Úspěch nicméně slavili i komunisté a ODS. Grebeníček využil svobody slova k tomu, aby od plic řekl Bushovi (Špidlovi), co si o něm myslí. Asi nejvíce však získali občanští demokraté. Těm se rozšířil počet kandidátů na předsedu a absencí vyjádření k summitu si nijak neublížili. Proč se také vyjadřovat k tomu, co bylo dávno dopředu připraveno a co jsme fakticky neovlivnili - ani tím poměrným dílem, jaký nám formálně přísluší.

Svatá říše římská měla své kurfiřty a náš král mezi nimi zastával funkci arcičíšníka. Tato role nám po staletích opět opravdu sedla, jen ty raky potoční jsme si mohli odpustit. Zbytečně dráždí a jistě se bude ještě usilovně pátrat, zda tento u nás chráněný živočich byl na tabuli chrabrých vojevůdců opravdu dovezen až daleké Francké říše.

Když nezaujatý (a tudíž fakticky neinformovaný) pozorovatel sledoval v médiích to pinožení globálních vládců, prvoligových i provinčních politiků, mohl si udělat obrázek o tom, jak málo se svět po zániku tisícileté říše změnil. Jenomže před takovými tisíci nebo pěti sty lety by rak potoční na hodovním stole žádné pozdvižení nezpůsobil. Jednak ho bylo jistě dost - ale hlavně - by se o jeho konzumaci plebs vůbec nedozvěděl - a kdyby náhodou - tak až po týdnech nebo měsících. Co by se prosťáčkovi jistě doneslo, to by byly zvěsti o slovech vládců a hodnostářů. Zvěsti filtrované, přehnětené, časem a vzdáleností splasklé nebo naopak zbytnělé.

Dnes je vše v přímém přenosu a panovníci jakoby nazí. Někteří velebně káží, jiní oduševněle hovoří, další mluví o ničem, spíše však bohapustě žvaní, planě plkají a nezřídka lžou. Každý podle svých schopností, možností, naturelu. Plebejec žasne, jak jednoduší jsou někteří mocní, zároveň však cítí, že stejně jako před stovkami let nemá šanci jakkoli změnit běh věcí. Slova jen zakrývají činy (významově přetavují), které se už staly nebo se právě realizují. Pravda a láska na korouhvi, zášť v srdci.

Ne, to nemá být alegorie na chování našeho prezidenta. Ten se vymyká a všichni to cítí, včetně těch nejmocnějších. Summit mu dal příležitost možná naposledy zazářit. Vládcům světa pak jednu z posledních možností přihřát se ve světle podivína, který se nedopatřením ocitl mezi nimi. To, o čem se vedla rozprava, bylo už stejně dávno rozhodnuto někde jinde a sami státníci při tom mnohdy nebyli těmi nejdůležitějšími. Přání Havlovi tak důstojně vyplnilo zbytečně velký časový prostor. Ceremonie však byla příležitostí i pro český živel, podívat se jinýma očima na svého prezidenta.

O jeho bezvýhradné pravdomluvnosti a skromnosti přesvědčen nejsem, vždyť jen "třináctiletá" prezidentská anabáze po "úvodních proklamacích dočasnosti" svědčí o opaku. Do případného přesvědčení o jeho praktické schopnosti objektivně hodnotit svět vnáší pochybnosti třeba způsob udělování milostí v celé řadě případů. Též o jeho nadstranickosti se po minulých zkušenostech těžko vede rozhovor. Hovory váznou, když přijde řeč na protěžování jeho kamarádů z disentu i odjinud...

Snášet na tuto hromadu mohu, a kdokoli další, ještě nějaký čas, co to však pomůže? Co to pomůže, když při tom zapomínáme na to, že nejde o kvintesenci lidství, že vedle něho stojí Klausové, Zemanové, Špidlové a další, že i oni mají své slabosti, srovnatelné s Havlovými. Je však hodnotíme trochu jinak, u nich se nečeká, že za každou cenu budou mluvit pravdu, že budou měřit všem stranám stejně, že nepřimhouří oko, když půjde o zakázku pro stranického sponzora? Proč právě Havel má mít jiné vlastnosti? Bude je mít Pithart, Bureš, Kříženecký - stane-li se prezidentem?

Havel není Masaryk, ale kdo to dneska dokáže opravdu korektně porovnat? Není Masaryk, ale také jím není Motejl či Potůček. My ho však máme na očích a často nás, případ od případu někoho jiného, irituje svým chováním a jednáním. A navíc, je mu jedno, co si o tom myslíme, nepodbízí se nám, kašle na to, jak jeho slova a postoje hodnotíme. Summit málem ještě neskončil a už kritizuje opatření resortu ministerstva vnitra jako nadsazená a hned je oheň na střeše! Hned se všichni spojí! Jak je to snadné (když černobílé).

