Šel jsem tam v březnu letošního roku, účastnil jsem se konkursu, který byl vypsán na místo šéfredaktora publicistiky, vypracoval jsem projekt a s tím projektem jsem se zúčastnil výběrového řízení, které jsem vyhrál. Chtěl jsem se pokusit zlepšit stav publicistiky České televize podle projektu, který jsem vypracoval. Chtěl jsem dosáhnout vyváženosti publicistiky. Chtěl jsem, aby publicistika dostala veřejnoprávní parametry: aby nebyla zaujatá a aby se v ČT neobjevovaly věci na objednávku nebo věci, které zjevně někomu stranily nebo které by mohly někoho záměrně poškodit. To jsem chtěl odstranit a doufám, že se mi to do jisté míry i podařilo.

Nemohu ty nedostatky prokázat na konkrétních příkladech, protože se konkrétní příklady nedají přesně rozkrýt. Často se díváte na nějaký pořad, říkáte si, že není něco úplně v pořádku, ale nemůžete to dokázat. Alespoň z mého pohledu se zdálo, že preference k určité orientaci v ČT jsou.

Chtěl jsem některé pořady, které se přežily, vyměnit za jiné a v nich nastavit určité parametry tohoto typu. Myslím si, že třeba příklad diskusního pořadu Špona, o němž si můžeme každý myslet leccos, to je ten příklad, kdy se jak dramaturgie, tak moderátor úzkostlivě snaží, aby pořad byl vyvážený a byl politicky nenapadnutelný.

Především je to otázka dohody dramaturgické a dohody s moderátorem pořadu, který sám má zájem na to, aby tento pořad takovýmto způsobem působil.

Pořad Bez imunity se přežil. V době, kdy jsem já přicházel do televize, byl přeformátován do předvolebního diskusního pořadu a po volbách v této podobě ztratil význam. Po volbách jsme ho tedy zrušili a snažili jsme se vyvinout a připravit nový pořad, nového typu. Tento pořad se měl vysílat od Nového roku a jeho pilotní vydání se připravuje na čtvrtek 12. 12. Jak dopadne a jak s ním bude dál naloženo, to já už nemohu ovlivnit.

V tom pořadu měli vystupovat regionální politici. Pořad měl jít do regionů , měl jít za problémy lidí a měl za nimi i jezdit, po vlastech českých do míst, která jsou zajímavá, kde se řeší nějaký problém, který ale není jenom lokální, dá se zobecnit a má přesah přes region i přes hranici do Evropy, aby se ukázalo, jak se ten problém řeší v ČR a jak za hranicemi. Všechno to bohužel skončilo na financích. Takže jsme postupem doby trochu ustoupili a dnes se tento pořad připravuje ve studiu, kam bychom naopak lidi z regionu vozili.

Ono to naráží trochu na takovou zkostnatělost v České televizi, protože když někam vyrazí přenosový vůz do vzdálenějších oblastí, po večerním přenosu už se většinou nevrací nazpátek. Ti lidé tam přespí, to máte hned třeba deset dvoulůžkových pokojů a to jsou všechno náklady navíc, které ten pořad prodražují.

Ten pořad měl být padesát minut, mělo to být rozděleno na dvě části, na zahřívací kolo, které by se nevysílalo, v něm by si diváci s moderátory vyříkali své základní problémy -- zapomněl jsem, že to měl být diskusní pořad s diváky - -

No, to neměl být Kotel, pozor. Do Kotle se přivážejí hosté, kteří křičí na jednoho ministra. Tady to mělo být o místě těch lidí, oni si tam měli řešit problémy svoje. Mělo se to zobecňovat. V Kotli by asi nikdy nedošlo k žádné řízené diskusi a toto měla být řízená diskuse na základě znalosti místního problému. V momentě, kdy se mělo vstupovat do přímého přenosu, přicházeli hosté, což měl být třeba hejtman toho kraje, senátor za ten kraj, poslanec za ten region a s nimi měli ti lidé diskutovat.

Ten pořad by se měl jmenovat Dotazník a ve čtvrtek by se měli předvést v tom pilotním díle paní Marcela Augustová a pan Martin Veselovský.

Stanovil jsem si programovou strategii: vycházel jsem ze situace, která tehdy v ČT panovala. Psal jsem, že je třeba zajistit ochranu nezávislosti publicistiky proti vnějším vlivům a tlakům. V určité fázi se totiž mohlo dít, že se v ČT projevovaly politické vlivy.

