Mezi těmi, kdo jednoznačně schvalují napadení Davida Ratha Miroslavem Mackem, jsou také lidé, kteří nejsou nějakými fanoušky sebestředného Mackova blogu. Jsou to sice většinou voliči ODS nebo lidé, kteří mají názory vyhraněné podle myšlenkového modelu české pravice, ale o Mackovi toho ani moc nevědí. Jejich vidění vnímání skutečnosti není zatíženo Mackovou publikací, která je sice autorem prezentována jako "glosy", ale ve skutečnosti se formálně nejvíce blíží modernímu kázání.

Jsou to prostě jen lidé, kteří vnímají naprosto negativně osobu Davida Ratha a jeho působení v roli ministra zdravotnictví. Mezi tyto lidi patří i čtenář, který během korespondence přiznal, že nečte Mackovy články a že o jeho názorech toho moc neví. Tento čtenář přitom napsal: "Myslím, že doktor Macek se zachoval jako chlap, svého protivníka informoval dopředu v novinách a znovu chvíli před exekucí. Nezmlátil ho, ale dal mu pohlavek (ty se dávají za opakovanou nevychovanost již od dětství). Jeho gesto, mi přišlo poměrně významné právě v době lží, pomluv a soudních žalob z nactiutrhání jejichž právní vymahatelnost je nekonečná. Mravy upadají a je třeba na to upozorňovat. Proto mi přijde, že MUDr. Macek se zachoval správně, čestně a opět říkám, jako chlap."

To je přece obdivuhodná reakce na skutečnost, která byla naprosto přesně a dokonale audiovizuálně zaznamenána, a kterou je možné detail po detailu rozebrat a učinit si o ní přesný úsudek.

Oproti tomu jiným typem lidí, kteří jsou postiženi mýtem o spravedlivé pomstě rukou vychovatele společnosti Miroslava Macka, obdařeného výkonem jakési "vyšší moci", je právě typ popsaný v úvodu článku. Tito lidé se -- toužíce po určitém cyklickém stereotypu (tedy po mýtu) -- dennodenně oddávají tomu, že si přečtou to, co očekávají, že budou číst, a přinese jim to uspokojení, že vše je tak, jak má být.

Jaké zděšení by je muselo potkat, kdyby jednoho dne vstoupili na Mackův blog a na něm by byl text, který by nenadával na praktikovaný socialismus, kdyby nebyli varováni před hrůzami vracejícího se komunismu a kdyby na něm našli třeba jen skutečný komentář? Jaké by bylo jejich rozčarování?

Jeden ze čtenářů, který sám sebe označil za člověka, který má s Miroslavem Mackem osobní zkušenost, se vyjádřil takto: "Myslím a z televizního záznamu snad i jasně vyplývá, že MM přistoupil k DR, který evidentně na MM nepohlédl a uštědřil mu pohlavek. Principiálně je vše v pořádku." V této větě je obsažen unikátní protimluv -- jestliže k někomu zezadu přistoupíte, aniž by na vás tento člověk pohlédl, a uštědříte mu pohlavek, je to podle tohoto čtenáře principiálně v pořádku. Míra vnímání reality zde přesahuje základní etické principy a autor tohoto úsudku si přeložil událost tak, že by to mohlo být vnímáno jako sociopatologie.

Dobře hnětená forma myšlení

Čím je způsobeno abnormální vnímání reality? Je způsobeno tím, že síla stereotypu, který takový člověk přijal za svůj, převyšuje schopnost vnímat realitu jinak než jejím prizmatem. Řeč je o určitém typu mýtu, který tito lidé přijali za svůj a narušení jeho integrity odmítají připustit i v konfrontaci se zdokumentovanou a jednoznačně posouditelnou realitou. Integrita jimi přijatého mýtu natolik určuje stabilitu jejich osobnosti, že si nemohou připustit jeho závažné narušení, které by znamenalo narušení cyklu.

Je to cyklus, jako u každého jiného mýtu. Vytváří se tak, že člověk každou novou událost dešifruje klíčem, který si ke schopnosti vnímání reality vytvořil. Klíč k vnímání reality si pochopitelně vytváří každý člověk, ale je-li tento nástroj zkonstruován tak, že člověk událost v pravém slova smyslu neanalyzuje, ale vkládá ji do určité subjektivními zkušenostmi vytvořené formy, pak se jedná o princip mýtu. Realita pak není posuzována v mezích člověkem dosažitelného objektivního pojetí, ale v daleko užších mezích, které každou událost posuzují podle specifických kritérií a vkládají ji do předem připraveného myšlenkového pouzdra.

To se projevuje mimojiné tak, že obě skupiny mají pocit (a na základě tohoto pocitu také formulují své myšlení), že Macek měl ke svému jednání nějaké oprávnění -- ať už to byl čin výchovný soukromého charakteru nebo čin výchovný veřejného charakteru, ať už je vnímán jako trest za konkrétní verbální vyjádření Davida Ratha nebo trest za jeho chování a jednání obecně. Je velmi záživné to pozorovat, je to podobné, jako když člověk má možnost být svědkem nějaké dějinné nebo přírodní události. Je to exemplární příklad toho, jak mýtus ovlivňuje myšlení lidí, jejichž předci už na své civilizační pouti překonali abstraktní monoteistické náboženství i velké moderní totality, a kteří žijí v de facto psycho-materiálním světě.

Jak by to bylo, kdyby to bylo naopak?

