Nazývat ochránce přírody ekoteroristy, jako to činní jeden mudrlant, je vrchol lidské omezenosti a primitivismu. Vůbec bych se o takovém žvástu nezmiňoval, kdyby podobný "názor" nebyl v české kotlině běžný. Vůči současným ekologickým iniciativám mám spoustu výhrad. Vadí mi jejich přehnaná ideologičnost a s ní související vidění světa jako spiknutí. Vadí mi také to, že se ve svém boji proti jaderné energii často stávají nástrojem různých uhelných a ropných lobby. Přesto jim ale fandím a jsem rád, že jsou na tomto světě i jedinci, kterým jde o více než o vlastní prospěch. Mnoho lidí nechápe, že něco podobného je vůbec možné, a hledá u nich raději různé postranní nečisté úmysly. Podle sebe soudím tebe, říká se.

Mé časté citace ze starších prací Václava Havla působí na mnohé jako červená barva na krocana, zůstávám však věrný sám sobě a odmítám se přizpůsobovat průměru. Havel prezident mne příliš nezajímá, Havel myslitel mi toho dal opravdu hodně. Ve svém devadesátém šestém dopisu z vězení píše tato slova: "...v posledních letech jsem poznal několik inteligentních a slušných lidí, které jejich osud poznamenal velmi zřetelně a podle mého názoru velmi tragicky: zatrpkli, zanevřeli na lidi i na svět a ztratili víru v cokoliv.

Nezávisle na sobě se dopracovali k přesvědčení, že lidé jsou špatní, sobečtí a zlí, že nikomu nelze věřit a nikomu nemá smysl pomáhat, že nestojí za to o něco usilovat a cokoliv napravovat, že všechny mravní zásady, vyšší cíle a nadosobní ideály jsou jen naivními utopiemi a že je třeba přijmout svět 'takový, jaký je', tj. nezměnitelně špatný a zařídit se podle toho. To znamená na nikoho a na nic se neohlížet, starat se jen o sebe a snažit se pokud možno v klidu a nenápadně dožít svůj život."

Tento text je datován 3. 10. 1981. V roce 2002 můžeme říci, že se změnou režimu podobných jedinců nejen neubylo, ale spíše naopak jich přibývá. Je to proto, že zmizely komunistické "jistoty" a nebyly ničím nahrazeny. Jen málokdo pochopil, že skutečná životní jistota je vnitřní stav, který není jednoduše přenosný, ale ani zastupitelný nějakou hmotnou pseudojistotou. Lidé raději chápou okolní svět jako svinstvo a každého komu nerozumí jako hlupáka nebo darebáka.

Havel dále píše: "Schválně si všimni, že když Ti někdo začne nápadně často zdůrazňovat, jaké je to všechno kolem svinstvo, bývá to neklamným signálem, že se sám na nějaké menší svinstvíčko chystá." Jak ale toto souvisí s ekologií? Velmi hluboce, protože žijeme ve světě, který odmítá ideje. Každý idealista, tedy i ekologický aktivista, je pro většinu lidí podezřelý a ti se ho snaží ostrakizovat. Ještě jednou cituji z Havlova dopisu: "Každá životní smysluplnost, byť by měla podobu sebedramatičtějšího tázání a pochyb, se vyznačuje určitým přesahem lidské existence za hranice její pouhé 'sebepéče' - k druhým lidem, ke společnosti, k světu." Tohoto se však v naší zemi zoufale nedostává.

Ve svém minulém článku jsem se pokusil vidět problematiku současných povodní v trochu obecnějším kontextu a upozornil jsem na možnost příchodu mnohem větší ekologické katastrofy než byla tato. To není naštěstí(!) zdaleka jen můj názor. Uváděl jsem např. některé všeobecně známé faktory (přehrady, necitlivé regulace, rozorávání mezí, "chemické odlesňování", meliorace...), které způsobily narušení systému přirozené přírodní rovnováhy. Chtěl jsem tím říci, že lidská činnost zatěžuje životní prostředí v mnoha oblastech současně. Když lidé popisují ekologickou krizi jako celek, obvykle poukazují na různé výzvy, které vyžadují odpověď, sestavují seznam hesel. Neodpovědné využívání zdrojů, znečišťování vzduch a půdy, změna klimatu, desertifikace (šíření pouští), zmenšující se zásoby vody, zánik živočišných a rostlinných druhů etc.

