Různý původ teroristických aktivit

O státním teroru či o jeho všudypřítomné potenci nemám v úmyslu nyní mluvit. Jeho role je určitě závažná a mnohostranná. Jeho legalita a legitimita je nesporně problémem. Projevuje se v nejvyhraněnějších případech až ozbrojenými intervencemi v rozporu s mezinárodním právem a ve vojenské okupaci cizích zemí, v drastických represích. Ale má také velké spektrum méně spektakulárních, o to však celoplošnějších a velmi kontinuálních poloh. Hrozba teroru, jeho trvalá potence zapracovaná do vojenských, policejních a krizových předpisů různých soudobých států je vždy přítomným prvkem v rámci státního donucení, o tom není sporu. Stačí si prolistovat třeba české zákony upravující mimořádné stavy a situace, válečný stav apod. Ale o tom jindy. Zde se zaměřme na nyní velmi aktuální projevy nestátní.

Teroristické metody jsou v posledních desetiletích využívány různými nestátními silami. To, že jde nyní o militantní skupiny s islámskou orientací, je do značné míry jen souhra náhod. Před 20 lety tomu bylo jinak a za 20 let to zase může být úplně jinak.

Před pár desetiletími to byli aktivisté studentských a sociálních bouří 60. let, zklamaní ústupem oné bouřlivé vlny a znechucení "normalizací" 70. let na Západě -- včerejší bouřliváci v jejím rámci přešli až příliš snadno k budování svých zcela konformních kariér. A někteří z těch, kdo se s tímto vývojem nechtěli smířit, zahájili teroristickou etapu své konfrontace se západoevropskou společenskou realitou. Odtud tedy následné letité a dosti krvavé aktivity Frakce rudé armády, Rudých brigád či Přímé akce v západní Evropě.

Vedle toho a paralelně s tím pak probíhaly intenzívní teroristické aktivity tam, kde šlo o neřešené, vleklé etnické, národnostní, politicko-náboženské či podobné rozpory. Typicky v Severním Irsku nebo v Baskicku. Obdobně ale také v tureckém Kurdistánu nebo pokud šlo o arménské útoky proti Turkům a jejich státu - a samozřejmě také v Palestině.

Aktuální islámský terorismus a jeho kořeny

A nyní je v zákulisí nejnovější vlny militantní islám, tedy víra spojující různé národy a společnosti, víra, které je často úzce spojována s prostředím tradičních středovýchodních či asijských společností, jež jsou už nějakou dobu pod opravdu tvrdým tlakem euroamerické společnosti, v soutěži s ní (zejména politicky a ekonomicky) víceméně prohrávají a jsou silně tlačeny k postupnému přejímání hodnot, struktur a principů oné západní "liberálně demokratické" společnosti. Očekává se, že s ní jako ti poražení budou koexistovat, stávat se účastníkem jejích politických i ekonomických aktivit a záměrů, hrát její globální mocenské a ekonomické hry. Tradiční společenské uspořádání je zatlačováno, destabilizováno a prohrává. Náraz oné západní modernity je tak drtivý, že je jen otázkou, které části tradiční společnosti nato budou radikálně reagovat. V takovém ovzduší se snadno upře pozornost do slavné minulosti, nostalgicky se vzpomíná na zlatou éru Chalífátu kordobského, na doby, kdy islámská společnost byla civilizačně zřetelně výš než stále ještě barbarská o obhroublá křesťanská část Evropy. Od toho je již jen krok k úvaze, že zkaženosti a bezvěrectví Západu lze nejlépe čelit návratem k nezkaženému, autentickému islámu, k obrozenému, důsledně tradičnímu náboženství -- v dobách jeho vlády došlo přece k obrovské vojenské a mocenské expanzi! Což takhle navrátit tyhle doby?

V čem spočívá podstatný základ terorismu ?

Co je společným jmenovatelem všech zmíněných příkladů nestátních teroristických aktivit? Vedle uplatňování teroristických metod je něco navzájem společného i kdesi hluboko v jejich příčinách. Je to vždy neřešený či v rámci daného společenského pořádku neřešitelný problém, rozpor, který existuje a nutnost jehož projevení a vyřešení je někým palčivě pociťována. Může jít i o konflikt, jehož řešení bylo potlačeno, kde jedna strana byla mocensky převálcována a násilně pacifikována. Pokud nelze takový konflikt řešit v rámci stávajícího společenského systému, tak dochází logicky k pokusům řešit jej mimo tento systém, jemu navzdory -- a pokud se to jeví účelným, i přímo proti němu. Řešení pomocí destruktivních úderů.

Pokud se nepodařilo dosáhnout systémových změn v revoltách a bouřích 60. let, začali někteří úročit na systém násilně, začali to zkoušet s jeho násilnou destrukcí. Pokud se nepodařilo a nemohlo podařit řešení etnických, národnostních, politicko-náboženských či podobných rozporů v rámci daného pořádku, začalo se s teroristickými útoky.