Samozřejmě si myslím, že (ani) v tomto případě není v právu, byť jeho kritika byla relativně opatrná. Opatrný byl samozřejmě i Gross, ale jeho odpovědnost byla větší než presidentova. Prezident tolik odpovědnosti nemá a řekněme si upřímně, když nějaký čas dlí na chalupě v Portugalsku, národ ho nepostrádá. Když ale dojde k setkání představitelů Severoatlantické aliance, nikdo z nich nečeká na to co řekne Gross, Tvrdík nebo Špidla. A když něco řeknou, přiznejme si, není-li to bezduché nebo vazalsky podlézavé, zcela jistě tomu chybí noblesa.

Začněme premiérem. Ten ukvapeně a snaživě navrhl, aby NATO zřídilo na našem území velitelství pro boj se zbraněmi hromadného ničení. Později to ministr obrany zjemnil na jakési zvláštní středisko. Dále premiér vyjádřil podporu prezidentovi Bushovi v jeho vyřizování účtů se Saddámem. Kdo viděl záběry v televizi, musel si při způsobu oznámení tohoto kroku vzpomenout na Havla (ne však proto, že i on zadrhává a občas se obtížně vyjadřuje). Pokračujme ministrem zahraničí. Ten postoj svého šéfa na dotaz moderátora ČT1 rasantně podpořil otázkou: "Kdo ohrožuje světový mír?", a hned si odpověděl: "Saddám Husajn!". Kvalifikace hodná mluvčího amerického presidenta.

I Alexandr Vondra projevil velkou míru "sebevědomí", když prohlásil, že NATO vlastně vzniklo z důvodu převzetí moci komunisty u nás (později šlo o "poslední kapku").

Pravda, exekutiva to má těžší. Ta nemá blouznit a snít - od ní se očekávají činy. Je však více než smutné, když tito vysocí úředníci nedokáží rozlišit ostrá prohlášení od konkrétního chlapského konání. Je tristní, pletou-li si řízení státu založené na demokratickém konsensu se závazky na cizí účet.

Ať se ovšem kdokoli z našich politiků snažil seč mohl, dovolával se a citoval amerického presidenta, tak přetrumfnout ho nemohl. Památným asi zůstane jeho poučení v tom smyslu, že NATO vzniklo jako "protiváha" Varšavské smlouvy. Při vyjádření státníka takového formátu není pak na závadu, že Varšavská smlouva ještě několik let po vzniku NATO neexistovala, tím méně je to důvod pro zrušení NATO po jejím zániku na počátku devadesátých let. Relevance jakýchkoli dalších vyjádření je zřejmá.

Tím neposuzuji ani neřeším onu zásadní otázku, zda NATO ještě ano nebo už ne. Tím poukazuji na personu našeho presidenta a naznačuji jak málo (hodně) v dnešním světě starých (odvěkých) typů panovníků stačí, aby se jedinec vydělil. A rozhodně nemám pocit, že náš, někdy až roztomile nemotorný představitel, není také člověk. Člověk, který dokáže mluvit tak, že mu cizí naslouchají a domácí celebrity žárlí. Vím, nejsou to myšlenky mnohdy nijak objevné, ale jsou artikulovány způsobem, který budí respekt v uších, jimž jsou určeny. Pochválí Ameriku, připomene její kořeny, zdvořile upozorní na slabiny amerického prezidenta, naznačí v čem by měla Evropa na sobě pracovat.

Že to je vykalkulované? Jistě.

Že to přináší prospěch a věhlas především rétorovi? O tom není pochyb.

Že je to směšný idealista bez schopnosti přinášet praktická řešení? Tím si už nejsem jist.

V každém případě nežijeme v době Jana z Husi ani Giordana Bruna. I když se hluboce skláním před památkou Palacha a Zajíce, netoužím po společnosti, v níž národ přesvědčí jen taková grandiózní tragická gesta.

Mnozí z mocných tohoto světa si o projevech Václava Havla jistě tiše myslí své, nicméně dokáží toho pro sebe využít. Mnozí naši si myslí, že by to dokázali stejně, ale ani to (raději) nezkusili.

Je to souhra mnoha činitelů které ho vynesly na piedestal a můžeme si myslet, že na něj vystoupil nezaslouženě. Ať je tomu jak chce, pro Česko bylo podle mého názoru užitečné, že jsme ho tam měli. Bohužel málo jsme z toho uměli vyzískat.

Už je ale asi pozdě.