28. 9. 2005
ANALÝZA ČSSDParoubek dal sociálním demokratům jasně najevo, jak vypadá a jak jedná konzervativní levicový lídrDoba, kdy si kdokoliv mohl kopnout do předsedy ČSSD, skončila se Stanislavem Grossem. Jeho nástupce čekal na "svou" chvíli celých patnáct let. Prvním mužem ve straně nyní není předseda, ale muž s nejvyšší ústavní odpovědností. Do křesla pemiéra se Paroubek posadil za situace, kdy všichni ostatní selhali a "Ó Velký Miloš" vyjádřil potřebu zůstat ve vyhnanství na Vysočině tak dlouho, dokud sociální demokracie sama neztrestá zrádce a příživníky. Paroubek zná dobře názory Miloše Zemana, neb patřil se zbytky tzv. rakovnického proudu jako blízký spojenec bývalého předsedy strany profesora Horáka k dlouholetým Zemanovým oponentům. Horák je mrtev, jeho vize živnostenské sociální demokracie pohřbil Klausův gründerský kapitalismus bez kapitálu, politický pragmatismus sociální demokracie je vládní linií a nikoliv zradou ideálů jako v roce 1992 či 1994. Paroubek si dokonce získal i důvěru a respekt svého někdejšího soka. Paroubkovi jdou z cesty dnes i jeho oponenti. Nikdo nezná pro sociální demokracii lepší řešení. Paroubek dneška není navíc Paroubek včerejška. Silovou hrou, kterou předseda vlády odpověděl na chvástání ODS "s gulama", imponuje jím vybrané cílové skupině pro nadcházející volby. Nejen podle slov, ale hlavně podle činů soudí voliči... |
Zatímco archeolog Špidla byl pod vlivem rádobyfilosofa Havla, radikálního ekologa Patočky a síly "občanské společnosti", která se shromáždila v lednu 2001 na Václavském náměstí, aby "bránila demokracii" v České televizi spolu s korýtky pro televizní tvůrce, Gross se spolehl na iluzi centrálně řízeného vnitra a manipulativní síly jeho tiskového odboru, Paroubek se vrátil k těm, kteří podle hospodské logiky jsou pravicovou politikou ohroženi nejvíce. Guláš a pivo, pane vrchní... Padesát čtyři rovných... Konzervativismus starší generace gulášového socialismu je pro nového předsedu vlády zárukou, že v politice sociální demokracie půjde nikoliv o iluze "lidských práv" či otázku Tibetu, ale o právo na práci, o právo na bydlení, o právo na solidní mzdu a kvalitní zboží, o právo na spravedlnost. Že nehodlá řešit vnitropolitickou situaci ve Východním Timoru, ale na Šumavě. Že půjde o ekonomickou diplomacii a obchod s těmi zeměmi, které si váží českých výrobků a české práce. Že půjde o diplomacii rovnoprávnou a nikoliv asymetrickou - jaká panuje například ve vízové nebo zbrojní politice s USA. Paroubek tímto příklonem k reálpolitice všedního, pracovního dne ukazuje falešnost mýtů, které patnáct let otravovaly českou domácí i zahraniční politiku. Sociální demokracie si v uplynulé době sáhla na dno. Poražení byli protivníci především uvnitř strany. Od roku 1992, kdy se zrodil fenomén popřevratové ČSSD jménem Zeman, nezatížený exilovými reminiscencemi ani závislostí na americké zpravodajské službě, se mnohé změnilo. Mnohé k lepšímu, něco i k horšímu. Zeman se musel vyrovnávat s vnitrostranickými rivaly a některými protisměrnými politickými proudy. Až úzkostlivě se snažil nevstupovat do konfliktů silou a nedemokratickými metodami. I za cenu porážky vlastních konceptů a vnucené agendy. Zemanova kádrová neschopnost, neschopnost systémově eliminovat nepřátele a odměňovat přátele (nepostaral se o své nejbližší spolupracovníky, po jejich "zocelení" nerovným bojem proti všem je ponechal osudu a nepřátelům jako kořist, nepomohl nikomu z nich) zanechala v sociální demokracii personální spoušť. Gross jako hlavní vnitrostranický protivník Miloše Zemana dal zelenou vzniku brilantně fungujících regionálních "bratrstev kočičí pracky", vzniku lobbistických struktur uvnitř stranického aparátu, v komunální i celostátní politice. Personalistika se za jeho vlády dostala do druhého extrému, kdy politické funkce Grossových spojenců byly podpořeny ekonomickými posty, kdy se v zákulisí politických jednání obchodovalo. Kus za kus, politika nepolitika. Jestli s unionisty, komunisty nebo ODS, jedno jest. Posty byly, za věrnost. Augiášův chlév zákulisí politiky po tolika letech potřeboval poklidit a vykydat, potřeboval dostat řád a logiku i při zachování některých vazeb na průmyslové a finanční kruhy. Pokud už i věčná místopředsedkyně ČSSD a ministryně školství Petra Buzková mluvila o neprostupné stranické oligarchii, situace dospěla do kritického bodu... Špidla převzal některé Grososvy metody využívání informací při práci s lidmi a zákulisních krocích, nebyl ale dostatečně inteligentní, informovaný, ani pragmatický. Domníval se, že tiché spojenectví s pánem Hradu - Havlem - mu zajistí spojence i politickou linii. Neuvědomil si, že sociální romantik Havel je na odchodu a jeho ambice jsou v řízení morálky světa, nikoliv v řízení reálné české politiky. Moc danou mu přirozenou autoritou politického vůdce vítězného disentu při předání moci v roce 89 promrhal v planém moralizování, v romantických, společnosti i ekonomice vyloženě škodlivých krocích. V neschopnosti oslovit lidi jazykem jim srozumitelným, aniž by se vysmíval jejich králíkárnám, i když sám bydlel ve vlastním činžáku na nábřeží nebo na zámku v Lánech. Špidlova strategie byla ovlivněna vizí Schröderovy růžovozelené liberální koalice Neue Mitte. Špidla se jakékoliv jiné představy sjednocování agendy levice bál. Bál se sociálních euroreformistů, bál se tradiční socialistické agendy odborářů, bál se ale nejvíce sjednocovací agendy antiglobalistické, antiamerikanistické a antikapitalistické levice s okrajovými prvky radikalismu. Špidla si bohužel slovo socialismus spojoval pouze s Husákem a Jakešem. Zelení a křesťanští sociálové byli jeho záchranou. Jenže - v Čechách byla strana Zelených rejdištěm podivných existencí. Podlehnutí tlaku ekologů na počátku devadesátých let a masivní investice do odsíření elektráren způsobily, že ekologie nikdy nebyla v české kotlině politikum. Češi chápou přírodu optikou zahrádkaření a sběru hub či lesních plodin. Zelení nikdy nebyli politiky, ale buď profesionálními ochranáři přírody, nebo lobbisty. Nikdy neseděli v Parlamentu. Nikdy ani nechtěli, dokud nepřišel Jakub Patočka s Janem Beránkem a Danem Vondroušem. Buzková, která byla jediným světle zeleným výhonkem ČSSD, ztratila agendu poté, co průmyslová lobby ministra Grégra prosadila dostavbu Temelína. Buzková se tomu nepostavila aktivně a aktivisticky na odpor a radikalizující se zelení aktivisté ji jako spojence snadno odvrhli. Kužvart se vůči ní emancipoval už dávno předtím, a ve chvíli, kdy se stal členem vlády Miloše Zemana, ztratil Buzkovou i jako politickou jistotu. Špidla se proto rozhodl. Zelené bylo třeba znovu vytvořit. Aktivistická skupinka Platan, která se o to pokusila, se