Zajímavé by také bylo, jak by se veřejnost zachovala v případě, že by se přesně takového činu dopustil člověk, který by byl stejně asymetricky vyhraněný, jako je Macek -- ale doleva.

Velmi by mě zajímalo, jak by v takovém případě reagovali nejen lidé, ale i žurnalisté.

V současném rozložení mediálních vlivů, které většinově přenášejí události a interpretují je převážně pravicovým filtrem (zejména v případě tisku, který se na názorové pojetí velmi soustředí), se dá předpokládat vysoká míra odsouzení.

V případě, že by úplně stejně napadl levicový politik pravicového, jsem schopen představit si názory těchto obrysů: rostoucí síla levice zvyšuje její agresivitu, levice ukázala svou totalitní tvář, vzpomínky na komunistické násilí ožívají, potvrzení jednoznačně nepřijatelného chování levice ve vrcholící volební kampani atd.

Marginální aktivisté, jejichž hlavním cílem je v roce 2006 zde, v této zemi, zabránit za každou cenu "návratu" komunistům k moci, by tímto byli pobouřeni na nejvyšší míru, pravicová opozice by se chovala s velkou pravděpodobností stejně bulvárně a účelově, jako se nyní chová ČSSD. Ale našli by se určitě opět obhájci, jejichž mýtus by nedovoloval přijmout tuto událost tak, jak se reálně jeví. Určitě by ale nebyli příliš slyšet a každá taková aktivita by - oprávněně -- by byla posouzena jako nesmyslná. To jsou ale samozřejmě jen pouhé spekulace:)

Mýtotvorné komentáře

Zatím můžeme posoudit pouze to, jak žurnalisté reagovali na původní incident. Jak se dalo při zohlednění současné politické atmosféry předvídat, našli se samozřejmě novináři, kteří buď Mackův delikt s upřímnou hloupostí obhajují, nebo jej sice kritizují, ale snaží se to udělat takovým způsobem, aby nebylo možné napadnout snahu o objektivní vnímání události a aby zároveň byla "realita" doplněna na potřebnou úroveň, kterou vyžaduje redakční politický směr.

Jako prvním z nich, světe div se, může být uveden redaktor časopisu Reflex Potůček. Ten tvrdí, že: "Byla facka, kterou uštědřil bývalý ministr zdravotnictví za ODS Miroslav Macek současnému ministru zdravotnictví Davidu Rathovi, politickým aktem ODS proti ČSSD nebo hulvátským řešením osobního sporu obou pánů? Už jen položit takovou otázku je naprosto zbytečné." A má k tomu samozřejmě i určité vysvětlení:

"Jistěže nemůže. Facka není ideální řešení soukromého sporu, ale na druhou stranu: co můžou sociální demokraté Rathova a Paroubkova střihu čekat? Že jim budou jejich silácké výroky neustále procházet?".

Síla každého mýtu pramení z jeho schopnosti integrovat do něj přicházející události. Mýtus v současnosti je ale na rozdíl od jeho předcivilizační podoby (podle které jsme ve své naivitě mýtus vnímat a charakterizovat) potřeba aktivně recyklovat, v podstatě neustále. Proces recyklace v tomto případě samozřejmě usnadňuje, pokud se jej účastní prostředky, které mají vliv na veřejné mínění.

Není pak ani tak důležité, zda jsou v případě, jako je Mackova násilnost, prostředky ovlivňující veřejné mínění v menšině, pokud se týká obhajoby tohoto činu. Důležité je, aby vznikl určitý oficiální nebo dostatečně respektovaný prostor, do nějž se mohou lidé vyznávající určitý mýtus uchýlit a v klidu zde přežít destabilizující období. Tento prostor nemusí být nijak velký, ale musí být k dispozici. V tomto ohledu, myslím, nemají lidé s důvěrou v oprávněnost a případnost Mackova jednání velké problémy, aby svou niku našli. Dobrým příkladem toho je třeba právě Potůček.

Jinde zase, což je druhý příklad, mají dojem, že je potřeba nějak vyvažovat všeobecnou kritiku na účet Macka tím, že aplikují jeho komunikační metodu. Komentátor LN Zvěřina, který ve svém komentáři jinak velmi tvrdě kritizuje agresivitu ve veřejném prostoru, píše: "K případu Davida Ratha lze říci jediné, neschvalujeme teatrální agresi Miroslava Macka. Zároveň je na místě připomenout, že agresivního samolibého bigamistu Ratha do vlády angažoval právě Jiří Paroubek. Stejně jako Pepka Vyskoče místního politického provozu Vítězslava Jandáka."

Je směšné, když se někdo v jednom textu rozhořčeně vyjadřuje o "poškozené politické kultuře" (co to je ta tajemná politická kultura, nejedná se náhodou o zcela obyčejnou slušnost?), tvrdí, že "míru agresivity a demagogie můžeme použít jako "koeficient lživosti" a sám se dopouští tvrdé verbální agresivity.

Na první pohled se jedná o snahu zachytit realitu v širších souvislostech, které oponují jednostrannému odsuzování Mackova etického deliktu. Podle užitého jazyka se ale zdá, že motivací je spíše vyvažovat (tak, jak to stereotypní čeští komentátoři rádi dělají) realitu a snažit se její vnímání ovlivnit. Tedy ne nabídnout obraz, ale vnutit ho. To je ovšem velký rozdíl a nevím, jestli si ho autor uvědomuje nebo neuvědomuje. Mýtům, které máme tak rádi, ale slouží dobře:)