i poradit. V tomto směru však existuje jistý problém, ani rady úředníků nebývají vždy nezištné a správné - jeho úkolem tedy je naučit se oddělovat zrno od plev.

Prvním tématem Partie byla nezaměstnanost, která mimochodem v současnosti dosahuje rekordních 10 %. Zvlášť komentovanou kategorií se staly osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), které Kocourek pro úsporu nazýval živnostníky - po tradičním prvorepublikovém vzoru. Od počátku nové právní úpravy sociálního zabezpečení je jisté, že skutečně jde o skupinu osob, u níž byl režim plateb pojistného nastaven velmi benevolentně.

Nyní existuje snaha o "nápravu" směrem k zaměstnanecké kategorii. Věc však má řadu ale. V obecné rovině tímto způsobem stát do značné míry řeší nezaměstnanost, což ostatně v důchodové sféře s gustem dělá desítky let. Nicméně mnozí podnikatelé si tak za cenu mizivých odvodů do systému zakládají na mimořádně nízké důchody ve stáří. Dále je třeba připomenout, že taková OSVČ platí pojistné v plné výši, zaměstnanec jen čtvrtinu, zbytek za něho uhrazuje zaměstnavatel. Je to jistě složité, přesto neměl poslanec Kocourek pravdu, když ideologicky obvinil ČSSD z toho, že z OSVČ dělá třídu a volal po solidaritě s ní. V rámci důchodového systému taková solidarita nemá místo, jestliže má být zachováván, resp. nadále prosazován, pojistný princip.

Pozoruhodná však byla jeho argumentace v okamžiku, kdy Škromach plédoval pro velké podniky, jejichž podporou se podporuje i zaměstnanost. Zde Kocourek poukázal na odlišné zájmy "živnostníků" a zahraničních, resp. velkých firem. I když nikoli úplně bez demagogie, ocenil vytváření pracovních míst drobnými podnikateli a na druhé straně akcentoval, že u velkých firem většina investic paradoxně směřuje k úspoře pracovních sil.

Škromach na některé otázky odpovídal tak, že mluvil o něčem úplně jiném, jindy zase poměrně stručně a výstižně. V reakci na relativně odvážný odhad jednoho z "přísedících", že 5 - 6 % nezaměstnaných nechce vůbec pracovat a raději pobírá dávky, připomněl průměrnou výši podpory, která je "něco přes tři tisíce korun."

Velmi nepřesvědčivý byl ministr v otázce připravované reformy nemocenského pojištění, resp. změny organizace výplaty nemocenského. Zde by evidentně měl pečlivěji prověřovat informace a návrhy, které jsou mu předkládány. Podle mého názoru velmi správně místopředseda rozpočtového výboru PS varoval, že nelze při reformě vycházet pouze z premisy, že systém je některými pacienty a lékaři zneužíván. Stejně tak dobře upozornil na okolnost, že jeden resort (zdravotnictví, potažmo lékaři) o nároku na dávky fakticky rozhoduje a druhý (sociální) je vyplácí. Poukázal na to, že problém spíše tkví v nedostatečné kontrole, resp. neschopnosti a nechuti ji důsledně provádět.

Za chabý argument ministra, přesně v tomto duchu, nutno považovat tvrzení o větší úspěšnosti výběru sociálního pojištění před zdravotním a u daněmi. To nesvědčí o ničem jiném, než o neschopnosti exekutivy řídit příslušné procesy. Je sice pravda, že sociální pojištění vybírá státní orgán (daně ovšem také) a zdravotní pojištění veřejnoprávní VZP. Pokud by zde byl spatřován ten hlavní důvod neúspěšnosti, tak takové poznatky by odporovaly dosud prezentovanému názoru, že předpokladem důchodové reformy a bezporuchovému fungování nositele sociálního pojištění je jeho transformace ze státní ve veřejnoprávní instituci. Mimochodem, třeba u našeho souseda, SRN, provádí výběr pojistného pro všechny systémy, tedy i sociální, právě nemocenské pokladny. A funguje to. Prostě si to lépe ohlídají.

Na reformu veřejných financí, zejména tedy na důchody a sociální dávky vůbec, nezbylo příliš času, ten byl ještě zkrácen nesouvisejícím komentářem jednoho z přihlížejících. Stačili jsme se tak od ministra dozvědět, že reforma se bude týkat lidí, kterým je dnes 45 let a méně. Dále pak, že současní důchodci i "čekatelé" nebudou přistoupením do EU poškozeni. Redaktor Mrzena (přísedící) v daném kontextu vyjádřil pochybnost, zda všechny sliby skutečně dojdou svého naplnění, protože ty minulé sociálně demokratické byly v průběhu vládnutí této strany značně "obrušovány".

I Kocourek měl šanci krátce předestřít představu ODS o "dvoupilířovém" uspořádání v budoucnu. Protože však prezentace byla velmi syrová, neřku-li zmatená, ocitujme proto raději bonmot, kterým parafrázoval někdejší výrok Ronalda Reagana, a jehož závěr zazněl až s běžícími titulky: "Recese je, když přijde o práci můj soused. Krize je, když přijde o práci můj otec. A mám pocit - že konjunktura znamená, když o práci přijde současný premiér Špidla." Citace téměř doslovná, nicméně Kocourek není Reagan. Ten ostatně výrok použil v trochu jiných souvislostech. Zveřejnění však může potěšit jak příznivce Martina Kocourka, tak Ronalda Regana. Proč to neudělat?