Nicméně seznamy, jako je výše uvedený, nevyjadřují skutečnou krizi v celém jejím rozsahu. Pro každou z těchto hrozeb lze předložit určitá konkrétní opatření. Existuje velké množství různých scénářů a studií, které se snaží problematiku řešit. Tyto scénáře a studie totiž přehlížejí skutečnost, že různé aspekty krize jsou spolu spojeny a nemohou být od sebe izolovány. Skutečné nebezpečí krize spočívá v tom, že oheň hoří současně na mnoha místech. Nebezpečí každého ohně vzrůstá. Jak jej ale uhasit, když ve skutečnosti požaduje zásah na všech frontách zároveň? Domníval jsem se ve své naivitě, že tento problém je každému znám, proto jsem jej jen opsal jednou větou.

Na podobné téma ostatně diskutují účastníci konference o trvale udržitelném rozvoji v Johannesburku. V pátek dokonce hovořili o vlivu globálního oteplování na častý výskyt povodní. Kdyby samozřejmě měli možnost promluvit si s některým z "géniů" publikujících na fóru BL, nikdy by je takový "nesmysl" nenapadl. Ve skutečnosti ale se stává, že slunce během července velice intenzivně prohřívá vzduch nad skandinávským poloostrovem a nad Ruskem. Severní část Evropy se tak postupně stává teplejší než oblast evropského kontinentu asi tak v úrovni Švýcarska. Tento rozdíl teplot má vliv na cyklony, vzdušné masy, které směřují od Atlantského oceánu nad pevninu. Místo aby cyklony postupovaly jako obvykle ze západu na východ, začnou se velmi pomalu pohybovat k severovýchodu nebo z jihu na sever. Tam je ovšem díky intenzivnímu slunečnímu svitu teplejší vzduch stoupající nahoru. Tento vzestupný proud postupně ohne cyklonu jakoby do protisměru. Vzniknou tak vlastně dvě cyklony pohybující se v různých výškách. V takovém chaotickém prostředí se samozřejmě mraky začnou chovat zcela jinak než se běžně chovají. Točí se ve spirále na jednom místě a navíc ve dvou vrstvách. Tento jev popsal již před sto lety německý meteorolog van Bedber a označil tuto povětrnostní situaci jako typickou před začátkem povodní. Mraky se letos daly do rotačního pohybu nad jihem Čech a ještě je vítr zahnal do horské nálevky mezi Šumavou a Novohradskými horami. Oblaka plná vody tak setrvala nad oblastí ještě déle než normálně. Mraky se točí nad jedním místem tak dlouho, dokud nepřestanou vzestupné vzdušné proudy cyklonu ohýbat, což může trvat i několik dní.

Je pravda, že v našem klimatickém pásmu jsou povodně relativně běžnou záležitostí. Potíž je v tom, že nikdy dříve jsme zde neměli ohromná skladiště jedovatých chemikálií. Nikdy dříve jsme zde také neměli přehrady. Vývoj povodně na Vltavě v Praze byl totiž výsledkem střetu povodňové vlny na odtoku z vltavské kaskády a povodňové vlny na Berounce. Při porovnání této povodně s kulminacemi historických povodní, které jsou zaznamenány od roku 1827, zjistíme že, kulminace letošní povodně v Praze byla přibližně o 800 m3.s-1 větší než doposud největší změřená povodeň v březnu 1845, která byla ovšem v období tání sněhu. Největší letní povodeň způsobená pouze srážkami byla v září 1890, při které byl pobořen Karlův most. Ta má kulminaci přibližně o 1300 m3.s-1 nižší než srpen 2002.

Podle povodňových značek ze září 1890, kterých je po Praze nejvíce, byla nyní voda na levém břehu Vltavy (prostor Smíchova a Kampy) o 110 až 150 cm výše. Na pravém břehu Vltavy na Novotného lávce byla výše o 70 cm, avšak v Karlíně u budovy Ústředního vojenského archivu byla voda o téměř 3 m výše než v roce 1890. Na jednom místě na levém břehu nad Karlovým mostem bylo možno porovnat stopy po maximální hladině s povodňovými značkami z let 1845 a 1784. Nad značkou z března 1845 byla voda o 75 cm výše, nad značkou z roku 1784 byla voda o 55 cm výše. Vyšší značky podle dostupných publikací již v Praze nejsou. (Informace, které zde uvádím, čerpám z oficiálních stránek Českého hydrometeorologického ústavu.)

Z tohoto snad jednoznačně vyplývá, že šlo o dosud největší povodeň v nám známé historii. Že je tu hlavním podezřelým vltavská kaskáda, jako jakýsi akumulátor destruktivní energie, je alespoň pro mne mimo jakoukoliv pochybnost. V současné době jsou povodně mnohem větším rizikem než kdykoliv dříve. Případ Spolany nebo metra toto snad ilustrují jednoznačně. V sázce jsou i další věci. Např. kolaps elektrických a telefonních sítí, na kterých je v současnosti závislá naše existence. To jen ukazuje zranitelnost této civilizace i s jejími sofistikovanými technologiemi. Ukazuje se, že před záplavami nás pořád nejlépe ochrání rychlé nohy, nikoliv nějaké "dokonalé" zabezpečovací systémy.

