Organizování elektronických výběrových řízení na dodávky do dvou milionů korun, na které se nevztahuje zákon o zadávání veřejných zakázek, by mohlo do spotřeby státu vnést transparentnost. A té je rozhodně třeba. Každý obchodník potvrdí, že stálé dodávky menšího množství tovaru a služeb jsou často lukrativnější než jednorázová stavba za miliardu. Ne nadarmo koluje ve parlamentních kruzích anekdota v níž se dva manažeři baví o výnosnosti postů ve správě jednom z nejbohatších sektorů veřejných rozpočtů: "Ministr zdravotnictví? Ne, děkuji! Raději chci být ředitelem okresní nemocnice a mít na provizích 3 haléře z každého spotřebovaného toaletního papíru!", říká jeden z nich. Stálo by zato prověřit, čí firma uklízela záchody ve Sněmovně od roku 1996 dodnes a kdo je v této firmě společníkem, účetním či komu tato firma vyplatila peníze za "poradenství". Možná bychom se divili...

U malých zakázek, tedy do oněch dvou milionů, musí úřad provést poptávku u nejméně tří dodavatelů. Na základě jejich nabídek by měl vybrat nejvýhodnější. Transparenci International působící v boji proti korupci léta upozorňují na fakt, že takto zákonem zorganizovaná praxe rozhodně nepřispívá k férové soutěži. Není zaručeno, že nákupčí osloví skutečně všechny nejlevnější a nejkvalitnější dodavatele, kteří přichází v dané oblasti v úvahu. Nákupčí není nijak tlačen k tomu, aby aktivně vyhledával nejvýhodnější nabídky. Před zákonem je krytý pokud z dokumentace prokáže, že poptával u tří subjektů.

Prostor pro korupci má zcela otevřen. Pokud se dohodne s jedním z dodavatelů komodity na systému protislužeb, tak mu nic nebrání v tom, aby další dvě poptávky zaslal na nejdražší známé dodavatele. Čímž si spolehlivě zajistí, že vyhraje ten s kým se úředník dohodl. Na účet rodinného příslušníka pak může přicházet kolem procenta z ceny dodávek. U korupčníků, kteří jsou natolik "slušní", že platí daně to obvykle funguje tak, že rodinný příslušník je zároveň živnostníkem a proti úplatku posílá faktury na poradenskou činnost. Její cena se samozřejmě promítá do ceny dodávek státu.

Systém internetového tržiště by do obrovského množství státních nákupů malého rozsahu mohl vnést kontrolu. A v ideálním případě i nastolit férovější podmínky pro skutečnou tržní soutěž o dodávky státu. V dnešní computerizované době není problém postavit a softwarově vybavit server, který by shromažďoval všechny poptávky státních orgánů. Počítačem s internetem je dnes vybavena celá veřejná správa. Server by požadavek mohl automaticky rozeslat na všechny v databázi evidované dodavatele příslušných komodit. Se svými nabídkami by se do databáze ochotně přihlásili všichni, kdo chtějí státu prodávat. Vhodně softwarově vybavený server by uměl i poptávajícímu přeposlat všechny reakce zájemců o dodávku s cenovými a technickými parametry. Výhodou takového systému by byl i fakt, že by všechny poptávky i nabídky evidoval a archivoval, takže by šlo zpětně dohledat, jestli úředník vybírá skutečně ty nejvýhodnější. Vše by mohlo být pod průběžnou kontrolou rozpočtového výboru Sněmovny nebo Nejvyššího kontrolního úřadu.

Konkurence v soutěži o veřejné dodávky by rostla úměrně s počtem firem, které by se zaevidovaly v databázi dodavatelů. V případě vládního či zákonného nařízení, podle něhož by všechny dodávky musely probíhat přes elektronické tržiště, by se zaevidovali všichni seriozní dodavatelé. Což by konkurenci maximalizovalo. S blahodárným efektem na veřejné rozpočty.

Zároveň by se zúžil prostor pro korupci zásobovacích úředníků.

Investice v řádu milionů korun do hradwaru, softwaru a obsluhy by se státní pokladně bohatě vyplatila. Objem nákupů veřejného sektoru se pohybuje kolem 10 až 25 miliard ročně.

V takovém balíku výdajů se důsledný dohled vyplatí, i kdyby na správu systému stát zřídil miniaturní akviziční úřad, pod přímou kontrolou vlády a Parlamentu. Systém by bylo možné svěřit i do péče Úřadu pro veřejné informační systémy (ÚVIS) s tím, že by vláda a Parlament mohly cokoli kdykoli kontrolovat.

