O čekání na důstojné učitelské platy, na důstojné hodnocení učitelů, ale nejen o tom Pan Sárközi na sebe vzal chvályhodnou roli bojovníka za zvýšení postavení učitelů v české společnosti. Jeho aktivity sleduji zhruba rok, kdy začaly být zveřejňovány v tisku. Osobně jej neznám. Je mi sympatické, že kritizuje a navrhuje řešení (více (více zde), se kterými více méně souhlasím. Pokud se vyjádřím kriticky k jeho způsobu hodnocení kantorů a k odměňování starších kantorů, věřím, že pan Sárközi mé názory podpoří nebo je alespoň vezme v úvahu.

V hodnocení učitelů (udělovat jim atestace) není problém korupce, protože jednak veřejná kontrola a jednak samotná podstata tohoto povolání riziko korupce snižuje, tím nechci říci, že neexistuje. Daleko závažnější problém vidím v klientelismu, který je v české společnosti velmi zakořeněn. Každý někde někoho zná, s někým chodil do školy atd. Nemusím mluvit o tom, že na mnoha školách je kolem ředitele "družina věrných", kteří jsou za nekritickou loajalitu patřičně odměňováni. Zažil jsem "přítelíčkování" i v činnosti školní inspekce. Těžko se však toto dokazuje, a proti tomu bojuje, protože nejsou jasně daná pravidla a záleží více na interpretaci než na psaném pravidlu. A to je v "nezakotvené" společnosti problém. Lidé také mají strach "píchnout do vosího hnízda". Snad nás může trochu potěšit, že s něčím podobným bojují také v Anglii, kde učitel musí žádat po určité "nováčkovské" zkušební době o zařazení do vyšší profesní kategorie. Kromě jiného potřebuje i doporučení některého ze svých kolegů -- a hned se začalo mluvit o společném chození na pivo. Na rozdíl od nás se však o tom veřejně mluví a noviny o tom se znalostí věci informují. To je ten podstatný rozdíl (více například zde).

Že hodnocení kvality práce učitelů je v tomto státě "na štíru", předvedlo nedávno ministerstvo školství, které opět přidalo všem učitelům plošně, protože není schopno posoudit právě onu kvalitu. Bohužel, není ani jasné, jaké je zatížení učitelů. Zde bych navrhoval, aby odbory iniciovaly něco podobného, jako požadovaly odbory pražských řidičů tramvají -- odbornou studii, která by dala na stůl fakta, o kterých by se mohlo diskutovat. V Anglii byly vypracovány v poslední době dvě studie, nad kterými se široce diskutuje. U nás se diskutuje o dojmech.

Dále se musím vyjádřit k pasáži kariérního řádu, kde pan Sárközi o něm říká, že "by mohl zmírnit propast mezi začínajícími a staršími učiteli." V tomto si autor protiřečí -- na jedné straně atestace náležitě finančně odměněné, které je však možné dosáhnout po určité době, a na druhé straně snížení rozdílu mezi staršími a mladšími (lépe bych použil termíny krátce sloužící a dlouho sloužící ve školství).

Podívejme se na současné, ale i minulé tarifní tabulky, kde rozdíl mezi začátečníkem a učitelem na konci své kariéry je poloviční, a ve srovnání s minulostí se rozdíl snižoval (z více jak jeden-násobku; krásný příklad nivelizace mezd!) Neznám podobné vysokoškolsky fundované zaměstnání, kde by mezi začínajícím a kvalitním odborníkem byl tak malý rozdíl, který se ještě díky setrvalým několika létům ve školství začátečníkovi velmi rychle snižuje (v Anglii pobídky tohoto kalibru nazývají výstižně "Golden Hellos"). Ve srovnání se starším kolegou, který na další postup čeká nesrovnatelně déle, to považuji za diskriminační. V současné době, kdo především dotuje stát svým nízkým platem, to je právě starší a zároveň KVALITNĚ pracující učitel. Odhaduji to vzhledem k průměrné mzdě vysokoškoláka (poznamenávám, že průměrná mzda není totéž jako průměrný věk!) to činí minimálně pět tisíc korun měsíčně. Je zde velká podobnost s tím, co se děje v poslední době v učitelství Anglie.

Britská vláda zoufale shání učitele, a ti, co nastoupí, jsou zvýhodňováni vůči těm, co tam zůstali. U těch déle sloužících se předpokládá, že když tam vydrželi za takových nedůstojných podmínek tak dlouho, tak v tom budou pokračovat. V každé lidské činnosti je nutné hodnotit odvedenou práci, ve které se promítá odbornost, schopnost, ale také zkušenost pracovníka.

Zatím se nevymyslel jiný způsob "hodnocení" zkušenosti než odpracované roky v oboru. To neznamená, že když to není možné jinak hodnotit, že se k tomu nebude přihlížet. To by byl diktát začínajících vůči dlouholetým pracovníkům. Bohužel, ve školské praxi nefunguje institut "kmenový pracovník" jako to je ve výrobní sféře (ve školství to bývala definitiva). Učitelé si mohou nechat zdát i o (faktické) definitivě, jakou se těší státní úředníci při rušení okresních úřadů. Nevěřím, že s rušením škol v důsledku poklesu počtu žáků dostanou kantoři takové královské zaopatření jako právě zmiňovaní úředníci.