ukázala jako hejno neschopných slepic. Nesnesli za několik let jediné vejce, ze kterého by se něco klubalo. Samí pukavci. Zelení ale naštěstí sami svými vnitrostranickými spory a evergreenem rozkrádání stranické pokladny diskreditovali zelenou politiku do té míry, že s nimi ani se zelenou agendou nikdo vážně nepočítá. Nepodpořili je v evropských volbách ani jejich spojenci z Německa. Špidla náhle zůstal sám - bez spojenců, se kterým by dokázal vytvořit středolevou koalici, se kterou by se mohl obejít bez nenáviděných komunistů. Jeho vztah k radikální levici byl plný resentimentů. Špidla nejspíše neunesl chválu na budování socialismu, kterou kdysi musel vlastnoručně sepisovat do jihočeské pamětní knihy... Špidlova trojkoalice byla ale proti srsti polovině sociální demokracie a mnoha jejím voličům. A tak šanci a naději, kterou byl pro mnoho "dolních deseti miliónů" jako ministr práce a sociálních věcí, si nechal proklouznout mezi prsty. Důvěru z voleb prohrál ve své neschopnosti komunikovat témata sociální demokracie - proto, že je introvert, a proto, že není ekonom. Protože ekonomické myšlení považoval téměř za zločin, neměl koncept ekonomické politiky ani schopné ekonomy ve vládě. Neměl ve vládě žádného ekonoma... Odborářům během demonstrace před Strakovkou se postavil s takovou sveřepostí, že ho vypískali... Ekonomicky se mu ale začali chovat lidovci -- pod Kalouskovým zákulisním vedením. Aktivity ministra Šimonovského, aktivity ministra Ambrozka či ministra Svobody směřovaly stále k témuž -- obsadit maximum klíčových míst svými úředníky a maximum investic rozhodovat tak, aby uspokojili své cíle. Křesťanští sociálové -- reprezentovaní v Čechách povětšinou husity a evangelickou levicí, tvoří ovšem v KDU-ČSL menšinu. Navrch mají už tradičně moravští katolíci, spojení s bývalou šlechtou a příznivci a členy církevních řádů. Namísto politiky chudoby vyznávají politiku síly. Namísto Kristovy chudoby s služby nejubožejším je hlavní agendou podnikání -- na státu nezávislá registrace církevních právnických osob, návrat majetku a pozemků. Špidla se přes to všechno pokusil o sblížení. O vstřícnost. K sbratření sociální demokracie s křesťany mělo dojít při jednom semináři o církevní politice ČSSD a při řešení dlouhodobého programu ČSSD. Zapomněl, že ČSSD se bude řídit vždy více Marxem než Tomášem Akvinským. Těch pár křesťanů, kteří u sociální demokracie našli azyl -- v čele s senátory Karlem Flossem a Havlíčkem, studovalo více Mistra Husa či Martina Luthera, případně heretika Künga a teologii osvobození než církevní otce nebo Teilharda de Chardin... Světový étos přitahuje sice filosofy, nikoliv však voliče sociální demokracie. Papeženci na levici nejsou a nejspíš ve statisticky definovaném množství ani nebudou. Sociální a protiválečné encykliky Jana Pavla II. zůstaly v KDU-ČSL bez reflexe. Jedinou politikou ČSSD vůči křesťanům tak zůstala možnost permanentní hrozby zákonem o registrovaném partnerství, multináboženskou definicí rodiny, či řešením financování církví daňovými asignacemi, které by zchladily horkou hlavu všem, kteří "chtějí víc, než můžou". Nicméně ani vstřícnost k věřícím Boha neobměkčila. Špidlův politický debakl na sebe nedal dlouho čekat. Pro Grossovy Středočechy byl Špidla vděčnou alternativou, vedle které mohl hrát Gross roli mladého hodného politika - bez vlastní