Stejným problémem je kolaps čističek. Nikdy dříve jsme je nepotřebovali, protože nikdy dříve jsme nevypouštěli takové množství škodlivého odpadu. Nebo toto snad nemá negativní vliv na životní prostředí? Bohužel má a já nejsem přesvědčen, že jsme schopni jej v tuto chvíli zhodnotit. Rozhodně můžeme říci ale, že se množství škodlivých látek díky povodním dostane do potravinového řetězce a jejich negativní působení se může projevit až za několik let. Kdo neví, o čem mluvím, ať si přečte nějakou odbornou ekologickou publikaci. Ekologie je totiž uznávaná a respektovaná věda, která se vyučuje na univerzitách. Já s hrůzou zjišťuji, že jsou u nás lidé, kteří toto neví.

Ono je to ale ve skutečnosti bohužel jedno. Ti, kteří rozumí ekologické problematice, toho vůči konzumnímu světu příliš nezmohou. Jan Keller říká: "Světová ekonomika je nesena imperativem maximalizace zisku, a to bez ohledu na sociální a ekologické otázky...Chování konzumentů vychází z téhož ekonomického kalkulu. Každý si snadno spočte, že pokud by se on začal chovat ekologicky citlivěji, planetě to nepomůže a někdo druhý za něj projezdí kilometry, o které on přírodu ušetřil. Politika zprava a bohužel i zleva dává této úvaze plné požehnání."

Pokud se nezmění hodnotový systém této civilizace, ekologická katastrofa je nevyhnutelná. Toto poznání se nezrodilo v mé hlavě, já se s ním pouze ztotožnil. Shrnu své myšlenky. Jediným viníkem možné ekologické katastrofy je lidská arogance, zaslepenost a hloupost. Nic nenasvědčuje tomu, že by se lidé chtěli změnit, těch, kteří se o to snaží je příliš málo a nemají moc rozhodovat. Jan Werich říkával, že boj s blbostí je jediný boj, který se nedá vyhrát, ale přesto s ním člověk nesmí nikdy přestat. To je i mé krédo. Ekologickou krizi nevyřešíme systémovým způsobem, ale jen změnou vlastního vědomí. K tomu máme ovšem v Čechách opravdu hodně daleko.

Nejsme zaostalí jen ekonomicky, ale i intelektuálně, duchovně a samozřejmě morálně. To jsou totiž vše spojité nádoby. Nechce se mi moc psát o morálce, dnes se to nenosí. Nicméně morálka není nějaké tupé dodržování nějakých zásad, ale především stav lidského ducha. Třeba takový Hitler měl své zásady. Byl zapřisáhlý abstinent, vegetarián a nekuřák. Mějme se na pozoru před posuzováním něčí morálky podle vnějších znaků. Mějme se na pozoru před různými mravokárci a samozvanými soudci, kterých je v této zemi vskutku požehnaně. Já myslím, že skutečná mravnost se v člověku probouzí tehdy, když si uvědomí, že smysl jeho bytí není maximalizace soukromého zisku ani závody v konzumu. V tomto kontextu se mi naše společnost jeví jako bytostně nemravná. Zní to banálně. Pravda bývá někdy banální. Ovšem je potřebné si uvědomit, že krachu každé kultury vždy předcházel mravní úpadek. Kultura potřebuje étos, jinak degeneruje.Žádný étos nemůže být založen na sobeckém konzumním hédonizmu. Dokonce i modly dneška, věda, technika a dokonce i ekonomika jsou tímto pokleslým jevem zasaženy.

Intelektuální růst mladé generace je dnes negativně ovlivňován médii a tzv. průmyslem volného času (převážně reklamou), což vede k návyku na pasivní druhy zábavy, k pouhému vnímání emotivních zážitků, k intelektuální pohodlnosti a povrchnosti a k útlumu tvůrčích schopností. Důsledkem je pak taková volba životního zaměření a povolání, která slibuje dobrý příjem bez velké námahy.Náročné studium matematiky a dalších věd je příliš namáhavé, takže i státy jako USA nebo Německo musí "importovat mozky" z Číny nebo Indie. Přesto je změna možná, byť podnět k ní stěží vzejde z českého konformního a intelektuálně i duchovně sterilního prostředí. Ekonomická teorie ve světě již opouští paradigma založené na představách neustálého růstu objemu výroby, byť v praxi ještě platí. Nové paradigma, které by mělo vytvořit základ pro koncepci trvale udržitelného rozvoje, se v bolestech rodí. Jak to celé dopadne, ukáže čas.