Chtěl jsem to zajistit tím, co se děje normálně jinde -- jistě znáte tuto praxi i ze Svobodné Evropy. Zcela průhledným systémem zjišťování informací a jejich ověřováním ze dvou zdrojů, samozřejmě. Vždycky jsem se ptal, například v případě pořadu Fakta, když tvořili nějakou reportáž, přicházeli s tím, že mají nějaké materiály od někoho, já jsem chtěl přesně vědět od koho. Zdroj jsme samozřejmě neprozradili, to ne, ale chtěl jsem vědět, že je to čistá záležitost, že nám někdo nepodsouvá některé věci. Vyhnout se tomu do jisté míry nelze nikdy.

Snažil jsem se zavést systém oponentury. Když někdo přinesl námět, dostal k sobě člověka, s nímž tu záležitost prodiskutovává a ten druhý, když se mu na tom něco nezdá, měl by mít právo si zjistit z dalších zdrojů další okolnosti a souvislosti této záležitosti. Samozřejmě, záleží také na typu redaktora, o kterého se jedná. Jsou lidé, o kterých člověk může víceméně spolehlivě říct, že to jsou lidé, kteří jsou neúplatní, pak jsou lidé, kteří občas přinášejí velmi zajímavé informace, ale u nich je potřeba se mít trošku na pozoru.

To já myslím, že se hlásí, ale ten vyhazov -- já bych to tak úplně nenazval, i když - -

Nejsem zaměstnancem. Byl jsem odvolán z funkce, na což má vedení plné právo - -

Ne, v tomhle případě ne. Protože na funkci jmenovanou, na které jsem byl já, se nic takového nevztahuje.

Můžete být odvolán z hodiny na hodinu. Vyhozen úplně ne, protože pak by vám ta organizace měla nabídnout nějaké volné místo, odpovídající vaší kvalitě, a pokud ho nemá, tak odcházíte s výpovědní lhůtou, pokud se nedohodnete jinak. Tady byla dohoda taková, že odejdu ihned a dostanu na odchodnou nějakou sumu, která se rovná v podstatě tříměsíční výpovědní lhůtě.

Vysvětlovat nemusí. Odvolání nemusí být zdůvodněno. Může být bez udání důvodů.

Můžete být vedoucí pracovník, pokud to není "jmenovaná" funkce, teoreticky sice můžete být odvolán, ale prakticky skoro ne, protože s tím odvoláním ta odvolávaná osoba musí souhlasit. To je jeden z velkých paradoxů. Kdybych byl o stupínek níže, kdybych byl třeba vedoucí redaktor, tak mé odvolání by bylo velmi složité.

S velkými potížemi. Přesně tak. To byl velký problém, jak obměnit celý pracovní tým v redakci publicistiky, a musím říct, že se to v podstatě nepodařilo, až na pár výjimek, které odešly samy a to jenom z určitého segmentu mého osazenstva. Spíš proto, že odcházely za lepší nabídkou než že by byly nuceny k odchodu.

Já bych neřekl, že by měli odejít, já bych býval uvítal, kdybych si mohl někoho s sebou přivést. A to jsem nemohl, protože byla všechna místa obsazena a nikdo nemohl být propuštěn.

Může se to zdát, že to byl donkichotský boj, ale znáte to. Jsou věci, které jsou výzvou, challenge a člověk by je měl zkusit a zkusit to břemeno zdvihnout a posunout ho o kousek dál.

I s těmi samými lidmi. Pokoušel jsem se některé z nich přesvědčit, že se to dá dělat takovým způsobem. Některé jsem možná přesvědčil, některé jsem spíš nepřesvědčil, některé jsem naopak utvrdil v tom, že je to potřeba dělat úplně jinak než já.

Ve svém projektu jsem mimo jiné měl, že v takto malém kolektivu, tehdy 23 stálých zaměstnanců, byla poměrně velká hierarchická rozvrstvenost. Byl tam šéfredaktor (ten nebyl obsazen, když jsem já přišel), pak zástupce šéfredaktora, vedoucí, každý diskusní pořad pak měl svého dramaturga, byl tam vedoucí reportér ve vztahu k pořadům, které se natáčejí. Chtěl jsem tuto hierarchickou strukturu zrušit a přímo pod šéfredaktorem měli být navěšeni jenom dramaturgové jednotlivých pořadů -- ti budou přímo odpovědni mně. Řídící mezičlánek měl být zrušen. To se nesetkalo s žádnou velkou sympatií, protože ti, co na těch postech byli, se cítili ukřivděni, že se jim umenšuje, co dělají -- rozhodovali totiž už jen každý o svém jednom pořadu.

