Spojené státy neměly porozumění pro důsledný, přímočarý způsob, jakým Indové obhajovali svůj názor. Neangažovanost Indie považovaly za faktické nadržování Sovětskému svazu a po roce 1948 začaly nadržovat Pákistánu, aby Indii způsobily potíže.

Indický národní kongres byl osvobozeneckým hnutím a v mnoha ohledech také vzorem pro jiná hnutí po celé Asii a Africe. Politika prvního indického premiéra Džaváharlála Néhrúa a jeho bezprostředních následovníků byla kombinací neangažovanosti, aktivní podpory všech protikoloniálních hnutí a jisté varianty sociální demokracie uvnitř země. Indie se také snažila posilovat svou vojenskou moc. Protože Spojené státy nechtěly tyto její ambice podporovat, Indie kupovala zbraně a letadla od Sovětského svazu, což Spojené státy ještě více iritovalo.

Indický národní kongres však prošel stejnou ochromující deziluzí, jaká postihla všechna podobná hnutí v 70. a 80. letech minulého století. V 90. letech už Kongres ztratil někdejší lesk a v letech 1996 až 2004 vládla Indii pravicová strana, hindská šovinistická Bharátij džanata párti (Bharatiya Janata Party, BJP). V období po skončení studené války už Kongres nehlásal neangažovanost ani protikolonialistickou solidaritu, a doma dělal jen málo, co by připomínalo sociální demokracii.

Za posledních pět let došlo v obou zemích k důležitým změnám. Ekonomický rozvoj proměnil Indii v jednu z hlavních oblastí poskytujících služby informatice USA. Indové ve Spojených státech, kteří získali značné jmění v informatice a jiných oborech, udržují svazky s mateřskou zemí, a protože jsou politicky konzervativní, naléhají na indickou vládu, aby posilovala vztahy s USA.

Na druhé straně Spojené státy se dostaly kvůli politice Bushova režimu do značné politické izolace. Indie je dnes jednou z mála zemí, jejichž obyvatelstvo má podle průzkumů veřejného mínění příznivý názor na Spojené státy. To neznamená, že v ní už neexistuje velmi velká skupina s nepříznivými názory, ale vcelku se Indie pohybuje opačným směrem než tradiční spojenci Spojených států jako západní Evropa nebo Jižní Korea.

To vše vytváří pozadí pro cestu, na níž vyvrcholila jednání mezi Indií a Spojenými státy o pomoci USA indickému jadernému programu. Indie byla jednou z pouhých tří zemí, které odmítly podepsat smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Dalšími členy trojice byli Pákistán a Izrael. Všechny tři země vyvinuly jaderné zbraně. USA až dosud oficiálně ostře odmítaly indický jaderný program a když Indie uskutečnila roku 1998 jaderné výbuchy, Spojené státy do ní omezily vývoz jaderných technologií.

Nyní Spojené státy radikálně změnily svůj postoj. Smlouvou se zavázaly prodávat Indii jaderné palivo i technologii bez ohledu na skutečnost, že Indie nadále nemíní podepsat smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Pomoc se samozřejmě vztahuje pouze na mírové využívání jaderné energie a je spojena s inspekcemi, ovšem pouze v závodech zabývajících se mírovým využitím jádra. O tom, které závody jsou určeny k mírovým účelům a které k vojenským, bude rozhodovat Indie. Bush uvítal dohodu jako začátek "strategického partnerství".

Co získá Indie touto dohodou, je zcela zřejmé. Dostane potřebnou technickou pomoc, která jí umožní urychlit vlastní jaderný program. A bude de facto uznána jako legitimní jaderná mocnost víceméně stejné kategorie jako pět stálých členů Rady bezpečnosti. Za to vše se nemusela vzdát skoro ničeho.

Co získají Spojené státy, tak zřejmé není. Říká se, že Spojené státy chtějí posílit Indii jako protiváhu potenciální vojenské a politické moci Číny v Asii. Dejme tomu. A Spojeným státům se dostává přátelského gesta od významné mocnosti, což je pro ně v těchto letech velmi vzácné zboží.

Proti dohodě se ale okamžitě zvedla silná palba. V Indii jsou nespokojeni všichni, kdo nesouhlasí s geopolitickým příklonem ke Spojeným státům, včetně koaličních partnerů Indického národního kongresu v zákonodárném sboru. Ve Spojených státech se na dohodu pálí z celého politického spektra kvůli tomu, že znamená de facto likvidaci smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Navíc samozřejmě obrací vniveč celou argumentační základnu v kauze Íránu, protože Írán ve skutečnosti žádá totéž, co dostala Indie. A velmi nespokojen je samozřejmě Pákistán, protože Bush dal ihned jasně najevo, že o uzavření podobné dohody s ním Spojené státy neuvažují.

Skutečnou otázkou je, k čemu to všechno povede. Kritikové v Kongresu USA jsou už připraveni prosadit, aby byla smlouva schválena pouze po splnění určitých podmínek. A je docela pravděpodobné, že pokud uspějí, Indie tyto podmínky odmítne. Jestliže se tak stane, sympatie indické vlády ke Spojeným státům pravděpodobně vymizí, ale vztahy mezi Spojenými státy a Pákistánem, už tak napjaté, se ještě zhorší.

Indie v každém případe dopadne dobře. Rusko se už nabídlo, že jí bude prodávat jaderné palivo, přičemž právě tomu se Spojené státy snažily v minulosti zabránit. Dnes však už nemají k dispozici žádný dobrý argument. Navíc je dále oslabena jejich problematická kauza proti Íránu. A severokorejská vláda se určitě chechtá na celé kolo.

Celková bilance historického průlomu: řada kladných bodů pro Indii, další nezdar pro diplomacii USA. Namísto strategického partnerství přináší dohoda další zrnka písku nahlodávající geopolitickou pozici USA.

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2006

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.

distributed by Agence Global

Cílem těchto komentářů, vydávaných dvakrát měsíčně je uvažovat o světové scéně nikoli z perspektivy novinových titulků, ale z dlouhodobého hlediska.