odpovědnosti za vývoj preferencí i vlády. Karel Machovec a středočeský místodržící Richard Dolejš po vyjadřování důvěry Špidlovi nakonec přesvědčili Grosse, že tu funkci předsedy už vzít musí. Nebyla jiná možnost jak zablokovat možnost nástupu zemanovců... Tak začal konec nadějného politického ekvilibristy. Z nejúspěšnějšího a nejpopulárnějšího politika ČSSD se za několik měsíců politického a mediálního výsluní stal synonymem korupce a nepotismu. Díky neschopnosti prolustrovat si manželku, několika mediálním neobratnostem, smečce falešných přátel a novinářů - a špatnému svědomí. Tu zvěř štvali sociální demokraté stejně náruživě jako občanští demokraté. S Grossem se svezli mnozí z těch, kteří mu sloužili a kterým věřil. Nakonec se od něj odvrátila i jeho ambiciózní manželka... V ČSSD dospěl čas k výměně politické generace. Někteří už totiž čekali příliš dlouho. Paroubek dokázal pojmenovat problémy ČSSD jasně, zřetelně a nekompromisně. Věděl, co nechce a koho nechce. Dal jednoznačně najevo, že s komunikací nalevo nemá problém, že k antikomunistům nepatří a levicovou frakci nehodlá potírat. Dal zřetelně najevo, že apriorní usnesení z Bohumína nemá logiku stejně jako jiná apriorní usnesení, vnucená ČSSD dříve Zemanem. Řekl priority, zaměřené striktně dle sociologie voliče ČSSD. Nepodlehl vábení globalistického reformismu v duchu New Labour. Nehodlal měnit morálku světa. Personální politiku dělá uvážlivě a v duchu britského pravidla "rozděl a panuj". Ví, že vděčný protivník není protivník, ale spojenec. Ví, jak získat na svou stranu i ty, kteří s ním ne vždy souhlasí. Politika v Praze si po minulých patnáct let vyžadovala obratnost a pružnost. Koalice mnohdy byly roztodivné. Paroubek ale pražské optice nepodlehl. Ví, že ČSSD volí starší, sociálně potřební a sociálně myslící. Lidé, kteří třebas celý život pracovali a nyní se děsí liberálních experimentů a sociální dynamiky současnosti. Dát těmto lidem jistotu, že neuspěje Modrá šance v sociální politice ani Jahnovy experimenty, to byl první, nezbytně nutný mediálně politický výkon. Ohradit se proti drzosti prezidenta, ODS i KDU-ČSL i liberálů z US-DEU a ukázat všem koaličním partnerům i všem členům vlády, že buď ho budou poslouchat, nebo půjdou - to byly další nutné mediální epizody. Pak se vymezil i vlevo vůči KSČM -- i s doporučením, za jakých okolností by byl ochoten uvažovat o spolupráci. Nyní pacifikuje příliš proamerickou a příliš lidoveckou zahraniční politiku. Stihl bleskurychle umlčet i vnitrostranickou opozici. Platforma za renesanci strany či levicová frakce náhle nemají téma, kterým by se proti Paroubkovi vymezily. Ekonomicky se pragmatismu jeho vlády daří. Těží z výsledků, založených ještě Zemanem a nezkažených Špidlou či Grossem. Podporuje makroinvestice, obchod i výrobu na export. Snaží se o aktivizaci ekonomické diplomacie na všech ambasádách, ve všech regionech. S představiteli Číny nediskutuje o jejich vztahu k disidentům či Tchajwanu, ale o ekonomické výměně, turistickém ruchu a investicích. S Ruskem se nebaví o lidských právech v Čečensku, ale o ropě, zbraních a strojírenství. Paroubek ví, co chce -- zlepšit ekonomickou úroveň za co nejkratší dobu, neboť ví, podle čeho lidé volí -- podle peněženky. Prozatím udělal předseda vlády jen jednu chybu, kterou ale poměrně rychle a pružně napravil. To, když si nechal od