V projektu jsem argumentoval, že v první fázi je potřeba udělat tuto centralizaci, aby se potom mohla udělat důsledná decentralizace. Každý pořad měl mít svou autonomii. Měl svého přesně stanoveného člověka, který zodpovídal za svůj pořad a byl pánem na svém úseku. Mohl svobodně rozhodovat. Já jsem jen byl koordinátorem celé záležitosti.

Možná se to může zdát, i když já si nemyslím, že jenom tím, že člověk odbourá nějaké mezičlánky, rozbije vlivové skupiny.

Takový výklad bych si asi nedovolil. Jako cizorodé těleso, to jistě. Přicházel jsem zvenku, z úplně jiné oblasti. Nedůvěra existovala -- přicházel jsem z rozhlasu, ale měl jsem určité zkušenosti i z filmové branže. Brali mě pochopitelně jako cizorodý prvek. Nejen, že jsem přicházel zvenku, ale i že jsem názorově jinde, než jsou oni?

Nikdy jsem se netajil tím, když byla televizní krize, že nejsem jejich sympatizant. Já jsem v té době nestál na žádné straně.

Protože si myslím, že se mají respektovat určité postupy. Lze samozřejmě nesouhlasit se svým vedením, ale dá se všechno udělat jiným způsobem než tím, že si s odpuštěním tu televizi vezmu za své a že ji používám k tomu, abych nějakým způsobem prezentoval své, byť třeba oprávněné požadavky.

To ne. Když jsem přišel, hned na začátku jsem řekl, že mě nezajímá, jestli někdo byl takový nebo makový, že mě zajímá, jak se bude pracovat na jednotlivých projektech. Nikdy jsem nerozděloval lidi na to, kdo kde při té rebelii stál. Byla to sice nešťastná doba, ale je za námi a měli bychom se chovat trošku jinak, jako profesionálové a jít za principem věci a ne se neustále vracet k tomu, co bylo.

Víte, já jsem byl trošku neprávem vnímám jako člověk pana Balvína a člověk pana Honyse. Nepopírám, že pana Honyse znám, znám ho z dob revoluce v osmdesátém devátém z rozhlasu, kde jsme spolu zakládali Občanské fórum a tehdejší první a svobodné vysílání Občanského fóra. Z té doby ho znám. Pak jsem ho deset let neviděl. Nicméně jsem byl brán, že jsem jeho člověk.

No, já bych to takhle asi nehodnotil úplně. Uvedu to na jednom příkladu. Kdykoliv jsem měl buď poradu nebo vyhrocenější debatu, někteří lidé neopomněli říkat: "Tady v té kanceláři jsem spal já, viď, a tady jsi spal ty..." Vzpomínali, jak před dvěma lety o Vánocích spolu bojovali za televizi... Ono je to takový, Kriegskameraden, ti lidi to mají v sobě, já jim to nezazlívám, jsou to lidé, kteří se poznali asi ve velmi těžkých a složitých situacích pro ně a věří si a jsou naladěni na stejné struně...

Tak mohou se o to pokusit a pokoušejí se o to. Nemohu říct, že by se snažili obsah pořadů ovlivňovat.

Tak -- dá se to tak říct. Věděl jsem, že jsem tak vnímán a po odchodu pana Balvína a po odchodu pana Honyse jsem byl zkrátka další na řadě. Nikdo jiný z té televize tak vnímán nebyl a nikdo jiný taky z té televize veřejně neodejde, přestože jsem vyhrál konkurs a vyhrál jsem ho stejným způsobem, jak ho vyhrál kolega, který vede zpravodajství -- ten zůstává, protože -

On byl jeden z nich.

Odvolal mě zastupující generální ředitel pan Klimeš svým rozhodnutím, které mi bylo doručeno prostřednictvím zastupujícího ředitele zpravodajství. Očekával jsem to. Věděl jsem, že v poslední době, kdy vzrůstaly tlaky na odvolání pana Balvína, se poněkud aktivizovaly tyto skupiny.

K odvolání pana Balvína bych se nechtěl vyjadřovat, protože to mi nepřísluší.

Proč, to nevím, ale vím, že to uvítali. Ne všichni, samozřejmě. Někteří si uvědomovali, že může následovat nestabilní mezidobí, kdy se čeká, než rada vybere nového ředitele. Lidé, kteří jsou ve vedení ČT dnes, mají ty funkce jen propůjčeny a mají se starat, aby podnik překlenul toto tříměsíční období, aby zajistili chod, aby podnik nebyl vytunelován či rozkraden, aby fungoval. Měli počkat, až přijde nový generální ředitel a tomu ten podnik odevzdat a teprve nový generální ředitel má právo říct, já to chci takové a takové změny. Teprve pak jsou oprávněné jakékoliv kroky včetně personálních a programových změn.