V Lidových novinách vyšel začátkem ledna rozhovor (k přečtení zde) s ústřední inspektorkou určitě upoutá každého učitele. Od rozhovoru jsem očekával, že se dozvím, jakou má tato dáma bohatou pedagogickou zkušenost, když je na takovém exponovaném místě. Ale ouha, dozvídám se jen informace typu curriculum vitae. Místo zkušeností se dočkám "objevného" konstatování: "My pořád málo učíme žáky klást otázku 'proč'". To ve mně okamžitě vyvolává protiotázku: KDO MY? Jak je to s tou otázkou PROČ?

Kladení otázky "proč" už vyžadovali od pedagogů inspektoři před Listopadem, kdy se "rajtovalo" na materialistickém determinismu, zdůrazňoval se vztah příčina - následek a kvetly technické a přírodní vědy. Takto pojaté vzdělávání je v dnešní době neudržitelné. Je nutné žáky a studenty učit souvislostem, aplikacím, podporovat jejich tvořivost, schopnost obhájit svůj názor a přijímat osobní odpovědnost za své rozhodování. Zmiňovaná komunikace je jen prostředek k dosažení těchto cílů. Pokud však inspektoři/úředníci zůstanou u požadavku žákova zapamatování a porozumění, tedy u otázky proč, budeme se pořád setkávat s lidmi typu Mrs Malaprop. Naštěstí znám učitele, kteří nezůstávají u otázky "proč" a nejsou oněmi MY.

Domníval jsem se, že se z rozhovoru dozvím, za který politický klub tato dáma hraje. A zase nic. Moc tomu nevěřím, že je "politicky neangažovaná". Předkládám svou zkušenost z konkursu na ředitele nového krajského školského úřadu, který proběhl na ministerstvu školství v roce 1998. Mluvím o pozici nižší než je post šéfky školní inspekce ČR. Ministerská úřednice, která vedla konkurz, se mě ptala, jakou mám představu o výši rozpočtu krajského školského úřadu. Nebyla spokojena, když jsem jí odpověděl, že to není až tak důležité v souvislosti s daností a neovlivnitelností výše rozpočtu úřadu, že důležitější jsou priority, které jsem před chvílí komisi řekl. Mezi nimi byla na prvním místě podpora zavedení Internetu do škol v kraji. Ale to byl příliš vizionářský pohled dva roky před ministerskou "politickou" kampaní Internet do škol. Jenom pro dokreslení uvádím, že vítězem konkurzu byl ten, kdo byl osobně přivítán všemi členy konkurzní komise přede dveřmi, jak vstupovali do jednací místnosti před začátkem konkurzních pohovorů, a měl vizi "tak ňák stranicky".

A k samotné školní inspekci. Četl jsem několik inspekčních zpráv ze škol, které dobře znám a znám i lidi, kteří v nich učí, a nebo jsem v nich i učil sám. Ani jedna z přečtených zpráv mě neoslovila a vůbec nic jsem si z nich nezapamatoval. Špatné kantory ale ani ty výborné neodhalila. Většina z oněch inspekčních hodnocení měla připomínky ředitelů k závěrům inspekční zprávy. Začal jsem se ptát sám sebe - je to proto, že nejsou jasně daná pravidla a záleží na interpretaci inspektora? Mají pravdu inspektoři a mýlí se ředitelé, nebo naopak?

Zprávy bez připomínek škol (ředitelů) znamenají, že pravdu má inspekce, nebo že si ředitelé nevěří či se bojí jít do střetu s úřadem? Moje zkušenost z hloubkové inspekce v roce 1996 na církevním gymnáziu -- inspekce se vrtala v administrativě (zápisy v třídní knize, v katalogu, upravené plány apod.). Hodnocení kvality výuky byla až na dalším místě. Inspektoři byli velmi opatrní v hodnocení atmosféry školy, protože hold kostel znají jako "státní památku". To samé je, když mají hodnotit waldorfskou školu. Spíše se jedná o "adoraci" ve stylu "kdo dává pěkné známky, není kritizován", nevystavuje se nebezpečí, že musí svá stanoviska podpořit argumenty se znalostí věci. Když přišel inspektor na mou hodinu zeměpisu, jediné co mě po hodině řekl, že studenti nepracují s učebnicemi. V hodině jsem probíral pobaltské státy. Zeptal jsem se ho, zda mně nějakou může doporučit. Po chvíli řekl: "No jo, vždyť žádné učebnice nejsou." A konec.

Uráží mě jako odborníka, když laik/poučený úředník hodnotí moji práci. A bohužel za svou téměř 25-letou praxi jsem se s odborníkem v inspektorské pozici nesetkal. Výjimkou byla moje zkušenost z dvoutýdenní akce, kterou pořádala pro angličtináře Britská rada a kterou jsem si hradil ze svého. Lektorka předvedla před třídou celou hodinu, já se po té připravil podle své představy a druhý den jsem svoji představu předvedl se studenty. Po té jsme společně s lektorkou probírali se znalostí věci určité sporné okamžiky v hodině, argumentovali pro a proti, souhlasili jsme spolu nebo také ne. Z rozboru takové hodiny jsem odcházel obohacen, potěšen, posílen, nabit energií a ne jako v případě české inspekce často znechucen, otráven i rozzloben, a někteří kantoři se cítí i poníženi, zadupáni, zhnuseni. Bohužel veřejně se k tomu nepřiznají.

Často si učitelé připomínají pravidlo, které si předávají po generace: Inspektor přijít může, odejít musí. Dočkám se respektovaného inspektora? A ne jen jeho. Že by se jmenoval pan Godot?