Špatná aplikace dobrého nápadu

Způsob realizace tohoto nápadu, který měl posloužit k potlačení korupce ve veřejném sektoru, ale připomíná praktiky italské maffie v době jejího vrcholného rozkvětu. Kolem pilotního projektu schváleného vládním usnesením 683/2002 se vznáší příliš mnoho otazníků. Vláda v něm nařídila všem orgánům státní správy a organizačním složkám státu, aby své nákupy výpočetní techniky (a všeho co s ní souvisí) v obejemu menším než 2 miliony, prováděly přes elektronické tržiště. Zajištěním jeho funkčnosti pro veřejnou správu byl pověřen ÚVIS.

Ten ale řešení zajistil komerční smlouvou s privátními subjekty. "Outsourcingem". Privátní organizátoři si na základě smlouvy mohou účtovat až 3% z ceny uskutečněných obchodů.

Výpalné vybírané od vlády připomíná takto postavený systém členům rozpočtového výboru Sněmovny. Předsedovi výboru Miroslavu Kalouskovi se nelíbí zejména fakt, že Sněmovna nemá nad systémem, který sice možná sebral úplatková procenta akvizičním úředníkům, ale vložila je do rukou jiných ctihodných firem, vůbec žádnou možnost kontroly.

Mluvčí ÚVIS Libor Vacek ale projekt hájí s tím, že jde o pilotní akci. "Kdybychom na to měli hledat vlastní pracovníky a kupovat vybavení tak by systém k 1. září jak bylo stanoveno nefungoval", říká Vacek.

Pan Vacek opravdu neví, co říká. Internetové státní tržiště byl nápad jednoho ze zaměstnanců ÚSIS (předchůdce ÚVIS) už v roce 1996, stal se součástí první verze koncepce ISVS, připravené extrením týmem ještě pro šéfa ÚSIS Berku a nadále byl "neprolobbovatelný" přes dozorové ministry - Mertlíka i Březinu. Ti uvedeného pracovníka vyštvali z ÚSISu a měl štěstí, že neskončil ve vězení. Tým, který připravoval koncepsi ISVS, rozprášili a umlčeli. Dnes už tato technologie, pro kterou se už vyvíjel i poloprovozní model a byla udělaná procesní analýza ostrého provozu už v roce 1997, mohl ušetřit stamilióny, ne-li miliardy korun státu. A mohl být státem i provozován. Naprosto hladce. Problém zřejmě nastal ve chvíli, kdy hrozilo, že by byl tento systém doopravdy transparentní a korupci by znemožnil naprosto všem...

Fungování e-tržiště se dnes podle vládního usnesení zatím zkouší pouze na informačních technologiích. Jenže jejich součástí je i servis a dodávky kancelářského spotřebního materiálu. Na nich by se měly podle Vacka vychytat všechny mouchy, aby novela zákona o zadávání veřejných zakázek, která zavede povinné objednávání všech dodávek do dvou milionů přes e-tržiště, vytvořila funkční mechanismy.

"Systém plánujeme rozšířit na státní nákupy zboží a služeb všeho druhu", řekl Vacek. Podle získaných zkušeností z režimu zcela vypadnou drobné nákupy. Jejich jednorázová výše bude omezena horní hranicí. "Pro balíček disket bude efektivnější jít za roh a nezatěžovat systém", říká Vacek.

Na dotaz Vacek nevyloučil, že organizaci systému časem po rozběhnutí převezme ministerstvo do vlastních rukou. Zatím se o smlouvu na organizování trhu může ucházet každý kdo splní podmínky stanovené úřadem. Ten se zároveň snaží do systému přilákat co nejvíc dodavatelů. "Jednáme s Hospodářskou komorou, aby se v zájmu co největší konkurence na tržiště zaevidovalo co nejvíc dodavetelů", říká mluvčí.

Nedůvěru budí projet mezi poslanci. Podezření vyvolal zejména fakt, že jej spustila minulá vláda na svém posledním zasedání -- hluboce po volbách - 26. června. Bylo to jedno z jejich posledních rozhodnutí. Bývalí ministři Zemanovy vlády si na materiál předložený bývalým ministrem "bez portfeje" Karlem Březinou už ani nevzpomínají. Mezi poslanci naopak kolují informace o podílnictví spolupracovníků bývalého ministra v organizátorských firmách.