ministra vnitra předložit podklady ke konfliktu s mladými technaři a teprve po sérii svých nešťastných výroků pochopil, že na louce tancující děti nejsou ani nebezpeční teroristé, ani nepřátelé státu. Spin doctoring, který předvedlo vnitro během následujících týdnů při demonstracích, mediálním i politickém útoku, ale i během dalších technofestivalů, napravil následky Paroubkova prvního omylu, který byl hlavně selháním Bublanových podřízených. Alespoň zčásti. Policie musela spolknout hořkou pilulku odsouzení k nečinnosti. Ministr vnitra nejspíše ještě teď analyzuje všechny politické ztráty. Hrozba, které byla ČSSD vystavena zmlácením tisícovky technařů policií, byla značná. Patnáct procent, o které se zhouply preference strany, hrozily vytvořením schodku, ze kterého mohla pravice profitovat. Naštěstí, ODS byla tak takticky i mediálně neschopná , že z její podpory technařům neměla prakticky nic. Všichni, včetně jinak apolitických a až příliš anarcholiberálních vyznavačů techna pochopili brutální účelovost politické iniciativy ODS v jejich prospěch. Ta se minula účinkem, protože vyznavači absolutní dispozice se soukromým vlastnictvím nechápou, proč by na SVÉ louce měli trpět nějaké feťáky... Paroubek vzápětí neváhal přiznat svou nezalost i svůj omyl a zjemnit sílu odhodlání hájit všechny české louky před nájezdem tlup tancechtivé mládeže. Nakonec uspokojil skoro všechny. Jen ty zmlácené ne a těch je pouze několik stovek. Vnitro nadále nezasahovalo, jsouc ochromeno následky prvního zásahu, konzervativní voliči byli uspokojeni akcí první, liberální voliči byli rádi, že nenastala akce druhá či třetí, novináři přestávali ve free technu s nadcházejícím podzimem vidět téma na první stranu. Okurková sezóna skončila. "Kozař" Penc, který se prohlásil samozvaným mluvčím technařů, zdiskreditoval nakonec svým chartistickým bojem "za lidská práva" protipolicejní protest technařů tak, že dnes už nikoho protestní shromáždění "proti policejnímu násilí" nevzruší. A kdyby ano, stačí se podívat na www.kozy.cz... Techaři prohráli svůj romantický letní boj -- snad až příliš snadno - svými vlastními chybami a naivitou. Příště to chce míň hulit trávu, poslouchat techno a více číst Machiavelliho, Lenina a další klasiky. Paroubka letní konflikt na zdupané louce poučil. Dnes je daleko opatrnější v prvních reakcích, než byl v létě. Daleko více dbá na přesnost informací a jejich interní ověření. Daleko méně věří svým ministrům. Neváhá počkat a sejít se se všemi znepřátelenými skupinami, aby pak rozhodl stejně - po svém. Věnuje čas i zdánlivým maličkostem -- jen pro jejich možné mediální vyznění. Glosuje ale velmi rychle a s přehledem vývoj událostí, které ho zajímají. Nehledá nejdiplomatičtější znění. Hovoří jasně, jednoduchým a srozumitelným jazykem. Pro ostrý příměr na adresu svých oponentů nejde nikdy daleko. Nevyhýbá se kritice ani do vlastních řad. Označení chování členů ústředního výboru ČSSD za oportunistické, přestože tomu byli novináři přítomni, se neminulo účinkem. Odbojní sklopili hlavu před rétorickou silou předsedy vlády a lídra. Sociální demokraté mají dnes svůj vzor. Sociální demokraté našli svého vůdce. Sociální demokraté začínají nacházet opět své voliče, jejich potřeby a s tím i obsah své politiky. Sociální demokracie se odrazila ode dna. Sociální demokracie už ví, co chce. Chce Paroubka. |