Z toho plyne dobré poučení: snažit se v rámci oficiálních struktur a daných společenských pořádků vytvářet prostředí vhodné pro včasné a adekvátní řešení střetů a rozporů, dříve, něž se pokusy o jejich řešení přesunou mimo systém, ba s náležitou destruktivní silou proti systému.

Vypadá to jednoduše, ovšem každé společenské uspořádání někomu a něčemu prioritně slouží. Pokud tomu sloužit přestane, již jde o jiné uspořádání. Každý společenský pořádek má své limity, v jejichž rámci je sebou samým a mimo ně již něčím jiným. Každý má svůj přijatelný stupeň pružnosti při řešení konfliktů a rozporů. Pokud tedy dnešní západní (euroamerický či "liberálně-demokratický") systém slouží prioritně zglobalizovanému pohybu a fungování nadnárodního kapitálu, pak je jen logické, že tento systém pracuje na zajištění poměrů vhodných a výhodných pro globální ekonomiku po celé planetě. Tam, kde jsou identifikovány bariéry a snaha po izolaci nebo obrana před těmi preferovanými globálními poměry, tam se onen západní systém vždy pochopitelně snaží najít a prosadit řešení pro něj příznivé. A tak se pak podporuje svržení nekooperujících režimu, vedou se omezené války, pro ně se vymýšlejí přijatelně znějící politická zdůvodnění, prostě se pracuje na tom, aby překážky -- třeba i za pomoci mohutné vojenské intervence -- padly a situace byla pacifikována v souladu se zájmy a potřebami globální ekonomiky. V takovém prostředí není příliš prostoru pro ohleduplnost a toleranci k tradičním společnostem a jejich zvláštnostem, pro hledání všestranně přijatelných kompromisů. Prostě se neposlušná nebo riziková teritoria vojensky okupují a zahájí se tvrdý tlak na systémové změny podle západního střihu. Pracuje se pochopitelně i na nekompromisním ekonomickém podrobení. Tradiční společnost nebo to, co z ní zbylo, se rychle dostává do akutní existenční krize a je jen otázkou okolností, jaké síly se pak mobilizují k její obraně a jak se taková obrana začne projevovat. Vzhledem k drtivé západní ekonomické, vojenské a technologické přesile většinou nebude šance na nějaký symetrický konflikt -- na pravidelnou válku. Daleko spíše pak začne vleklý a krutý asymetrický konflikt, partyzánská válka, série dílčích útoků neregulérních skupin, podvratné operace, záškodnictví a teroristické aktivity. A je zase jen otázkou okolností, kdy se takové aktivity přesunou na mezinárodní úroveň s cílem zasáhnout interventy ne v okupované zemi, ale přímo u nich doma. Přenést maximum nevýhod krvavého asymetrického konfliktu do jejich vlastních zemí. Zbavit je pocitu bezpečného zázemí, které je daleko od lokálních konfliktů.

Z tohoto hlediska byly převálcování Talibanu v Afghánistanu nebo vojenská intervence do Iráku poukázkou na šíření teroristických aktivit v západních metropolích a na jejich stoupající četnost. Pokud by snad vlna protivníkových teroristických aktivit opadala, není problém opatřit další vlnu teroristických útoků: stačí zaútočit na Irán, Sýrii, nebo třeba na Somálsko, aby se objevily tisíce dalších ochotných a sebevražedně odhodlaných bojovníků svaté války proti Západu.

Potírání terorismu a společnost všeobecné kontroly

Západní oficiální kruhy se nyní zaměřují jednoznačně na "boj se světovým terorismem", čímž se zpravidla rozumí zaměření na represi, kontrolu, snahy o preventivní zásahy. Toto zaměření bez účinných snah o odstranění prvotních příčin nemusí ale být ani žádoucím ani úspěšným řešením (= nemusí vést k vymícení násilných aktivit), může naopak vést k postupné eskalaci, k roztáčení zhoubné spirály úderů a protiúderů, útoků a pomsty.

Vypadá to docela nesmyslně. Západní mocnosti přece dělají co mohou, aby teroristickým útokům na svém území zabránily! Nechtějí další útoky. Ale není to zase tak jednoduché. Nechtějí další útoky, ale k jejich zamezení posilují bezpečnostní opatření, zahrnující stále výkonnější systém kontroly, vyzvídání a sledování, stručně řečeno všestranného špiclování a také represi. A co víc, nevyhnutelně s tím souvisí i výrazný a prohlubující se průlom do klasických kodexů základních lidských a občanských práv, jež vznikaly v době rozkladu feudálních pořádků a jako zbraň proti nim. Jako předzvěst nového věku. Nelze vyloučit, že i my jsme svědky vzniku nového kodexu, který je zbraní proti dosavadnímu přežilému systému založenému na národních státech a předzvěstí toho, co nás čeká. Mohlo by jít o kodex všeobecné kontroly, o položení základních principů kontrolované společnosti, o vytvoření společnosti všeobecné kontroly, v níž staré kodexy lidských a občanských práv mohou formálně dál platit -- ale kde již bude definována řada výjimek a situací, kdy bude jejich platnost vyloučena. Například: kdo bude byť i jen podezřelý, kdo se znelíbí -- bude zařazen do kategorie těch, pro které platí časově neomezená internace, zostřené výslechy, tvrdé zacházení a praktická nemožnost domoci se účinné právní obrany a ochrany.

