Článek vyšel v roce 1999, tedy sedm let po "přelomové" konferenci o životním prostředí v Rio de Janeiru. V Johansburgu teď skončila, dle mnohým fiaskem, další z celosvětových klání o vývoj světa. Nejednalo se pouze o ekologii, ale také o problémy sociální a ekonomické. Všechny uvedené oblasti se navzájem ovlivňují a nelze je řešit odděleně. To ostatně konstatovali už delegáti v roce 1992 Riu.

Tehdejší konference byla významná tím, že se většina světa na něčem dohodla: současný vývoj není udržitelný, ohrožujeme svojí vlastní existenci a proto budeme muset dodržovat nějaká pravidla. Tedy klasika typu "dohodli jsme se, že se dohodneme."

Ne, že by se některá témata nezačala prakticky řešit (např.problematika biodiverzity pod záštitou IUCN, či Agenda 21 - program pro jednadvacáté století, jež se pokouší uchytit i u nás), ale u jiných je efektivita vidět po letech následovně. Už jsme se na něčem jednou dohodli a teď bychom se měli dohodnout, že dohoda platí. Viz například otázka snížení množství skleníkových plynů, tzv.Kjótský protokol.

Jak k otázce omezení čehokoliv přistupují USA jasně ukazuje projev Colina Powella, který v Johanesburgu vzbudil nelibost zejména chudých afrických států.

Buďme féroví a přiznejme, že se snažíme dohnat Ameriku seč to jde a tak se i naše Spolana dostala do pořad dne. Vraťme se do roku 1997, kdy záplavy pohltily kus Moravy a vzaly kromě majetku sebou i několik desítek životů.

Okamžitě byly nastartovány diskuse o úloze krajiny, její retenční schopnosti i o úloze současných vodních děl. Tisíce stran, desítky studií.

O pět let později se proplavily Čechy a diskuse začínají znovu. Opět se hledá někdo, "kdo za to může". Nebyli jsme moc schopni přijmout poučení 5 let staré. Studie zůstaly na papíře, na bázi politicko ekonomické zůstalo u teoretického plkání, které se za 5 let nedohrabalo k žádným praktickým výstupům.

Mluvím teď o hledisku environmentálním, záchranný systém na rozdíl od minula fungoval mnohem lépe.

Jak spolu souvisí povodně, trvalá udržitelnost a konference o budoucnosti světa? Právě oním teoretickým, v praxi velmi málo kdy uplatňovaným plkáním.

Konference jako duha osvětluje naše možné světlé zítřky, ale stejně tak jako duha nikdy nedopadá na zem. Pozor! Existují báje, které praví, že tam kde se duha dotýká země, je možné najít hrnec zlaťáků. A tak máme Duhový program Ministerstva životního prostředí z roku 1990, ale hrnec zlaťáků je možno viděl spíše v kvalitním zákonu 114/92 Sb O ochraně přírody a krajiny.

Praxe peníze vyžaduje, něco vybudovat, dotáhnout do konce stojí podstatně víc, než to teoreticky jen zdůvodnit a oznámit světu. Když je potřeba získat grant, strhnout pozornost či vykázat studii hovoří a píše se o tom, že "důsledky hospodářské činnosti předčily svou mohutností síly přírody, které od věků až do zcela nedávné doby určovaly vývoj základních procesů země, jako je globální klima či světový vodní cyklus, stratosférický ozónový štít a bohatství biologické rozmanitosti."

Diskuse se vedou, studie zpracovávají, miliony vyúčtovávají (o těch někdy později). Je to podobné, jako když v zajímavých časech popisuje Terry Prattchet situaci, kdy zemědělci tisíce let obdělávají půdu postaru a mladí revolucionáři jim teď konečně ukážou, jak se to správně dělá. A pomůžou jim, ať se jim to líbí, nebo ne.

V našem českém (ale nejen) reálu to vypadá asi následovně. Ty, milý občánku, si bojuj o svojí každodenní existenci, jak umíš. S tebou se nikdo moc bavit nebude, protože nejsi ani grantovou agenturou, ani pořadatelem konference. Jsi jenom cílovou skupinou, kterou je dobré se zaštítit. Ve skutečnosti nikoho moc tohle akademické schůzování moc nezajímá, každý má svých starostí dost.

Výsledky konferencí totiž ti, kteří to mají na starosti, neumějí veřejnosti prodat. Když skutek utek ( a pokud neutek, tak se o něm nikdo kromě zasvěcených moc nedozvěděl), tak se není co divit, že žádnou veřejnou odezvu nevzbudil.

Konference v JAR skončila a tak lze její závěry parafrázovat starým vtipem z dob předrevolučních. "Náš lid trpělivě překonává překážky vedoucí k trvale udržitelnému rozvoji, zatímco lidi na to většinou serou."

Nakonec citát, který možná ještě lépe vystihuje podstatu. P.Nováček a M.Huba se ve své knize Ohrožená planeta ptají: "Nerodí se nová kasta ochranářů, euro-byrokratů, kteří vyhrávají konkurzy na ne špatně placená místa v hlavních městech EU, často víc díky své šikovnosti, diplomatickým schopnostem a jazykovým znalostem, než hlubokému přesvědčení, které nemusí souviset jen s fenoménem zkorumpovatelnosti, ale i se ztrátou nonkonformního myšlení, vyjadřování a chování ve snaze stát se akceptovatelnějším partnerem vysoké politiky a byznysu?