Řekl bych, že nynější vedení trochu nepochopilo svou roli. Oni se tváří, že mají všechny pravomoci a práva, ale jsou to jen dočasní správci. Neměli by tvořit nové koncepce, protože co když přijde zvenku někdo a bude to chtít dělat úplně jinak?

On samozřejmě v první fázi, když byl ještě prozatímní ředitel, byl vítán jako element, který uklidní situaci. Také ji uklidnil, dohodou se zaměstnanci že - -

- je všechno zapomenuto a že všechno je odpuštěno. Ale pak postupně samozřejmě - -

- řídit a dělat ji k obrazu svému. Vím, že se nesetkalo s velkým pochopením právě jmenování pana Honyse do postu ředitele zpravodajství.

Nemyslím, že to bylo jenom kvůli Honysovi, ale to bych nechtěl rozkrývat ani komentovat, protože mi to opravdu nepřísluší.

Je to zapeklité, protože v ČT mají velké slovo odbory. Je to skutečně velmi těžce řiditelný podnik. Jestli si někdo myslí, že přijde generální ředitel, přijde sám a najednou bude mít na všechno vliv, to je opravdu velký klam, nebude.

Ono se to jistým způsobem mění, i technologicky, v přechodu na digitální systémy. Je tam mnoho lidí, kteří jsou profesionálové, umějí, mají vizi. Není to úplně zkostnatělý moloch.

To asi ano. Víte, já jsem nad tím trošku uvažoval a připadá mi to, že Česká televize je v pozici člověka, který má smrtelnou chorobu a brání se jakékoliv léčbě.

Neustálé střídání vedení, změny, každý rok je to jinak. Mění se orientace, mění se lidé, kteří dělají program. Ten zbytek, který tam zůstává, je už velmi -- ne opotřebován, ale už nemá motivaci. Jen vyčkává, jaká další změna přijde, kdo to bude a proč to bude.

Proto já říkám, že se brání terapii. Ale ten důvod, proč se brání terapii, ten neznám. Jestli nevěří, že by to ČT mohlo uzdravit, anebo jestli nemá důvěru doktora, který dává tu medicínu, nevím.

Stejné, no stejné... Někdo jednou řekl, že klid na Kavčích horách zavládne, až tam bude ředitel, který bude přijatelný pro zaměstnance. Řeknu to jinak: ve středu se konal seminář, kde se mluvilo o veřejnoprávních otázkách. Mám to sice zprostředkovaně, ale tomu člověkovi věřím, že to mohlo tak být. Byl tam přítomen i pan Kraus a ten doporučoval, když nějaký člověk z auditoria vznesl námitku právě tohoto typu, Jan Kraus mu řekl něco v tomto duchu: "Tak já vás navrhnu a jděte to dělat vy. Ale já vás upozorňuju, že my s vámi spolupracovat nebudeme, anebo tam bude někdo jinej za ředitele a já ho odstřelím jako tohohletoho, co jsme právě odstřelili." (Že prý to myslel jako nadsázku.)-- Takže ono je to velmi složité. Není jednoduché vystopovat, proč se ten podnik brání.

Ona by se měla podřídit veřejné kontrole prostřednictvím Rady ČT, ale Rada se někdy má tendenci chovat jako kolektivní vedení ČT. To také není dobré, protože jestliže ředitel odchází z každé Rady s taškou domácích úkolů, které má do čtrnácti dnů splnit, takový ředitel nedělá nic jiného, než že plní domácí úkoly a na řízení toho podniku mu nezbývá čas.

Asi jste velký pesimista, protože se možná najdou ještě nějací donkichoti, kteří to zkusí, ale jestli budou úspěšní, to já nevím.

Mezi jiné "reformátory", kteří se pokusili přivést Českou televizi do moderního věku, patřili Ivan Kytka (nyní v české redakci BBC v Londýně) a Jana Bobošíková. Je docela instruktivní přečíst si v souvislosti s rozhovorem s Milanem Bouškou i rozhovory s nimi, uskutečněné v době, kdy jejich "kariéra" v ČT už skončila. Rozhovor s Ivanem Kytkou z 2.9.1998 naleznete zde, rozhovor s Janou Bobošíkovou z 23. 10. 1998 je zde.