Má to svou logiku, byť je to logika zvrácená. Opravdový liberalismus a skutečně fungující demokracie je cosi, co globální kapitalistická ekonomika zjevně nepotřebuje. Potřebuje jen, aby existovala takto natřená a co možná i hodnověrná fasáda. Potřebuje hlavně klid a pořádek, žádné nebo jen minimální omezující podmínky pro své fungování a žádné příliš účinné pokusy o nějaké alternativy, "třetí cesty", odbočky jinam. To vše může společnost všeobecné kontroly velmi efektivně zajistit. Její zavedení nemusí být zvlášť nápadné a bude postupné. Bude ale závislé na většinové ochotě postupně se vzdát starých práv a záruk, dovolit rozvoj mimořádných či krizových zákonů, dalších a dalších oprávnění policie a tajných služeb. Ale většinová shoda, že je to nezbytné, není zdaleka nedosažitelná. Globální ekonomika potřebuje svět bez zábran a hranic, bez izolujících se zemí a národů. Proto žene západní mocnosti k intervenčním zásahům v neposlušných či problémových zemích (neposlušných či problémových z hlediska zájmů zglobalizované kapitalistické ekonomiky). Občas se nějaký ten Irák, nějaká ta intervence omezeného rozsahu, nějaký ten Západem financovaný státní převrat budou pravděpodobně muset opakovat. To s velkou pravděpodobností bude mít za svůj následek zpravidla vždy obnovu nebo zintenzívnění asymetrického konfliktu na mezinárodní úrovni. A takové zintenzívnění se pak patrně projeví zvýšenou četností náloží, detonujících uprostřed nahodilého davu kdesi v metru, na ulici, na nádraží, ve vlaku či v autobuse v západních velkoměstech. A veřejnost bude nakonec ráda, že může podpořit nové předpisy, nové pravomoci, nové metody kontroly, vyzvídání a sledování -- stále všeobecněji a celoplošněji použitelné, to dá rozum. Až jí jednou dojde, že se tyto nové instrumenty dají v případě potřeby snadno využít proti komukoli, bude již pozdě.

Spoluvytváří boj proti terorismu nový světový pořádek?

A tak lze formulovat hypotézu, že se nyní za zástěnou proklamací o boji proti mezinárodnímu terorismu bezděky rodí nový, globální politický a společenský pořádek. Nový nejen tím, že bude vskutku globální, ale především tím, že zglobalizované ekonomice bude odpovídat a na její potřeby pružně reagovat globální společenský pořádek všeobecné kontroly, vyzvídání, sledování a represe, pořádek pružně pozastavující základní občanská a lidská práva, pořádek vytvářející permanentně skupinu bezprávných podezřelých (ano, pouhých podezřelých z nedostatku loajality k systému, nikoli usvědčených násilníků!). V tomto smyslu může být věznice na Guantanámu hodně chmurným, ale velmi poučným předobrazem zadržovacích a donucovacích zařízení pro podezřelé a neloajální živly v budoucnu.

Třeba se mýlím -- a věru bych se mýlil docela rád. Ale zatím to takhle opravdu vypadá. Nakonec tu může být svět rozdělený na několik center neklidu, ovládaný vleklými, permanentními asymetrickými konflikty, provázenými psychologickým zpracováním veřejnosti, propagandou nenávisti a stupňované represe. Ošklivě to připomíná svět podle George Orwella.

Nejde o žádné rafinované spiknutí

Rozhodně bych nerad, kdyby tato hypotéza vedla k přesvědčení, že jde o záměrný vývoj, že kdosi v zákulisí má hotový plán a jednoduše tahá za nitky a uskutečňuje ďábelský záměr. V dějinách to tak nebývá a nejspíš ani zde tomu tak není. Jednotliví aktéři jednají podle všeho nezávisle, autonomně, na základě vlastních dílčích pohnutek a důvodů. Nicméně výsledkem může být -- tak jak to je v dějinách pravidlem - něco, co nikdo z aktérů událostí beze zbytku nechtěl. Každý chtěl to své -- ale nakonec vznikne něco, co nechtěl nikdo či jen opravdu málokdo.